seifert jaroslav portrait
Jaroslav Seifert (1901-1986) byl jedním z mnoha, kteří vystoupili v roce 1956 na dlouho odkládaném sjezdu Svazu československých spisovatelů. Ve svém projevu ostře kritizoval pranýřování spisovatelů záměrnou medializaci nebo dokonce kriminalizaci a omezování umělecké svobody vůbec...

Jaroslav Seifert tenkrát svůj příspěvek, přerušovaný potleskem, zakončil požadavky, aby umlčení spisovatelé byli vyzváni ke spolupráci a aby přítomní uvažovali o uvězněných kolezích a mysleli na jejich osud.

"Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže."

Byl jedním z prvních, kteří otevřeně kritizovali jakoukoliv totální moc vládnoucí strany a i když tenkrát v roce 1956 nikdo nezpochybnil komunistickou ideologii samotnou, byl to přelomový zlom v myšlení většiny společnosti.
Nebyl to však Seifertův první odpor vůči politice Komunistické strany. V roce 1920 založil spolu s několika dalšími osobnostmi umělecké avantgardy sdružení Devětsil, které spojovalo básníky ovlivněné proletářskou literaturou, magickým realismem a poetismem. V roce 1921 vstupuje spolu s dalšími členy Devětsilu do vznikající Komunistické strany Československa. Za osum let byl ze strany vyloučen, když podepsal Manifest sedmi protestujících proti bolševizaci v novém vedení Komunistické strany Československa.

V roce 1966 obdržel titul národního umělce a v letech 1968–1970 byl předsedou Československého svazu spisovatelů. Na konci roku 1976 podepisuje Seifert Chartu 77 a stává se aktivním propagátorem a kritikem vládnoucí strany. Od té doby je na černé listině a jeho knihy oficiálně nevycházejí. Z té doby nalezneme jen pár titulů vydaných v samisdatu, například sbírky Morový sloup či Býti básníkem.

V prosinci 1984 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Předávací ceremonie ve Stockholmu se však třiaosmdesátiletý Seifert nezúčastnil. Oficiální verzí byl Seifertův nedobrý zdravotní stav, ale ve skutečnosti to byl silný nátlak státních orgánů. Cenu za něj převzala jeho dcera. Český i slovenský tisk tuto událost téměř nekomentoval.

Osud

Hrávali jsme šach na terasách kaváren,
černá, bílá pole jako šachovnice noci,
čtverce polštářů a tmy, bílé a černé.

Musili jsme vzpomínati na Longchamp,
vzepjatí koňové neuběhli však dále
než k Vašim prstům, které miluji.

Vaše nehty barvy předjarního kvítí,
vzdálenost od úst k ústům, polibek, zítra ráno.

Co mi však byly platny mé věže a pióny!
Bylo to uprostřed léta na terasách kaváren
a byla to hra lásky.

Jaroslav Seifert se stal natolik nepohodlný pro tehdější vládnoucí režim, že i po jeho smrti 10. ledna 1986 byl jeho pohřeb v Rudolfinu a  v břevnovském kostele sv. Markéty pod dohledem státní bezpečnosti, aby nedošlo náhodou k masové revoltě proti státnímu zřízení. Trefně vyjádřil postoj komunistů k Seifertovi Alois Volkman: „Hlas básníkův nebylo žádoucí slyšet, pouze odpouslouchávat.“

Co nám Seifert odkazuje dnes? Nedejme se mýlit, že Seifertův osud je spojen jen s komunistickýcm režimem.
Je symbolem jakéhokoliv režimu, který mediální silou a zákony protlačuje názor vládnoucí menšiny, úmyslně a programově lže a potlačujeme jakýmkoliv způsobem svobodu projevu, jenž je kritická k vládnoucímu režimu.

I dnes platí, že si můžeš myslet co chceš, můžeš psát co chceš, ale otázkou je, kde můžeš se svými názory veřejně vystoupit.
Existuje mnoho způsobů jak umlčet "nové Seiferty" i v naší tzv. demokratické zmanipulované společnosti. Česká televizea další mainstreamová média to předvádějí každý den.


VIDEO NA YOUTUBE: https://youtu.be/cWKVBjgWhhU

Býti básníkem

Život už mě dávno naučil,
že hudba a poezie
jsou na světě to nejkrásnější,
co nám život může dát.
Kromě lásky ovšem.

Ve staré chrestomatii,
vydané ještě c. k. knihoskladem,
v roce, kdy zemřel Vrchlický,
vyhledal jsem pojednání o poetice
a básnických ozdobách.

Pak jsem si dal do sklenky růžičku,
rozžal svíčku
a počal psát své první verše.

Jen vyšlehni, plameni slov,
a hoř,
ať si třeba popálím prsty!

Překvapivá metafora je víc
než zlatý prsten na ruce.
Ale ani Puchmajerův Rýmovník
nebyl mi nic platný.

Marně jsem sbíral myšlenky
a křečovitě zavřel oči,
abych zaslechl zázračný první verš.
Ve tmě však místo slov
zahlédl jsem ženský úsměv a ve větru
rozevláté vlasy.

Byl to můj vlastní osud.
Za ním jsem klopýtal bez dechu
celý život.

...

Píseň

Bílým šátkem mává,
kdo se loučí,
každého dne se něco končí,
něco překrásného se končí.

Poštovní holub křídly o vzduch bije,
vraceje se domů;
s nadějí i bez naděje
věčně se vracíme domů.

Setři si slzy
a usměj se uplakanýma očima,
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná.

...

Verše

S kým osamět, s kým zůstat sám
a civět nad propastí?
A plakat? Zaplakal jednou starý Abrahám,
a anděl vzlétl v hermelínovém plášti.

Já nevím, kde je sever, kompas lže
a všecky dívky lžou.
Běž na rozcestí, sloup ti ukáže
tři cesty najednou.

Z účesů židovek vlá silný pach,
to letí komety.
Mé oči krouží v samých elipsách,
jež nejsou viděti.

Zapomněli jsme na múzy,
ty křídel nemají.
Mít za milenky medúzy, ach medúzy,
jež žhavě líbají.

Z korálů berli a pak jít,
kde vládnou sépie,
velrybí mléko okusit,
až ti je někdo nalije.

Adieu, adieu, adieu!

Inspirující myšlenky...

Hlavně mi vadí, že náš svět je tak hrozně, nezdravě krotký. Prohlašuji, že je krotký. Jako ohavný vykleštěný kocour. I válka... Bylo to ochočené násilí. Lidé nešli do boje, protože jim vzkypěla krev. Šli do války, protože jim to poručili; šli proto, že byli řádní občané. „Člověk je bojovné zvíře“. Ale mně u člověka vadí, že je ochočené zvíře. A den ze dne je čím dál ochočenější. To dělají továrny, to dělá křesťanství, věda, slušné vychování a vzdělání. Zatěžují duši moderního člověka. Vysávají z ní život... Vylezli na hřbet kopce a zadívali se dolů do údolí. Stanton-in-Teesdale se pod nimi černal břidlicovými střechami, začouzenými komíny a kouřem. „Ubohá podívaná! Tohle by nemělo být povoleno. Opravdu nemělo.“
Aldous Huxley: Kontrapunkt