bartikova heda setkavani s nesmrtelnymi
S rozličnými osobnostmi již uskutečnila stovky rozhovorů a knižně vyšlo například její interview s Jaroslavem Šterclem či Janem Vodňanským. Roku 2000 převzala „Evropskou cenu“ a „Kafkovu medaili za uměleckou činnost“, roku 2014 „Cenu Miroslava Ivanova“. Próza Portrét černé vdovy z téhož roku získala pak cenu České společnosti Sherlocka Holmese. Následující otázky zodpověděla v souvislosti se svou nedávno vydanou novinkou Setkávání s nesmrtelnými aneb deset neobyčejných životů.

ROZHOVOR S HEDOU BARTÍKOVOU:

Vaše kniha (osobnosti v ní řadíte podle data narození chronologicky) začíná portrétem Josefíny Bonapartové, jejíhož slavnějšího manžela si dnes někteří dokážou vážit, zatímco jiní jej již srovnali s Adolfem Hitlerem...
Myslím si, že je tu podobnost jen v jejich bojovnosti a rozpínavosti. Napoleon Bonaparte měl zájem dosáhnout co největší slávy pro Francii, zatímco Adolf Hitler usiloval o světovládu. Navíc tu byly u Hitlera ony výrazné rasové předsudky proti Židům, které z něho udělaly jednoho z největších zločinců světové historie. Což se o Napoleonovi říci nedá.

Co myslíte: která z desítky ve vaší knize shromážděných postav byla nejnezdolnější?
Všichni protagonisté byli svým způsobem nezdolní. Každý jinak a každý v jiných kontextech historických i společenských. Mému srdci nejbližší, mohu-li to takto vyčlenit, byl a je Antoine de Saint Exupéry. Už v útlém dětství se jeho Malý princ pro mne stal jakousi biblí. A Exupéryho nedokončené dílo Citadela mi tatínek četl místo pohádek před spaním, třebaže to bylo filozoficky velmi náročné čtení. Pak následoval Noční let a další Exupéryho knihy.
A kdo byl nejnezdolnější umělecky? Snad Paul Gauguin, který procestoval polovinu světa, mnoho trpěl, ale nikdy se nevzdal. Nikdy, dokud nenašel sám sebe a svůj jedinečný umělecký styl, který inspiruje, budí obdiv napříč generacemi.

Součástí knihy je i portrét významného lékaře...
Profesor Josef Švejcar, ač již není mezi námi, zůstává králem pediatrie. Pro něj se stala žena a mateřství celoživotním naplněním, smyslem jeho života. Matkám a jejich dětem pomáhal svými odbornými radami až do posledního dechu. Zemřel v nedožitých sto letech.

Letos 16. května uplynulo sto deset roků od narození spisovatele Františka Kožíka. I on patří k osobnostem, s nimiž jste se potkala: co říkáte na rané propojení jeho osudů s osudy Vladimíra Párala?
Jejich osudy byly propleteny už od dávné doby. Kožík jako mladý voják sloužil u brněnského pluku, jemuž velel Páralův otec Alois. Na jednu společnou zahraniční cestu však obzvlášť rádi vzpomínali oba.
Ocituji teď přímo Vladimír Párala: „…protože mi na té cestě vůbec nezáleželo, vzal jsem si úděsnou kravatu, což byl úzký proužek černé kůže či dokonce obyčejné koženky, která se připevňovala kolem krku gumičkou. František mne považoval za znalce módy, a tak se mi velmi jemně zeptal, zda se toto začíná nosit…, a když jsem mu prozradil, že ta hrůza nepatří mezi módní ikony, viditelně si oddychl.“
Myslím si, že to musel být roztomilý zážitek, jemuž se jistě oba srdečně zasmáli.

