hoger karel mikrofon radio

Karel Čapek napsal fejeton O různých soudcích a zde s humornou nadsázkou dělí lidi na tři skupiny podle toho, jak se chovají k člověku, který v životě chtě nechtě do něčeho šlápnul, udělal hloupost, nešikovný krok, kterým se nějak zamazal. Karel Höger patřil do té třetí skupiny, mezi ty šlechetné a poctivé, kteří vás očistí a vaši nešikovnost hledí zastřít nejen před veřejností, ale i před vámi samotnými. Byl vždy jako rytíř, urozený v chování, v myšlení a činech; byl nejen herec, ale byl i filozof, napsala o něm dramaturgyně Jaroslava Strejčková.

17. června 2009 uplynulo již sto let od narození českého divadelního, filmového, televizního a rozhlasového herce Karla Högera, který pro propagaci čtení a knih udělal obrovský kus práce, díky čtením mnoha knih v Českém rozhlase.


Karel Höger začal hrát divadlo jako ochotník, ale po studiu na učitelském ústavu a krátkém učitelování na venkově absolvoval hereckou konzervatoř a v roce 1932 byl angažován do Zemského divadla v Brně.

Od svých brněnských let spolupracoval Höger s rozhlasem, zejména s režisérem Josefem Bezdíčkem (Pohádka máje, Stříbrný vítr). Okamžitě zaujal specifickou barvou hlasu, jakož i schopností přizpůsobit se požadavkům “mikrofonového” herectví.



Zkušenosti z brněnského rozhlasu uplatnil Höger v plné míře po svém příchodu do Národního divadla roku 1940 v pražském rozhlase v režiích Ctibora Sonevenda, Miloslava Jareše, Václava Sommera, Jiřího Vasmuta a dalších. Téměř současně s Högerem přichází z Brna do Prahy režisér Josef Bezdíček, roku 1945 dramaturg a autor Dalibor Chalupa.
Za protektorátu i v prvních poválečných letech hraje Höger kromě rolí v dnes už zapomenutých původních rozhlasových hrách především postavy klasického repertoáru: Kalafa z Gozziho Turandot (1941), titulní postavu v dramatizaci Zeyerova románu Jan Maria Plojhar (1941), Ríšu z Mrštíkovy Pohádky máje (1941), zvonaře Jindru v Hauptmannově Potopeném zvonu (1942), Studenta v Nerudově Prodané lásce (1945), Švandu ve Strakonickém dudákovi (1945), Neklana ve stejnojmenné tragédii Zeyerově (1946), Chvojku ve Šrámkově Létu (1948), Jana Husa v historické hře Tylově (1948); v poslední inscenaci se setkává s Přemyslem Pražským, který patří vedle Bezdíčka a Jareše k předním režisérským osobnostem tehdejšího pražského rozhlasu. Pod jeho vedením nastudoval další klasiku: Jiráska, znovu Tyla, z cizích autorů především Schillera (Úklady a láska, 1953), Shakespeara (Romeo a Julie, 1953), Rostanda (Cyrano z Bergeracu, 1955).

V té době přebírá rozhlas v původním nastudování řadu divadelních inscenací. Höger hrál v Tylově Strakonickém dudáku (král Alenoros), v Burjakovského hře Lidé, bděte! (komisař Böhm), v Ostrovského Výnosném místě (Bělogubov) a v Tylově Tvrdohlavé ženě (Pěnkava). Záhy se však znovu potvrdilo, že rozhlas má svou nezaměnitelnou specifičnost.

