rousseau books

Jean Jacques Rousseau (28. června 1712, Ženeva – 2. července 1778) se narodil v ženevské kalvínské rodině a byl téměř o dvacet let mladší než Voltaire. Voltaire, který představoval zcela jiný typ osobnosti a myšlení, ho však přežil.
Oba myslitelé jsou nesmírně významní pro 19. a 20. století, která jsou mezi ně všelijak rozštěpena. Na jedné straně je voltairovská důvěra v rozum, v humanismus, v lidskou civilizaci, druhou stranu mince tvoří kult přírody, citu, autentické osobnosti, která se vymyká společenským požadavkům. Rousseau se svým životním příběhem a svou otevřeností ve Vyznáních otvírá dveře romantismu, které vedou až k Nietzschemu, prokletým básníkům a dál k avantgardě a beat generation.

Těch víc jak 300 let, jež uplynuly od jeho narození, jsou tak prosyceny a určovány Rousseauovým poselstvím.


Nelze říci, že by Rousseau žil z pohledu např. takové renesance příliš výjimečný život a tak i v 18. století, jež nebylo ještě stoletím měšťáků, získal mnoho příznivců mezi šlechtou, prudérní Ženeva mu udělila čestné občanství a Hume ho pozval do Anglie.
Přitom Rousseau utekl od rodičů již ve svých šestnácti letech (podobá se to Rimbaudovi) a několik let strávil jako milenec mnohem starší ženy na jejím statku. Zde se obrátil na katolicismus.

Brzy se však z nuly stal oslavovaným autorem spisů o společnosti, v nichž položil základy, dá se říci, pozdějšímu socialistickému myšlení.
Byl ostrým kritikem sociálního útlaku a uvažoval o státu jako o společenské smlouvě vzájemně si rovných lidí, čímž podnítil jak neblahou víru v konstrukci společnosti jako dohody, tak politické rovnostářství, bez něhož si dnes liberální demokracii nelze vůbec představit. Rousseau sice hlásal individualismus, ale pouze přírodní, ten měl být zkrocen společenskou smlouvou a podřízením jednotlivce obecné vůli, což hodně připomíná totalitní tendence. Je ovšem pravda, že Rousseau, podobně jako Platón, věřil v stát ideální, v němž je potlačení jednotlivce jen jednou ze součástí všeobecného dobra (v reálném státě je něco takového velmi riskantním předpokladem).

Po svém úspěchu žil Rousseau především v Paříži a ve Francii, kde se stal součástí osvícenského hnutí. Nikdy ale nepřijal osvícenskou víru v rozum a pokrok.
Žil nekonformně (např. své děti dával ihned po narození do nalezince!) a odmítal civilizaci. Jeho výbušná a víc než vrtkavá povaha mu nedovolovala navázat trvalá přátelství (bolestný vztah s Diderotem je toho důkazem).

Zemřel v Paříži roku 1778, přičemž se stačil setkat ještě s jedním důležitým obdivovatelem, jehož jméno bylo Robespierre.
Rousseauovy politické názory měly značný vliv na republikánskou fázi Francouzské revoluce, kde konstruktivismus vedl jako předzvěst totalit dvacátého století k tuhému, ideologickému teroru. Na rozdíl od nacismu a komunismu, ba i od socialistického marxismu a průmyslové revoluce, Rousseau nebyl pokrokář – spíše se vždy chtěl vrátit zpět do lesů a do polí.

Rousseau je všude v nás i kolem nás, jeho rozporuplnost umožňovala, aby se jeho vliv různě míchal s tím osvícenským (zejména voltairovým) a vytvářel nové kombinace, jimž nelze dost dobře porozumět bez přemýšlení nad jejich kořeny.

To, co je podle mého názoru ale z Rousseaua živé navěky, je jeho důraz na člověka jako na citovou bytost a za vším jeho trváním na přírodě, přírodnosti a přirozenosti skrytá touha po autenticitě.
On nepředstavuje tak zlom, diskontinuitu v dějinách myšlení jako spíše přesvědčení, že to podstatné je člověku vždy a všude společné, a že jde o to původní, dobré a autentické. Pro mne osobně není tento přístup přijatelný, je-li chápán pelagianisticky (Rousseau je ostatně podivuhodnou směsicí dvou nesmiřitelných protikladů – právě pelagianismu a kalvinismu, právě důvěry v člověka a nedůvěry v lidské instituce, tradice, pravidla a řády), rozumím mu však jako cestě k pravdě před sebou, která je předpokladem Boží lásky, pokání, mravního zápasu a pochopení i přijetí vlastní deformity. Civilizace, rozum a pokrok jsou ve srovnání s tím opravdu vedlejší.