Kolik textů v této nové knize vyplynulo přímo z vašich osobních setkávání s dotyčnými osobnostmi?
Téměř polovina. S profesorem Josefem Švejcarem jsem se setkala dvakrát, a to v jeho pražském bytě. Tenkrát mne udivilo ne to, jak je dvorný a má o všem přehled, ale jak tento téměř stoletý člověk odpovídá na mé otázky pohotově a věcně. S Jaroslavem Foglarem jsem se setkala mnohokrát. Nejprve v jeho bytě a v klubovně Rychlých šípů na Žižkově. Později v Krčské nemocnici, kde trávil poslední roky života. Navštěvovala jsem ho tam každý týden a četla mu z jeho právě vydané foglarovky.

Proč zrovna vy?
Proč právě já? Pracovala jsem v nakladatelství Olympia a právě Foglarova díla redakčně patřila mně. Pan Foglar mi důvěřoval jak pracovně, tak lidsky, čehož jsem si samozřejmě vážila. Když mi dal přezdívku Bobřice, velmi mne tím dojal.
Mohla bych toho ohledně tohoto muže a našich setkání vyříkat vskutku hodně, ale vyberu jen dvě věci. Když mi pan Foglar vyprávěl o své mamince, o kterou se staral a která se dožila 104 let, byl velmi dojatý. Rád se ke vzpomínkám na ni vracel. Říkal, že spolu měli pro všechno zvláštní výrazy, nevyjímaje třeba hrnečky, talíře či misky.
Druhá věc, kterou chci zmínit, je Foglarova neuvěřitelná píle a trpělivost. Vidím ho dodnes, jak ťuká do psacího stroje, téměř slepý (na jedno oko neviděl vůbec a druhé měl tupozraké) a jen popaměti. Když popsal stránku, vzal velikou lupu a větu po větě po sobě četl...

A co (zmiňovaný už) František Kožík či autor knih z dostihového prostředí Dick Francis?
S Františkem Kožíkem jsem se setkala celkem třikrát. Na jeho zářivě akvamarínové oči, na jeho téměř prvorepublikové gentlemanství, na jeho laskavost a romantické vnímání života nikdy nezapomenu. Ostatně – větvičku rozkvetlé magnólie, kterou mi daroval ze své zahrady, mám dodnes.
S Dickem Francisem jsem se setkala, když navštívil Prahu a v jedné restauraci poblíž Staroměstského náměstí se konala na jeho počest tisková konference a párty. Přítomna byla také jeho hlavní překladatelka MUDr. Jaroslava Moserová. Druhé setkání s Francisem se odehrálo na Velké pardubické. Já, neznalá dostihového sportu, jsem se v jednom okamžiku podivovala nad zaujatostí až šílenstvím, se kterým někteří fanoušci dostihy prožívali. Tehdy Dick Francis řekl: „Jakákoli posedlost je důležitá. Protože vždycky k něčemu směřuje.“

Říkává se, že pracoval v týmu se svou manželkou, byť není její jméno na obálkách detektivek nikdy uvedeno.
Ano, také jsem to slyšela, ale nevím, co je na tom pravdy. Vím jen, že mu manželka texty redigovala. A někdy ho prý překvapila, když přišla s nápadem nějakého dějového zvratu.

Za fascinující osobnost jistě lze považovat Edgara Allana Poea. Jeho životu a dílu jste se věnovala dosti zevrubně. Jak ho vnímáte?
Zoufalé byly bezesporu jeho těžké závislosti na démonu alkoholu, na karetních hrách, na drogách. Ale jeho bída, deprese či běsy, které ho přepadaly zcela nepřipraveného, byly víc než jen zoufalé. Byly zničující.
A krásné? To, že dokázal tak silnou nepřízeň osudu obrátit v dobré, chcete-li krásné, když napsal své úchvatné povídky či básně. Když dal jako první na světě základ detektivnímu žánru. Krásná, čistá a nikdy nekončící mi připadá jeho láska k sestřenici Virginii.

