hrabal bohumil spisovatel

V revue Třistatřicettři věnované 100. výročí narození Bohumila Hrabala (*28. 3. 1914 – †3. 2. 1997) se vyslovil editor Václav Kadlec, aby zůstala jeho smrt zahalena tajemstvím. Mnoho lidí se domnívá, že sám autor dal odpověď v konkrétní vzpomínkové knížce. Mohlo by to být také reakcí na větu, kterou v Literárních novinách napsala z Itálie lékařka Zuzana Schnoblingova v otevřeném dopisu M. Kunderovi: „…vzpomínka na pana Bohumila Hrabala, kterého v Praze nechali vyskočit z okna.“.


Dovětek Bohumila Hrabala k vydání Městečka, kde se zastavil čas v Odeonu roku 1991.

… Stavím si laťku tak vysoko, až mi mizí v třpytivém azuru, protože to, oč budu usilovat, abych spojil vědomí a nevědomí, vitalitu a existencialitu, abych zrušil předmět jako vnější a vnitřní model, k tomu je zapotřebí skoku, a jedině ta moje nemoc, ta moje univerzita, kterou jsem absolvoval na Karlově náměstí, jedině ta snad bude schopna mi připravit odrazový můstek, ze kterého po hlavě skočím do gravitačního pole emocionality. Vzhůru tedy vstříc tomu, co ještě není.

Závěr Městečka, kde se zastavil čas.

A sundal čepici námořnickou, slavnou čepici strýce Pepina, a jako by ta námořnická čepice symbolizovala staré zlaté časy, a nejen strýce Pepina, ale i tatínka. Tatínek čepici nastavil větru a pak ji hodil do vzduchu do slunce a čepice plachtila a padla na vodu a proud ji unášel, až do poslední chvíle se tatínek díval za čepicí, kterou nesl labský proud, a námořnická čepice se nepotápěla a tatínek měl dojem, že se nikdy nepotopí, ale ani potopit nemůže, a i kdyby, tak ta čepice bude v jeho mysli zářit jako světlá vzpomínka. A když přišel tatínek domů, řekla maminka: „Právě přišla zpráva, že strýc Pepin umřel.“ A tatínek se radostně zasmál a přitakal: „Ano,“ řekl, „vím to.“

Věříme, že to byla jeho volba a měl na ni právo.

Photo: By Hana Hamplova (Own work) [CC BY-SA 3.0], via Wikimedia Commons

Inspirující myšlenky...

My budeme například prodávat konzervativní ideály, protože jsou dobré a žádají se. A budeme taky dělat liberální ideály – jsou pokrokové a mají své odběratele. Potom tu máme ideály komunistické, i na nich se dá vydělat. Dále jsou všelijaké církve a spiritisti a ateisti a mezinárodní politika a spousta jiných věcí, které se mají vyrábět. Tak jen do toho, mládenci. Každý list bude mít svůj ideál. Ale jakmile ten ideál bude mít málo konzumentů, nechá se padnout. Musíme mít též jeden velký nezávislý list, který bude mít za úkol potírat Johna H. Higginse, protože mnoho lidí si něco takového bude přát. A trochu rámusu občas udělá dobře; chlapci, perte se drobet navzájem. Lidi za své peníze chtějí vidět pořádný sport. To je všechno.
Podle článku Karla Čapka v Lidových novinách v roce 1930