zamjatin

Zamjatinův román My je prvním skutečným vizionářským dílem varující lidstvo před  nekontrolovanou státní moci.
Ve svém důsledku ovlivnilo dílo další velikány jako byl Orwell, Huxley, Vennegut, Boyle a další. Orwell sám přiznává, že četba Zamjatina ve francouzštině ho inspirovala k napsání své legendární knihy 1984.

Jevgenij Zamjatin (20.1. 1884 – 10.3. 1937) po vydání svého nejslavnějšího románu My upadl v nemilost vládnoucí strany.
Díky svému zaměstnání, inženýr na pozici stavitele ledoborců, požádal Stalina v roce 1931 o vystěhování. To nakonec dostal, ale jen díky pomoci Maxima Gorkého. 

Zamjatin píše svou knihu nejen na základě prožitého reálného budování socialismu v SSSR.
Je také ovlivněn autory, jako byl H.G.Wells a dalšími vizionáři lidské budoucnosti. Zamjatin ale nefantazíruje, staví svoji společnost na základě zkušeností s totalitním systémem v SSSR v době nastupujícího Stalina. Intuitivně předpovídá a varuje před odlidštěním, mravním vakuem, umrtvením myšlení a společenským úpadkem.

my zamjatin

Zamjatin ale své společenské zřízení na první pohled nekritizuje a už vůbec nerozvíjí katastrofickou budoucnost, jak se mnohdy mylně o knize píše.
Nastiňuje dokonalou společnost, ve které jsou si všichni rovni, nikdo netrpí nemocemi nebo jiným nedostatkem. Vše je dopředu naplánováno včetně sexu, jídla apod. Neexistuje soukromí, stěny jsou ze skla, jelikož neexistuje já, ale jen my. Policie je popisována v roli strážních andělů a Nejvyšší Dobroditel je milosrdný a chápající. Náboženstvím je v podstatě matematika, jednotlivci jsou pojmenováváni čísly.

Hlavním hrdinou je D-503, hlavní konstruktér lodi zvané Integrál, která má být vyslána, aby i mezi další civilizace roznesla ideu nejvyššího typu lidské společnosti.
Zamiluje se však do ženy I-330, jinými slovy onemocní vážnou chorobou zvanou Duše. Zákon ale poruší nejen tímto skutkem, ale i účastí na revoluci, která chce strhnout Zelenou stěnu, jež hermeticky obklopuje společnost a izoluje ji od okolní živé přírody. Spiknutí je odhaleno a všichni jsou podrobeni operaci, která z nich učiní jednou provždy poslušné čísla. Jen I-330, která se zamilovala velmi vášnivě, je rozmetána na atomy Dobroditelovým strojem.

Výpisky z díla:

Opravdu jsem já, D-503, napsal těchhle dvě stě dvacet stránek? Opravdu jsem někdy cítil - nebo myslel, že cítím - něco takového? Písmo je moje. Pokračuji stejným písmem, ale stejné je naštěstí jen to písmo. Žádné blouznění, žádné nesmyslné metafory, žádné city - jen fakta. Protože jsem zdráv, jsem naprosto, absolutně zdráv. Usmívám se - musím se usmívat, vždyť mi vyndali z hlavy nějakou třísku a mám teď hlavu lehkou, prázdnou. Vlastně ne prázdnou, ale nemám v ní nic cizorodého, co by překáželo úsměvu (úsměv je normální stav normálního člověka).
Fakta jsou tato: Onoho večera sebrali mého souseda, který učinil objev o konečnosti vesmíru, mne a všechny, kdo tam s námi byli, protože jsme neměli potvrzení o Operaci, a odvezli nás do nejbližší posluchárny (číslo posluchárny je mi nějak známé) - sto dvanáct. Tam nás přivázali ke stolům a  podrobili Velké operaci.

Za 120 dní skončí stavba INTEGRÁLU. Blíží se veliká historická chvíle, kdy se první INTEGRÁL vznese do kosmického prostoru. Před tisíciletím podřídili vaši hrdinní předkové moci Jednotného státu celou zeměkouli. Na vás je dosáhnout ještě slavnějšího vítězství:
zintegrovat skleněným, elektrickým, ohňodechým INTEGRÁLEM nekonečnou rovnici vesmíru. Na vás je vložit blahodárné jařmo rozumu na nevědomé bytosti sídlící na jiných planetách – snad ještě v divošském stavu svobody. Nepochopí-li, že jim přinášíme matematicky neomylné štěstí, jsme povinni jim je vnutit. Ale dříve než zbraně vyzkoušíme slovo.
Jménem Dobroditele oznamuje se všem číslům Jednotného státu:
Každý, komu nechybějí vlohy, je zavázán sepisovat traktáty, tendenční poezii, manifesty, ódy nebo jiná díla o kráse a vznešenosti Jednotného státu.
To bude první náklad, který ponese INTEGRÁL.
Ať žije Jednotný stát, ať žijí čísla, ať žije Dobroditel!

