swift guliverovy cesty
Swift byl nejpopulárnější na začátku 18. století, když na jeho peru závisela anglická vnější politika. Ale i tehdy byl zvláštní figurou v tradičně podivné anglické společnosti. Kdyby se dnes Swift mohl dozvědět, že do jeho pamfletů, které pobuřovaly celý Londýn, nahlédnou v současné době jen historici a že z „Gullivera“ se stala kniha pro děti, pak by pravděpodobně popadl něco těžkého a vrhl by se na „proklaté Jahu“.

Aby se to stát nemohlo, aby čtenář, znající Swifta jen podle jména a beroucí do ruky jen jeho Gulliverovy cesty, mohl mít z jejich přečtení užitek nebo dokonce požitek, musí se vyvrátit některé zažité názory na knihu i jejího autora.

Swift je satirik. To sotva, spíš satyr. Jeho tvorba se jasně dělí na díla služební a díla intimní.
K těm prvním se vztahují politické pamflety, ironické traktáty a kázání. K těm druhým – dopisy Stelle (ale ne Vanesse!) a Gulliverovy cesty. V r.1731 Swift shledal „naši dobu hodnou jen satiry“. A vskutku se ve svém satiristickém textu vysmívá svým nepřátelům a  odpůrcům až k absurditě. V některých jeho pamfletech (ale nikoliv nejlepších) se jich najde skutečně hodně. Novinářská satira je služkou politiky, je přechodná a malicherná. Dokud byl Swift satirikem otázek dne, byl pouze sluhou své doby. Ale tím, že se stal spisovatelem, opanoval čas. A my bychom měli Swifta posuzovat jako velkého spisovatele.

Byl Swift skutečným obhájcem a bojovníkem za práva irského národa?
Swift byl nejskvělejší z představitelů „irské“ školy (Berkeley, Swift, Sterne). Všichni tři se narodili a žili převážně na „Zeleném ostrově“. No a co! Všichni tři byli Angličané jako polena, žádný z nich neznal irské nářečí, žádný z nich se s Iry nepřátelil a žádný z nich Iry rád neměl, tak, jako jejich krajané nemívají v lásce ten skvělý národ dodnes. „Byli jsme dotčeni ze zjištění, že neděláte rozdíl mezi anglickými šlechtici a irskými divochy, kteří jsou pouhá lůza a mezi nimiž se nalézá jenom hrstka šlechetných lidí, žijících v irské části království.“ – to je z dopisu Swifta A. Popeovi.

Slavné Drapier's Letters, od jejichž data publikování (1724) Irové odvíjí letopočet svého národního uvědomění, byly napsány nikoliv z lásky k utlačovaným chudákům (o národu se v nich nemluví vůbec), ale z pohnutky zkompromitovat whigy, jejichž vláda se v Irsku chovala obzvláště svévolně.

bouda guliverovy cesty
Ilustrace Cyrila Boudy. Jonathan Swift: Gulliverovy cesty


Swift je misantrop. Toto tvrzení je ze všech nejrozšířenější, ale ničím neopodstatněné.
Ano, mnohé stránky z Gullivera jsou zlé; ve Skromném návrhu se dávají následná upřímná doporučení: „Z jednoho dítěte je možno připravit dva pokrmy, na oběd pro zvané, obědváte-li v rodinném kruhu, pak zadní část dítěte bude pokrmem zcela přijatelným.“; Deník pro Stellu jen hraje hrubými a krvelačnými výrazy. Nápis na Swiftově náhrobku, který si vybral on sám, obsahuje výraz saeva indignatio (surové rozhořčení) – ale i přes to o misantropii nejde. Swift byl na jedné straně příliš lhostejný k lidem, národům a k lidstvu vůbec, aby plýtval na ně sílou svého obludného opovržení, na straně druhé se mu titéž lidé a národy jevili navýsost pozoruhodným hmyzem, který on po celý život nabodával na špendlík a rozkouskovával. Stal se z něj vivisektor lidských duší a státních útvarů. Sebe samotného Swift ponechal v temnotě, která zanedlouho zahalila i jeho rozum. Swift je stejně jako Homér a Shakespeare, nejuzavřenějším spisovatelem v dějinách literatury. (Posledním dvěma byla donedávna upírána dokonce existence.)

Dalo by se možná říct, že Swift byl největším sobcem, jaký kdy v dějinách žil.
On neměl rád nikoho, ženy mu byly jen prostředkem pro uspokojení ješitnosti, měřítkem světského úspěchu. Deník pro Stellu je plný malicherností, přetvářky, bručounství, hypochondrií, zbabělostí, politikaření, nejapných žertů, otravování a infantility. Ale rozhodně v něm není láska ke Stelle. Dopisy k milující Vanesse nám zase vykreslují rezonujícího necitu. Láska, stejně jako nenávist, byla pro Swifta jen škodlivá zbytečnost. V existenci dětí neviděl smysl. Stát se jeho přítelem bylo vlastně nemožné. Boha tento člověk neznal a ani znát nechtěl. Možná, že se tak trochu zajímal o koně.

bouda guliverovy cesty 3
Ilustrace Cyrila Boudy. Jonathan Swift: Gulliverovy cesty

Gulliverovy cesty nejsou knihou pro děti...
Přestože kniha má čtyři části, naprostá většina čtenářů zná jen tu první, o Liliputech. Tato část je nejautobiografičtější, ale narážky v ní se nevztahují jen ke stranám whigů a toryů. Navíc je kniha dnes vydávaná převyprávěná. Pokud by zůstala v původním znění, naháněla by dětem husí kůži.

