gellner frantisek portrait

Když se vysloví František Gellner, odpoví se: Po nás ať přijde potopa!, Radosti života. Zní tak tituly jeho nejznámějších sbírek, jež složil a sestavil v letech 1901 a 1903. Jinačích knížek svých veršů se ostatně tento bard nedožil; Nové verše (1919) přišly na trh teprve po první světové válce, kterou s největší pravděpodobností nepřežil.


Z pofiderního hlediska nějakého matematika, dejme tomu, představují ony dvě památné knihy (a bylo mu v čase vydání teprve dvacet, respektive dvaadvacet let) „jen“ 69 básní a sbírka třetí pak 37 dalších, což dohromady dá 106 textů, ale není to vše. Přesto zůstává faktem, že se i jen tím vklínil do literatury, takže i dnes snad mnohý školák zná (chci-li být optimistou) básně To je teď celá moudrost moje anebo Perspektiva (z prvního z těch svazků)) anebo pověstné Všichni mi lhali, všichni mi lhali z druhého.
Tuto báseň mj. zhudebnila bigbítová skupina Katapult a ti, kteří mají to štěstí a pamatují pořad (či gramofonovou desku) herce Miroslava Částka, připojí nepochybně i Ožeň se bratře, ožeň se, bratře; Což, páni spisovatelé a Konečně je to možná věc – a milovníci písní Pepy Nose ještě snad básnický moriát o zešílevším synovi Babička Málková (už z Nových veršů). Úplně mimo pak byla uveřejněna Píseň zhýralého jinocha (1902) a...

Ale zanechme mudrování nad tím, co všechno snad zlidovělo, a konstatujme, že celek díla nakonec zahrnuje víc než dvě stě básní i povídky, román, fejetony, tříaktovou komedii, operní libreto, četné překlady z němčiny a stovky a stovky kreseb. Třeba jen roku 1913 Gellner uveřejnil 64 textů a dostalo se nám posléze i kompletního vydání jeho prací v nakladatelství Akropolis, které má neuvěřitelných tisíc šestnáct stran. A to hovořím jen o hmotných svazcích, zatímco na přiloženém DVD toho najdete ještě víc.

O to se zasloužili pracovníci Ústavu pro českou literaturu Akademie věd Jiří Flaišman, Michal Kosák, Jakub Říha a Lucie Kořínková ve spolupráci s Pavlem Kořínkem a Andreou Vítovou, přičemž volili inovativní přístup taky tím, že dílo neparcelují na dvě části teprve rokem 1911, jak se vžilo, ale už přelomem let 1908/1909, respektive rokem 1908. Právě on představoval totiž pro anarchistu z hlediska jeho tvorby jakousi dutinu či pauzu a ohledně básnění měl dokonce onu mezeru ještě širší; týkající se let 1907-1909.

Jak jsou knihy uspořádány?
V každém ze svazků předřadili editoři celky uspořádané autorem a až pak předestírají v chronologickém pořádku ostatní texty, přičemž nijak zpytavě neoddělují lyriku od veršované satiry, ni prózu od publicistiky. A u některých básní pak ani ne Gellnerův text od jeho kresby.
Elektronické vydání je pak ještě úpornější a přináší jak zbytek výtvarného díla, tak i některé další překlady, fragmenty a korespondenci. Navíc lze každý z rukopisů studovat jako faksimile a DVD dokonce reflektuje texty autorsky pochybné. Výběrem ze sekundární literatury mapuje rovněž ohlas díla.
Zmínil jsem překlady, a tak připomeňme, že Gellner transponoval do češtiny Goetha, Heinea, Chamissa, Bérangera, Musseta anebo i La Fontaina.
A vlastní jeho verše? Ty nejranější - z dnes už nedostupných školních časopisů - jsou až z roku 1894 (Na dluh) a první uveřejněná báseň Patnáct láhví koňaku se vynořila z časopisu Švanda dudák roku 1896. Řada Gellnerových děl ovšem není datována a v našich svazcích je tudíž najdeme seřazené dle abecedy - a pokaždé teprve koncem každého.
A ne, datovány nejsou, avšak třeba součástí básně Ctěná redakce! je dovětek „se vší úctou František Gellner, terorista, ve Vídni 9. března 1902, v pondělí ráno“. Není to snad datací? Zajímavá otázka. A jinak náleží mezi ony nedatované verše i Kočky mňoukaly na střeše či Truchlivě sedí pan Karásek či Vrchlický zase vydal knihu špatnou.

František Gellner se narodil 19. 6. 1881 co syn židovského obchodníka z Mladé Boleslavi. Byl šestým ze sedmi dětí; tři ještě před dospěním zemřely. Zjara 1899 maturoval a do léta 1901 pak studoval techniku ve Vídni (odkud si přinesl venerickou chorobu).
Ve studiích pokračoval na báňské akademii v Příbrami a v listopadu 1901 začal chodit s Marií Majerovou, o rok mladší pozdější spisovatelkou, která však zůstávala vázána i k Josefu Stivínu-Foltýnovi (1879-1941) a koncem téhož roku otěhotněla. 1. prosince Gellner uveřejnil ilustraci k její básni Vánoční v časopise Rudé květy, ale napřesrok se Majerová a Stivín odstěhovali do Rokycan, 31. srpna 1902 se jim narodil syn Pravoslav a rok nato přerušila s Gellnerem styky. Dočasně, nutno dodat.