Už v dětství, ve škole jsme všichni (a vy snad také) četli nejvýznamnější z dochovaných památek staré literatury – Jízdní řád.
Ale srovnejte ho s Deskami – a uvidíte vedle sebe tuhu a démant. Obojí má stejný základ – C, uhlík – ale jak věčný je démant, jak je čirý, jak září. Komu by se netajil dech z dunivého letu stránkami Jízdního řádu. Ale Hodinové desky mění každého z nás v ocelového šestikolého hrdinu veliké básně. Každé ráno s šestikolou přesností v touž hodinu a touž minutu vstáváme, vstávají nás miliony jako jeden muž. V touž hodinu všechny ty miliony současně začínají pracovat a současně končí. Sliti v jediné tělo o milionech rukou, v touž vteřinu určenou Deskami zvedáme k ústům lžíci, v touž vteřinu jdeme na vycházku, do posluchárny, do sálu Taylorových cvičení nebo se ukládáme ke spánku…

Vyprávěj něco dětem, dopovíš do konce, a přece se pořád ptají: a dál, a proč? Děti jsou jediní odvážní filozofové. A odvážní filozofové jsou bezpodmínečně dětmi. Zrovna tak to vždycky má být, jako to dělají děti: a co dál?

Pojem MY pochází od Boha, a JÁ od ďábla.

Sám křesťanský, milosrdný Bůh, který pozvolna upaluje všechny nepokorné na ohni pekelném – cožpak ten není kat? A cožpak těch, které upálili na hranicích křesťané, bylo méně než upálených křesťanů? Ale uvědomte si, že tohoto Boha přesto velebili po celé věky jako Boha lásky. Absurdita? Ne, naopak: krví psaný patent na nevyhladitelnou životní moudrost člověka. Už tenkrát – ten kosmatý divoch chápal: pravá, algebraická láska k lidstvu je nutně nelidská – a nutným příznakem pravdy je její krutost.
Jak je možné, že starověkým lidem nebyla nápadná všechna nesmyslnost jejich literatury a poezie. Obrovitá, úžasná síla uměleckého slova přicházela nazmar. Je to směšné – každý si psal, co ho napadlo. Stejně směšné a hloupé jako to, že jejich moře tupě naráželo celý den do břehů a miliony kilogrammetrů obsažené ve vlnách dodávaly vznět jen citům milenců. My jsme z milostného šepotu vln vytěžili elektřinu, z šelmy prskající vzteklou pěnu jsme udělali domácí zvíře; a stejně jsme zkrotili a osedlali kdysi divoký živel poezie. Dnes už není poezie opovážlivým slavičím tlukotem – je státní službou, je prospěšná.

Zítra uvidím to neměnné, z roku na rok se opakující, ale pokaždé nově vzrušující divadlo: obrovskou číši souhlasu a zbožně zvednuté ruky. Zítra je den každoročních voleb Dobrodince. Zítra opět svěříme Dobrodinci klíče od skálopevnosti našeho štěstí. Samozřejmě, nemá to nic společného s bezhlavými, neorganizovanými volbami ve starověku, kdy dokonce, směšné to jen říct, nebyl znám ani výsledek voleb. Budovat stát na nevypočitatelných náhodách, může být něco absurdnější?

„Je to s vámi zlé! Zřejmě se vám udělala duše.“
Duše? To divné, prastaré, dávno zapomenuté slovo. Říkáváme někdy „z hloubi duše“, „promluvit do duše“, „oduševnělý“, ale duše...
„Je to... moc nebezpečné?“ zamumlal jsem.
„Nevyléčitelné.“
„A... oč vlastně jde? Neumím... si to... představit.“
„Víte... jak bych vám to... Tak se podívejte – plocha, povrch, třeba zrcadlo. A na té ploše jsme my dva a teď se tam mihl stín aera. Jenom na povrchu, letmo. Ale představte si, že ten neproniknutelný povrch najednou změkl působením nějakého ohně a nic už po něm neklouže – všechno proniká dovnitř, tam do toho zrcadlového světa. Z plochy se stalo trojrozměrné těleso, svět, a v nitru zrcadla – ve vašem nitru – je teď slunce, proud vzduchu od vrtule aera i vaše chvějící se rty a ještě něčí. Rozumíte, chladné zrcadlo odráží, odmršťuje, ale tohle vstřebává a všechno v něm zanechává stopu – navěky.  Kdysi jste slyšel, jak v tichu dopadla kapka – a slyšíte ji pořád.“
„Ale proč mám najednou duši? Neměl jsem ji – a najednou... Proč ji nemá nikdo než já?“
„Proč? A proč nemáme peří, proč nemáme křídla – jen lopatky, základ pro křídla? Protože už křídla nepotřebujeme – máme aera, křídla by nám jen překážela. Křídla jsou k létání, ale my už nemáme kam letět – už jsme dolétli, už jsme dosáhli svého. Nemám pravdu?“
Zaraženě jsem přikývl. Druhý lékař to uslyšel a přidusal ze své ordinace.
„Co je? Duše? Říkáte duše? Zatracená práce! Když to takhle půjde dál, máme tu za chvilku choleru. Já vám to říkal, já vám to říkal, všem – všem musíme vyoperovat tu fantazii.“