Lze prozradit jména dalších objektů vašeho zájmu, které se do knihy nedostaly?
Je jich dost a vyberu aspoň několik. Americký romanopisec a básník Ray Bradbury, jehož 451 stupňů Fahrenheita miluji. Ale mám ráda i Jedenadvacet polibků britského spisovatele Roalda Dahla a oba by mohli najít místo v mé další knize. Taky bych tam však moc ráda uvedla dvě ženy, s nimiž jsem často přicházela do styku. Je to česká lékařka, spisovatelka, překladatelka, diplomatka a politička Jaroslava Moserová a další osobnost, která mi byla blízká, herečka Ljuba Skořepová.

Komu je kniha Setkávání s nesmrtelnými především určena?
Každému, kdo se zajímá o historii, výtvarné umění, literaturu. Hlavně ji však uvítají ti, které zajímají pozoruhodné lidské osudy. Žánrově se pak jedná o beletrizovanou literaturu faktu.

Máte psaní již v rodině, lze to říci?
Ano. Můj tatínek Alois Hříbal byl básník a spisovatel, který sice už nežije, ale zanechal jistý odkaz. Je to touha po poznávání, zvídavost. Mohu-li to takto neskromně říci, zanechal nám také talent na psaní. Moje dcera Markéta Bartíková píše od mala básně, a vyšlo jí už několik sbírek, například Od sebe k sobě. Druhá dcera Blanka ovládá dokonale český jazyk, takže je mou první kritičkou a poradkyní. Její syn Denis Rohožka, můj první vnuk, studuje Smíchovskou střední průmyslovou školu, a do školního časopisu Presík dělá rozhovory a publikuje tam také povídky. A aby toho nebylo málo, moje dvě malá vnoučata jedenáctiletý Karel Julián Peterka a sedmiletá Ella Peterková už také vymýšlejí vtipy a zapisují své zážitky. A světe div se, skládají i básničky.

Publicistka, fejetonistka a spisovatelka Heda Bartíková (*27. 3. 1944)
Bydlí v Praze na Malovance a má na kontě zhruba třicítku titulů, které se dají jenom částečně zařadit mezi „krimi“, ba horor: Slepí a hluší (1988), Cílová rovina (1989), 10x horor (1991), Umřeš v pachu benzinu (1993), Hrůzy (1993), Hledejte v kobkách (1993), Profesionální muž (s Vladimírem Páralem, 1995), Utajenky (1995), Hvězdné střípky (1996, s Olegem Reifem), Se mnou mě baví svět (1997), Případ první nájemné vraždy (1998), Ortel (1998, s Miroslavem Kučerou), Důvěrné rozhovory (1999), Až mě andělé (1999), Rvu se se životem (2000), Ukřižovaná krása (2002), Pivrncova bichle (2010), Na půl žerdi (2016).
Čtyři další knihy (Nezabiješ!, Stalo se pak, že zabil, Zločin v galerii, Velké zločiny české) napsala v letech 1997-2003 ve spolupráci s Romanem Cílkem.
S Vlastou Bittnerovou spolupracovala roku 2000 na trilogii Cesty ke štěstí, O smutku a štěstí a Trny do srdce.
Je spoluautorkou knih Čekání na sebe (1992), Podivné vraždění (2013) či Galerie nesmrtelných (1999-2002). Převyprávěla některé Pohádky Boženy Němcové (2000) a rovněž dvanáct verneovek i včetně méně známých románů Zelený paprsek či Černé indie (psáno správně, tudíž s malým I).

Inspirující myšlenky...

Člověk staví domy, protože žije, ale píše knihy, protože ví, že je smrtelný. Bydlí v tlupách, protože je tvor stádní, ale čte, protože ví, že je sám. Četba je pro něj společníkem, který nezabírá místo žádnému jinému, ale jehož by ani žádný jiný společník nedokázal nahradit. Neposkytuje mu žádné definitivní vysvětlení jeho údělu, ale splétá hustou síť jeho spolčení se životem. Nepatrná a skrytá spřažení, která vypovídají o paradoxním štěstí žít, přestože ukazují tragickou absurditu života. Takže naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme. A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.
Daniel Pennac v knize Jako román