vodnansky jan knihy
Krátký, leč inspirativní rozhovor se spolutvůrcem králiků z klobouku, spisovatelem, zpěvákem a showmanem (sám se tak nazývá) Janem Vodňanským (19.6. 1941 – 10.3. 2021), který byl ministrem kultury Pavlem Dostálem v roce 1998 potrestán za dlouholetou básnickou tvorbu pro děti titulem "Dosud žijící národní poklad".


Jak vás tak sleduji, přijdete mi občas ještě i dnes jako nějaký mladý student anebo recesista.
Copak já, akorát že u mých vrstevníků to občas narazí na nepochopení.

Svými písněmi jste pomohl řadě českých filmů, pro mou generaci se ale staly nejpopulárnější písničky ze snímku Věry Plívové-Šimkové Přijela k nám pouť (1973, knižně 1977) - třeba ta o Žluťáskovi… Zachytil jste však už tehdy vůbec svůj vliv, jímž jste nás-děti zasáhl?
Leda z recenzí. Víte, to už mnohem víc hřeje mé autorské srdéčko, když se mnou zpívají ty dnešní děti Když jde malý bobr spát nebo Dejte mi pastelku, nakreslím pejska, a jsem rád, že s nimi pějí i maminky, které ty písničky už taky znají odmalička - ze zpěvníčků a čítanek.

Inspiroval jste opravdu Jaroslava Pacovského a Jiřího Šebánka k napsání seriálu Bob a Bobek, když jste jim zasílal Jiránkovy králičí péefky? Zdá se, že za nejoblíbenějším večerníčkem vykukuje vaše písnička Jak mi dupou králíci!
Ano. Myslím, že se tato vývojová verze dá i prokázat. Oba králíci z pera Vladimíra Jiránka se totiž poprvé objevili na plakátu k našemu programu Králíci pokusný (1974), načež jsem je angažoval na péefky a posílal kamarádům, což byli i budoucí autoři Boba a Bobka.

Dne 18. 10. 1977 jste podepsal Chartu - a riskovat spolupráci se signatářem šlo posléze leda pod záminkou, že má v čítankách pro třetí třídy už zmíněnou báseň Dejte mi pastelku, nakreslím pejska. Jak se cítí čítankový chartista?
Tož u besed s žijícím čítankovým autorem byla ta básnička v té vypjaté době docela přijatelným alibi. Proč by si nepozvali autora na besedu, když ho ještě nevyhodili z čítanek? Taková praxe vyhazování z knih ovšem vládla v padesátých letech. Na školách, jak asi víte, dětem rozdali žiletky a musely vyřezávat stránky. Asi se však hodně dětí pořezalo, takže v osmdesátých letech už ten akt neobnovili - a já v těch čítankách zůstal. A tak jsem mohl i občas besedovat s publikem. Jenže idyla to stejně nebyla. Hodně pořadatelů se i tak bálo.



Nicméně doba se hnula a třeba roku 1991 jste už přednášel v Americe (Iowa) tvůrčí psaní. V čem tkvěla struktura vašich přednášek?
Tvůrčí psaní jsem měl přednášet hlavně na svojí vlastní tvorbě – a v kontextu alternativní kultury let šedesátých až osmdesátých. Kromě toho však jsem tam byl i předváděn jedním studentem bohemistiky, který překládal moje písňové texty do angličtiny a snad na mně dokonce dělal zápočet nebo co. I demonstroval dosud žijícího autora jako živou názornou učební pomůcku. Moje čistě přednáškové angažmá však brzy překročilo svůj rámec. Z informací, které o mně předběžně získali, se dozvěděli, že jsem hrající-zpívající autor, a protože něco podobného tam ještě neměli, vyzvali mne, abych si to zkusil hezky anglicky v jejich kabaretu. Zpíval jsem tam tedy poprvé i překlad písně Jak mi dupou králíci a pak jsem u tabule přednesl úvahu o psychodramatu. Improvizovat ten výklad v angličtině bylo sice poněkud náročnější, ale tu a tam se ozval smích i na místech, kde zvoníval u nás.

vodnansky vezeni
Foto: archiv Jana Vodňanského / Jan Vodňanský demonstruje. Rok 2006.


5. 11. 1998 vám udělil Pavel Dostál titul (dosud) Žijící národní poklad. Berete to vážně?
S Pavlem nám až do mužného věku vydržela vámi už zmiňovaná schopnost studentské recese. A kdysi jsme se setkali na nějaké party a já si ho dobíral dotazem, jaký titul by mi udělil, kdyby se jednou stal ministrem kultury. Slíbil mi ledacos a mohl, neboť byl upřímně přesvědčen, že nikdy ministrem nebude. Na jeho dotaz, jaký titul bych si „tady představoval“, jsem reagoval tím, že jsem nechtěl žádného zasloužilého ani národního umělce, nýbrž něco opravdu originálního - a vzpomněl jsem, že v Japonsku mají moc hezký titul pro mistry divadla: Žijící národní poklad, což jsme doplnili ještě na „(dosud) Žijící národní poklad“ – a hodně jsme se tehdy nasmáli.
Jenže Pavel se po pár letech opravdu tím ministrem stal a začal vážně uvažovat o mých jasnovidně – prognostických sklonech. A víte, on byl ten zvláštní případ, že jej sklony k recesi neopustily ani po jmenování ministrem, což se u nás hned tak někomu, kdo vstoupí do velké politiky, běžně nestává. Pavel na svůj slib nezapomněl - a taky ho realizoval. Jenže každý takový dobrý skutek u nás bývá už tradičně „odměněn", a tak i tehdy Pavla napadli v novinách, že si podobné recese a legrácky má s kamarády vyřizovat soukromě někde v kavárně a nikoliv za peníze daňových poplatníků. Ale napsali to muži, co se na to udílení „Pokladu“ nedostavili - a proto se taky nikdy nedozvěděli, že party na moji počest financoval Pavel ze svého a že ani pracovní doba nepřišla zkrátka, neboť slavnost byla pořádána až po úředních hodinách a tedy v jeho osobním volnu.
Zkrátka, u nás něco někomu udělovat, to není jen tak. Každopádně jsme si to vychutnali jako recesi z oficiálního udělování titulů.


Myšlenky z knih

Na tomto místě je vhodné zeptat se, co je to soucit. Mnozí jej totiž chválí jako ctnost a soucitného muže nazývají dobrým mužem. I to je duševní vada, protože člověk takto chybující se vzdaluje od pravdy. Soucit je vada malicherného ducha slábnoucího při pohledu na cizí zla. Soucit je proto běžný u těch nejhorších; jsou to stařeny a obyčejné ženské, koho dojímají slzy největších zločinců. Soucit je chorobný stav duše vyvolaný pohledem na cizí potíže nebo smutek z cizího neštěstí, o němž si člověk myslí, že je nezasloužené. Takový chorobný stav však mudrce nepostihuje. Mudrc tudíž necítí soucit, protože to není možné bez ubohosti duše. Soucit je blízký bídě, neboť z ní něco má a něco z ní bere. Soucit je chorobný stav duší příliš poděšených bídou.
Seneca, O laskavosti