hnizdil jak se nestat pacientem

Léčí svým celostním přístupem k pacientovi. Zdraví netvoří jen tělo, ale především duše, styl života a to, jakým způsobem sami se sebou zacházíme. Když ale necháme vzletných slov, můžeme MUDr. Jana Hnízdila charakterizovat jako člověka, který se svým MUDr. titulem nepřišel o zdravý selský rozum, logické uvažování a notnou dávku intuice. Dokonalá kombinace. Před časem jeho kniha  Ako sa nestať pacientom, vyšla také na Slovensku.

Jak k tomu vůbec došlo, pane doktore, bylo to jistě příjemné překvapení a počin, když se Vaše kniha dostane i za hranice malé české kotliny?

Moje dvě předchozí knížky, "Mým marodům" (2010) a "Zaříkávač nemocí" (2014), vyvolaly mimořádný zájem. Dostal jsem záplavu dotazů, zda neuvažuji o jejich vydání v cizím jazyce. Rozhodl jsem se proto z obou knih vytvořit mutaci pro zahraniční čtenáře. Odstranil jsem z nich texty osobní, politické, neaktuální a srozumitelné jen pro českého čtenáře. Ponechal obecné, nadčasové, přidal několik dosud nepublikovaných. Slovenskou verzi jsem nazval Ako sa nestať pacientom a jejím mottem je věta: „Kniha, v ktorej nie je nič, čo by ste už nevedeli.“.

Spolupracoval jste nějak s překladatelem? Přece jen, když text dostane jiný jazyk, tak se lehce změní i jeho… hm,… jak to vyjádřit… vyzařování?
Slovensko pro mne není zahraničí.  Jezdím tam moc rád, mám tam spoustu kamarádů, domů se vracívám  se spoustou zážitků a batohem plným žinčici, bryndzy, oštiepku  a parenice.  S překladem knížky nebyl problém. S překladatelkou Silvií Vnenkovou jsme na dálku řešili jen drobnosti.  Chvíli jsme si lámali hlavu s překladem české básničky Polámal se mraveneček, která je součástí příběhu nemocné Aničky. Nakonec jsme ji nechali v češtině.

Máte už nějaké ohlasy od slovenských pacientů, kteří se chtějí nikoliv léčit, ale uzdravovat?
Pacienti ze Slovenska za mnou přijížděli už dřív.  Po vydání knížky je jich řádově víc.  Žasnu, že jim stojí za to, jet takovou dálku.  Nejsem ničím výjimečný, nemám žádné nadpřirozené schopnosti, nic úžasného nebo nového jsem neobjevil. Jen pacientovi vysvětluji, jakou informaci mu tělo nemocí sděluje, kde dělá v životě chybu. Napravit  ji ale musí sám. Největší odměnou pro mne je, když mi pacient po hodinové konzultaci řekne: „Pane doktore, to jsem k Vám ani nemusel jezdit. Já to vlastně věděl, jen jsem nevěděl, že to vím“. 

Jaká je vůbec situace na Slovensku ohledně vývoje psychosomatiky? Mají o ni lidi zájem, nebo je to tak pole neorané?
Podle zájmu pacientů i médií soudím, že je dost neorané.  Snad knížka trochu přispěje ke zúrodnění.  Ze Slovenska mám spoustu pozvání,  jen jim kvůli náporu pacientů v ordinaci nemohu všem vyhovět.  Když už se vydám na cestu, snažím se ji spojit s více akcemi. Dvacátého ledna mám  autogramiádu v bratislavském knihkupectví Martinius, druhý den rozhovor do Slobodného vysielače a podvečer besedu v Bratislavě. Devátého dubna vystoupím na festivalu Svět ženy v Bratislavě,  při té příležitosti bych se měl objevit v televizi.

Na Slovensku vyšlo i pár mých rozhovorů. Letos například v časopise InVitro nebo v časopise Zem a Vek. Spolupráce se žurnalisty byla v obou případech skvělá.  Ohlasy příznivé. Jediným problémem je, že každé vystoupení v médiích zvedne vlnu pacientů, před kterou není úniku.
Besedy proto začínám slovy: „Nejsem tady proto, abych Vás pozval do svojí ordinace, ale proto, abych Vám vysvětlil Vaši nemoc. Když máte nějaké zdravotní potíže, zastavte se a zamyslete, co Vám jimi chce tělo říci. Pokud to uděláte včas, uzdravíte se sami, bez léků, bez lékařů i beze mne.“.
Kniha, která léčí. Ono kolikrát stačí si přečíst Vaši knihu, aby si člověk udělal ten svůj rozbor sám.
Aby přišel na to, proč je nemocný.
Aby zjistil, jak jednoduché a logické to je.

Děkuji za rozhovor

Renata Petříčková, www.petrickova.cz
Foto: archiv MUDr. Jan Hnízdil

Inspirující myšlenky...

Tam, kde ještě před stoletím plápolaly ohně a žena byla dobývána zdlouhavým namlouváním či umným flamengem či fandangem, stojí dnes a bortí se mrakodrapy na knoflíky. Smysly člověka se změnily, smysly, které mu příroda přisoudila a tvářela je statisíce let. Nikdo nikomu nepodá ruku, nikdo se nikomu nepodívá do očí, nic neplatí. Podání ruky, které bylo smlouvou, se zlehčilo a zpohodlnělo v papír, který se hodí do kamen.
Ivan Diviš: Teorie spolehlivosti