hrabal bohumil spisovatel

V revue Třistatřicettři věnované 100. výročí narození Bohumila Hrabala (*28. 3. 1914 – †3. 2. 1997) se vyslovil editor Václav Kadlec, aby zůstala jeho smrt zahalena tajemstvím. Mnoho lidí se domnívá, že sám autor dal odpověď v konkrétní vzpomínkové knížce. Mohlo by to být také reakcí na větu, kterou v Literárních novinách napsala z Itálie lékařka Zuzana Schnoblingova v otevřeném dopisu M. Kunderovi: „…vzpomínka na pana Bohumila Hrabala, kterého v Praze nechali vyskočit z okna.“.


Dovětek Bohumila Hrabala k vydání Městečka, kde se zastavil čas v Odeonu roku 1991.

… Stavím si laťku tak vysoko, až mi mizí v třpytivém azuru, protože to, oč budu usilovat, abych spojil vědomí a nevědomí, vitalitu a existencialitu, abych zrušil předmět jako vnější a vnitřní model, k tomu je zapotřebí skoku, a jedině ta moje nemoc, ta moje univerzita, kterou jsem absolvoval na Karlově náměstí, jedině ta snad bude schopna mi připravit odrazový můstek, ze kterého po hlavě skočím do gravitačního pole emocionality. Vzhůru tedy vstříc tomu, co ještě není.

Závěr Městečka, kde se zastavil čas.

A sundal čepici námořnickou, slavnou čepici strýce Pepina, a jako by ta námořnická čepice symbolizovala staré zlaté časy, a nejen strýce Pepina, ale i tatínka. Tatínek čepici nastavil větru a pak ji hodil do vzduchu do slunce a čepice plachtila a padla na vodu a proud ji unášel, až do poslední chvíle se tatínek díval za čepicí, kterou nesl labský proud, a námořnická čepice se nepotápěla a tatínek měl dojem, že se nikdy nepotopí, ale ani potopit nemůže, a i kdyby, tak ta čepice bude v jeho mysli zářit jako světlá vzpomínka. A když přišel tatínek domů, řekla maminka: „Právě přišla zpráva, že strýc Pepin umřel.“ A tatínek se radostně zasmál a přitakal: „Ano,“ řekl, „vím to.“

Věříme, že to byla jeho volba a měl na ni právo.

Photo: By Hana Hamplova (Own work) [CC BY-SA 3.0], via Wikimedia Commons


Inspirující myšlenky...

Upřímně řečeno, Otče, prodloužená budoucnost mě neláká. Musela by mít smysl. Občas pochybuji, že život sám má smysl. Je-li to tak, byl by prodloužený život ještě nesmyslnější. Pro delší život bych potřeboval mnohem pádnější důvod... Viděl jsem, jak všechny národy sílí, ale ne v moudrosti, ale v nízkých vášních a touze po ničení. Viděl jsem, jak sílí moc jejich strojů, až se jediný ozbrojený muž vyrovnal celému vojsku. Zjevila se mi doba, kdy lidé, opilí svou zručností ve vraždění, tak běsnili po celém světě, že každá kniha a každý poklad byly odsouzeny k záhubě. Ta vize byla tak jasná a silná, že jsem se rozhodl shromáždit co nejvíce výtvorů krásy a kultury a ochránit je před zkázou, ke které svět spěje. Ztraceny obzor (1938), James Hilton