Gellner roku 1904 výtečně zilustroval Křest svatého Vladimíra a mj. uveřejnil dnes poněkud kontroverzní článek „Židovská otázka“ (psáno takto s uvozovkami). Podnítil jej k němu židovský list Rozvoj a mimo jiné zde básník míní, že Židé „hledí lákat“ do Palestiny hlavně chudé proletáře z Ruska, ač ve většině zůstávají roztroušeni po světě, aniž by chtěli s jeho obyvatelstvem splynout, jsouce „opatrní při výběru družek“. Gellnerovi se navíc zdají „pravděpodobné“ i tajné rituální vraždy, které snad páchají, a končí článek s tím, že se to prý nebojí napsat, anžto „sociálnědemoktartická Zář zrovna urazila Rotschilda“. Takže i odsud tedy vítr vál, když svůj výplod sepisoval. A co bylo dál?

V letech 1904-1905 prodělal vojnu v Litoměřicích, aniž to dotáhl výše než na svobodníka (i můj osud), a roku 1905 nakreslil Fráňovi Šrámkovi obálku k jeho Života bído, přec tě mám rád.
Na podzim odjel do Mnichova a na přelomu téhož roku poprvé do Paříže, kam za ním přicestovala i Marie Majerová. Znovu se stali milenci, ale o tom, co vlastně Gellner všechno dělal v letech 1906-1907, nevíme takřka nic. Kresby, pravda, prokazatelně tiskl ve francouzských anarchistických listech a roku 1907 navrhl obálku pro Majerové Panenství.
Na podzim téhož roku navíc nejspíš začal studovat Akademii výtvarných umění v Drážďanech a zkusil malovat oleje. V březnu 1910 od té školy získal čestné uznání, ale vrátil se opět do Paříže a mezi roky 1910-1911 o něm opět nemáme zpráv. Až koncem léta 1911 začal externě spolupracovat s brněnskými Lidovými novinami, jsa placen od řádku, a na podzim se do Brna i odstěhoval.
Roku 1912 pak v Lidovkách uveřejňoval na pokračování epickou báseň Don Juan a po ní román (o jedenácti kapitolách) Potulný národ.
Začal navíc spolupracovat s hudebním skladatelem Leošem Janáčkem na adaptaci Pravého výletu pana Broučka do Měsíce a počínaje 1. lednem 1913 se stal řádným členem redakce s platem dvě stovky měsíčně. V říjnu začal na stránkách Lidových novin uveřejňovat i jediný svůj dosavadní prozaický překlad (Descavesova románu Poddůstojníci) a v dubnu 1914 vydal jedinou svou sbírku (patnácti) próz Cesta do hor a jiné povídky, jejíž reprint se díky nakladatelství Volvox Globator měl objevit roku 1992. Ale se Sarajevem a vypuknutím války byl bezodkladně povolán ke svému pluku v Boleslavi a 15. září rodičům zaslal poslední korespondenční lístek už z blízkosti haličské fronty. Od té chvíle je pohřešován.

O zachování Gellnerovy pozůstalosti se zasloužil jeho bratr Gustav.
Shromáždil rukopisy, dopisy, výstřižky, ke třem stům výtvarných prací, uspořádal ten materiál, přepisoval a sebrané spisy chtěl s jeho pomocí původně editovat Stanislav Kostka Neumann a po něm Eduard Bass, ale z obou záměrů sešlo. Ujal se jich (1922) teprve Miloslav Hýsek a na svět je přivedl ve třech svazcích, a to teprve v letech 1926-1928. Současní editoři ovšem cíleně oslabili druhové rozdělení textů ve prospěch žánrové synkreze a nevyčleňují ani samostatné bloky z povídkových a publicistických prací, což by ostatně představovalo notný problém, neboť ta díla jsou u Gellnera žánrově často nevyhraněná.
Při přípravě „Díla“ byla také samozřejmě snaha pracovat s původními rukopisy anebo otisky v časopisech, ale vždy to nešlo a bylo proto nutno někdy využít jen opis pořízený jinou osobou. Jindy nebyl ani ten a teprve v tom případě editoři přihlédli k Hýskově edici.
Co dodat? Snad jen, že už roku 1924 díky Majerové prvně knižně vyšla epická Gellnerova báseň Don Juan a že již roku 1926 měla na Vinohradech premiéru jeho hra Přístav manželství. Roku 1927 mu pak uspořádali i prvou z výstav. A přece uplynulo takřka sto let od chvíle, kdy byl spatřen naposled, než je jeho dílo skutečně vydáno kompletně. Za to díky.

Všichni mi lhali (Radosti života)

Všichni mi lhali, všichni mi lhali,
blázna si ze mne dělali.
Přede mnou citem se rozplývali,
za zády se mi vysmáli.

Žurnály, básníci, učenci lhali
po léta za nos mě vodíce,
muži mi lhali, a ženy mi lhaly.
Ženy, ty lhaly mi nejvíce.

Srdce mé stále po lásce prahne,
nikomu však již nevěřím.
Když někdo ke mně ruce své vztáhne,
ustoupím bojácně ke dveřím.

Řek bych, že všechno je ztraceno v žití,
žití je však tak záhadné!
Klidný jsem, mohu-li pivo své píti.
Hořící tabák nezchladne.

Touha má bloudí těkavě světem,
a já popíjím v úzkých zdech.
Co je mi po tom, budu-li dětem
cestou k domovu na posměch!

Propil jsem peníze, na dluh pít budu.
Šťasten, kdo propije boty své!
Zřím oknem krčmy ven v rozmoklou půdu.
Podzim se stromů listí rve.