thoreau tyden na rekach concord

Jak je známo, o knihu Týden na řekách Concord a Merrimack (1849) se zasloužil (relativně bohatý) Ralph Waldo Emerson (1803-1882), a to tak, že nechal o čtrnáct let mladšího (a chudšího) přítele (který mu byl zahradníkem, údržbářem i domácím učitelem dětí) Henryho Davida Thoreaua (1817-1862) žít po dva roky (1845-1847) v chatičce na svém pozemku u rybníku Walden.

Přičemž jej umírněně podporoval. Ano, výsledná kniha by možná nakonec vznikla i bez toho; kdo však ví?
A vypadala by nepochybně odlišně.
Byl to právě R. W. Emerson, kdo vnukl Thoreauovi tu dodnes diskutabilní myšlenku, podle které objevíme vše k životu potřebné v přírodě.
Je to ale skutečně pravda?

Odtažitý Emerson by rozhodně u Waldenu stěží přežil - a zjednodušeně povězme, že udělal kamaráda de facto svým náhradníkem.
Ten ovšem čas využil, ač u Waldenu samozřejmě nepsal nějakou definitivní verzi Waldenu (1854) alias své pozdější, nejslavnější knihy, nýbrž zde „jen“ beletrizoval záznam z jednoho čtrnáctidenního výletu po vodě. Výpravu podnikl roku 1836 s o dva roky starším bratrem (nedlouho nato zesnulým na tyfus) a ve výsledku zhustil děj do týdne.
Po absolvování Harvardu, kde studoval v podstatě vše (a také bezpočet jazyků), Thoreau učil. Čtrnáct dní. Dál se živil různě – a byl i podporován. Na existenci otrokářských Spojených států včetně vlády se ve skutečnosti snažil myslet co možná nejméně.

Autor známého textu o pasivní rezistenci Občanská neposlušnost (1849) podlehl, tak jako mnozí jeho časů, tuberkulóze - v necelých pětačtyřiceti letech.

thoreau walden quotatation

Jeho prvotina Týden na řekách Concord a Merrimack není zdaleka jen cestopisem a obsahuje mnohé úvahy, například o přátelství či poezii.
Vyprávění vtlačené jako otisk do přírody, tedy nebylo-li to obráceně, prostě rozdělil na sedm kapitol nazvaných dle dní týdne a namísto nedělí, jak je v anglosaských zemích zvykem, začíná už sobotou, aby po čtyřech stech stránkách skončil následující památnou větou: A my s radostí vyskočili, vytáhli člun na břeh a přivázali ho k divoké jabloni, jejíž kmen stále nesl stopu řetězu vyrytou tam, kde kmen poznačily oděrky způsobené jarními záplavami.

Překladatelka Marie Vlachová doplnila své dílo o rozsáhlý poznámkový aparát, ke kterému mám jen jedinou výtku: Informace o (píšícím) knězi Jeremy Belknapovi je zde omylem uvedena dvakrát: jak na straně 433, tak i na straně 442.

Občanská neposlušnost česky naposled vyšla roku 2014, a to hned dvakrát. Nakladatelství Broken Books – Mgr. Petr Černoch vyslalo tehdy do oběhu soubor Občanská neposlušnost a jiné texty o svobodě a nesvobodě v překladu Jaroslavy Kočové - a Paseka téhož roku uvedla Občanskou neposlušnost a jiné eseje v převodu Jana Hokeše, který texty (i Ráj znovu (ne)nabytý, Otroctví v Massachusetts, Obhajobu kapitána Johna Browna, Poslední dny Johna Browna a Život bez zásad) vybral a doprovodil doslovem i poznámkami. Zmíněná kniha z Broken Books ovšem navíc obsahuje esej Reforma a reformátoři.

thoreau obcanska neposlusnost

Zajímavé bylo také kolibří vydání Občanské neposlušnosti (1995) z nakladatelství Zvláštní vydání (Brno). Sice je starým (a v mém případě kafem politým) překladem Zdeňka Franty (1925), jazykově je však upraveno Andreou Poláčkovou, která tuto kapesní knížečku doplnila doslovem.

Jinak ovšem patří nová vydání Pasece: Roku 2010 to byl Hokešův komentovaný a doslovem doplněný výběr Toulky přírodou (obsahuje Chůzi, Výpravu na horu Wachusett, Zimní procházku, Přírodopis státu Massachusetts, Sukcesi lesních stromů, Divoká jablka a Podzimní barvy) a roku 2012 pak - obdobně vypravený - Hokešův překlad Mainské lesy, obsahující Thoreauovy práce Ktaadn, Chesuncook a Řeka Allegash a východní rameno Penobscotu.

Henry David Thoreau: Týden na řekách Concord a Merrimack. Překlad Marie Vlachová. Básně upravil Tomáš Vondrovic. Doslov Richard Olehla. Malvern 2017. 472 stran. ISBN 978-80-7530-105-5

Ukázka:

Všichni lidé sní o přátelství a jeho drama, které je vždy tragédií, je na repertoáru každý den. To ono je tajemstvím světa. Můžete chodit po městě, můžete kráčet venkovem a nikdo o něm mluvit nebude, přesto však všude naplňuje naše myšlenky a představa o tom, co je v tomto ohledu možné, ovlivňuje naše chování vůči všem mužům a ženám, s nimiž se setkáváme poprvé, a také vůči mnohým, které známe již dlouho. Přesto si v celé literatuře vzpomínám pouze na dva či tři eseje na toto téma. Není divu, že nás baví mytologie, Pohádky tisíce a jedné noci, Shakespeare a Scottovy romány – my sami jsme básníci, bajkaři, dramatikové a romanopisci. Neustále hrajeme roli v dramatu, které je zajímavější než všechna již napsaná...
Bázlivé srdce nikdy opravdového Přítele nezíská. Ó, můj Příteli, nechť se jednou stane, že když ty budeš mým Přítelem, mohu i já být tvým.

K čemu jsou přísliby i toho největšího Přátelství, když nemáme čas, jenž bychom Přátelství věnovali, když ho neustále odsouváme kvůli nedůležitým povinnostem a vztahům? Přátelství je na prvním místě, Přátelství na posledním. Stejně jako je nemožné na Přátele zapomenout, je i nemožné přimět je, aby odpovídali našemu ideálu. Když řeknou sbohem, teprve pak nám začnou dělat společnost. Velmi často zjistíme, že se ke skutečným Přátelům obracíme zády, abychom mohli jít a setkat se s jejich ideálními bratranci. Já bych to udělal, abych byl hoden být Přátelem kterémukoli člověku.

Inspirující myšlenky...

A tak se kruh pomalu uzavírá. Cítím, že jsem jednoznačně určen, to všechno je úplné zoufalství. Čím dál se mi zdá, jakobych patřil k něčemu, co již není pravda. Ten zvláštní optimismus, víra v umění, a tím i v etiku jako by se pomalu vytrácela. Všichni chtějí jen žít. Víc nic. Přestávám si z mnoha lidmi rozumět. Smysl se vytrácí. Jde jen o holou existenci. Všichni jako by jen hledali záchranu v banalitě. A jsou šťastni. Nemají ani čas si uvědomit, co se děje. Je to fofr. Všichni tu zem jenom pohnojíme. Snad takové doby již byly, ale bráním se tomu, že by to snad byl zákon. Padá na mě hrůza. Zdá se mi, že zase přicházím k sobě. Přece jenom ta příroda je podivuhodná.
Karel Malich, 2.4.1971