Druhá část „Cest“ je považována za jeden z prvních existencialistických textů odhalujících lidské „odcizení“ ve světě i ve společnosti. Je to také literárně nejdokonalejší část knihy. Je to první horror v dějinách vytvořený speciálními literárními prostředky.

Třetí část knihy je apokalyptickou předpovědí a obsahuje dva podivné vědecké objevy. Popis Laputy nepřímo obsahuje ideje elektromagnetické indukce, objevené Faradayem až na začátku 19. století. A co je naprostá záhada – je tam předpověď existence dvou měsíců Marsu s přesným uvedením jejich orbit a doby oběhu. Ve skutečnosti byly tyto dva měsíce objeveny Asaphem Hallem až v r.1877 a  pojmenovány byly typicky swiftovsky, Phobos (Strach) a Deimos (Hrůza).

Čtvrtá kniha je vlastně jen platonickou politickou ekonomií a fraškou.

Jako celek kniha zakládá žánr sociální fantastiky, ve kterém později excelovali Verne, Wells, Čapek, Bradbury a bratři Strugačtí. Ale žádný z nich nedosáhl takové výraznosti jazyka a takové nelítostné mysli.

V čem Swiftova mysl spočívá?
Je překvapivé, že Gulliverovy cesty, ač po technické stránce jsou parodií na Robinsona Crusoe od Defoea, ukazují se být první filosofií dějin. Nikoliv pesimistickou, ani optimistickou, ale skeptickou. Jedinými pevnými hodnotami pro Swifta jsou Moc a Starověk, kde moc musí odpovídat zákonům Starověku (řeckého a zvláště pak římského). Z rozpadu starověké moci vznikají novodobé dějiny. Tyto dějiny, ve vyprávění samotného Gullivera, prostupují všemi jeho čtyřmi cestami a odrážejí se v rozbitých zrcadlech – zemích, které on navštěvuje.
V poslední části se tyto dějiny dostávají k opozici mezi Hvajninimy a Jahu, mezi aristokraty a lůzou.

Stupně vývoje a degenerace lidstva, až do příchodu Hvajninimů, se zkoumají chronologicky od Gulliverovi současné země Liliputů až do daleké budoucnosti Laputy. My (v r. 2005) žijeme někde na začátku třetí Gulliverovy cesty.
Je velmi pravděpodobné, že Hvajninimové jsou obdobou Nietzscheho nadčlověka. Nietzsche vůbec v mnoha ohledech připomíná Swifta, i když je ve srovnání s ním Liliputem.
Swift se sice nakonec zbláznil, ale dokázal ještě odkázat velkou částku peněz na stavbu blázince v Dublinu.

bouda guliverovy cesty 2
Ilustrace Cyrila Boudy. Jonathan Swift: Gulliverovy cesty


Gulliver jako první dosáhl sebereflexe Evropana. On není Angličanem, protože nemiluje vlast a chápe ji jen jako „jednu z možných forem státního života". Je prost národní hrdosti, jeho názory by se daly charakterizovat jako historický relativizmus.
Všechny národy světa jsou pro něj jen herci na scéně v nekonečně dlouhé hře se špatným koncem pro diváky. Tento názor nás neobvyklou cestou dostává k pravému humanismu, který je současně také iracionalismem.
Argumenty Osvícení Swift obrátil na Osvícení samotné, čímž se stal Zatemněncem Evropy, tak jako později Rousseau.

Nová evropská próza (s výjimkou Rablaise a Servantese) byla vytvořena Defoem, Swiftem a Sternem v první polovině 18. století. Řeka románu potekla v korytě položeném Sternem, Defoe zastaral a Swift nebyl ani objeven. Byl odložen do dětského pokoje, odkud načala jeho pátá cesta.

Půdou, z níž mohl jedině vzklíčit tento úchvatný bodlák, byla „stará dobrá Anglie“, pokrytá šibenicemi, hostinci, nevěstinci a parlamenty. Dnešní svět také nabývá rysů „starého dobrého“. Jak v něm žít, pokud nejste Jahu? Swiftovu radu najdeme v jeho Ponaučení pro sluhy: „Popírej skutky své i pod samotnou šibenicí, polib kata a - šťastnou cestu!“

Z ruštiny přeložila  Nikoleta Zdražilová.

„Myslím, že Gulliverovy cesty pro mě znamenaly víc, než jakákoli jiná kniha.Už si nevzpomenu, kdy jsem ji četl poprvé, ale asi jsem měl maximálně osm let. Od té doby je kniha stále v mé blízkosti a neprošel rok, abych si z ní něco nepřečetl."
George Orwell

Podle časopisu Oxford University Press považoval George Orwell Gulliverovy cesty Jonathana Swiftta za nepostradatelnou knihu světové literatury. V roce 1942 napsal imaginární rozhovor se Swiftem a četl ho v rozhlasovém vysílání BBC.


Inspirující myšlenky...

Podíváme-li se kdekoli do historie veřejného školství a povinné školní docházky, najdeme u kořene ani ne tak mylný altruismus, jako spíše vědomou snahu vytvořit z lidí takovou masu, jakou si přály politické elity. Tvrdohlavé menšiny měly být donuceny splynout s většinovou masou. Všem občanům měly být neustále vštěpovány občanské povinnosti, které vždy zahrnovaly poslušnost státnímu aparátu. Ovšem, jestliže má být masa obyvatelstva vzdělávána ve státních školách, jak by se mohly státní školy nestat mocným nástrojem pro hlásání poslušnosti státním autoritám?
Murray N. Rothbard