Jenom málokdo to ví, že pár lidí přece jen uniklo a zůstalo tam za stěnami. Byli nazí, utekli do lesa. Učili se od stromů, od zvěře, ptactva, květin, slunce. Obrostli srstí, ale pod srstí si zachovali horkou rudou krev. S vámi je to horší, vy jste obrostli číslicemi, číslice po vás lezou jako vši. Všechno z vás strhat a nahé vás vyhnat do lesa! Abyste se naučili chvět strachem, radostí, zuřivým vztekem, zimou, modlit se k ohni.

Četl jsem spoustu neuvěřitelných věcí o dobách, kdy lidé ještě žili svobodně, tj. neorganizovaně, divošsky. Ale nejfantastičtější mi vždycky připadalo právě tohle: jak mohla připustit tehdejší státní moc – i když byla ještě v plenkách – aby lidé žili bez čehokoli podobného našim Deskám, bez povinných vycházek, bez přesně stanovené doby jídla, aby vstávali a chodili spát, kdy se jim zlíbilo; někteří historikové dokonce tvrdí, že tehdy na ulicích celou noc hořela světla, celou noc se po ulicích chodilo a jezdilo.

Co je to za nesmysly? Určitě jsem nemocen. Dřív se mi nikdy nic nezdálo. Ve starověku prý lidé měli sny, sny byly u nich něco docela běžného a normálního. Jak by ne, vždyť celý jejich život byl takový příšerný kolotoč: zelené skvrny – oranžové skvrny – Buddha – míza. My však víme, že sny ohlašují těžkou psychickou poruchu. A já vím, že můj mozek byl dosud chronometricky seřízeným, lesklým mechanismem bez jediného smítka, zato teď… Ano, teď právě cítím v mozku jakési cizí tělísko, jako když v oku uvázne jemňoučká řasa člověk je celý nesvůj, a jde jen o tu řasu v oku – ne a ne na to zapomenout…

Nemusím snad říkat, že náhody a překvapení jsou při našich volbách – jako při všem – vyloučeny. Volby mají především význam symbolický: připomenout, že tvoříme jediný mohutný organismus o milionech buněk, že – mám-li mluvit slovy evangelia starověkých lidí jsme jedinou Církví. Poněvadž dějiny Jednotného státu neznají případ, že by si třeba jen jediný hlas troufal porušit vznešené unisono.

Včera se konal dlouho všemi netrpělivě očekávaný Den jednomyslnosti. Po osmačtyřicáté byl opět jednohlasně zvolen Dobroditel, který již tolikrát dokázal svou nepřekonatelnou moudrost. Slavnostní nálada byla zkalena jistým zmatkem, vyvolaným nepřáteli štěstí, kteří tím samozřejmě pozbyli práva, aby se stali stavebními kameny včera obnoveného základu Jednotného státu. Každému je jasné, že vzít v úvahu jejich hlasy by bylo stejně nesmyslné jako pokládat za součást nádherné hrdinské symfonie kašel nemocných, kteří jsou náhodou přítomni v koncertní síni…

Pak ji zavedli pod Zvon. Tvář jí úplně zbělela, a protože měla oči tmavé a veliké, bylo to velmi krásné. Když začali ze Zvonu odčerpávat vzduch, zaklonila hlavu, přivřela oči, rty sevřené – to mi něco připomínalo. Dívala se na mne, dokud se jí oči docela nezavřely. Pak ji vytáhli ven, pomocí elektrod ji rychle přivedli k vědomí a znovu ji posadili pod Zvon. To se opakovalo třikrát – a přece neřekla ani slovo. Ostatní, které přivedli s tou ženou, byli poctivější – mnozí z nich začali mluvit hned. Zítra vystoupí všichni po stupních Dobroditelova Stroje.

Orwellova recenze knihy My
https://www.orwelltoday.com/weorwellreview.shtml