V padesátých letech také začala výjimečná a plodná spolupráce Karla Högera s mladým režisérem Jiřím Horčičkou. Horčička na to vzpomínal takto:

“Bylo mi tehdy pětadvacet let, když jsem se odvážil pozvat tohoto Mistra českého jeviště a hvězdu filmového plátna první velikosti do rozhlasového studia a představit se mu jako režisér. Pamatuji si přesně jeho první slova: „Tak jak si tu moji roli představujete a jak bych to měl podle vás hrát, pane Horčičko?” Bylo to řečeno bez ironie, naprosto věcně, ale postřehl jsem, že se vyhnul pojmu „režisér”. Nechal mě chvíli mluvit, potit se, topit se ve vlastních myšlenkách. Několika v pravý čas řečenými slovy a tím, jak soustředěně mě poslouchal, mi pomohl najít pevnou půdu pod nohama. Cítil jsem, že se mnou souhlasí, ale neřekl víc než: „Uvidíme, až začneme zkoušet. Pokusím se udělat to tak, jak si to představujete.”
Pak začala vlastní práce. Zkouška probíhala úporně a těžce. Scéna, která byla na programu, vypadala jednoduše, ale hledal jsem jiný rytmus, než na jaký byli herci zvyklí. Jeden z nich, k jehož práci jsem měl řadu připomínek, se cítil dotčen a podrážděně mi oponoval. V kritickém momentu, kdy atmosféra ve studiu povážlivě zhoustla, Karel Höger lakonicky poznamenal: „Pan režisér má pravdu.” Řekl to klidně, jaksi mimochodem, a decentně — avšak zřetelně — tentokrát podtrhl můj pracovní titul. V tom okamžiku se hladina zklidnila. Högerova autorita zahrála v můj prospěch. A ještě navíc: Karel Höger si ode mne přede všemi herci vyžádal připomínky k svému výkonu, pozorně je vyslechl — a souhlasil s nimi.
To rozhodlo snad o všem, byl to dominantní impuls pro moji další práci. A nevýslovně jsem byl potěšen, že po třech týdnech na konci natáčení mne už nazýval křestním jménem, ačkoliv on sám byl až do konce svého života pro mne vždy „panem Högerem”. (…) Režírovat Högera znamenalo pro mne velké úsilí, jež bylo nutné vynaložit na přípravu natáčení. Když jsem před započetím práce spokojeně odkládal text s pocitem, že už vím o hře všechno, skutečnost, že Höger bude ve studiu, mě přiměla znovu a znovu si prověřovat svůj inscenační plán a připravit varianty pro nečekanou inspiraci, kterou svým dokonalým herectvím přinášel do rozhlasového studia. Herecké umění prý pomíjí nejdříve. Avšak magnetofonové pásky budou stále a stále vydávat svá svědectví o velkém herci a vzácném člověku.”
(J. Horčička, Rozhlas 4. 6. 1979)


hoger300.jpgZ řady rozhlasových dramatizací a her nelze zapomenout:
Suchovo-Kobylin, Svatba Krečinského (1955); Karel Čapek, Válka s Mloky (1958); Jaroslav Putík, Případ Oppenheimer (1962); Ludvík Aškenazy, Bylo to na váš učet (1964, (Cena italského rozhlasu a televize v mezinárodní soutěži Prix Italia v Janově 1964); Peter Karvaš, Sedm svědků (1967); Ivan Klíma, Ženich pro Marcelu (1969); Arthur Miller, O kočičce a mistru instalatérském, který se nezalekl (1975); Robert Merle, Až delfín promluví (1976); Derek Raby, Tygr (1975); Karel Čapek, Věc Makropulos (1975).

Vzácným uměleckým zážitkem se v roce 1971 staly dramatické variace na motiv Dickensova románu Skvělé vyhlídky. Do osmidílného seriálu je připravil Jaroslav Tafel za dramaturgické spolupráce Josefa Hlavničky. Režisérem byl Josef Henke.

Kromě dramatizací, rozhlasových kompozic, inscenací klasických dramatických textů a původních her, do nichž patří i tituly určené dětem a mládeži (za všechny jmenujme dramatizace Kiplingovy Knihy džunglí a Spáčilovy pohádky O Ječmínkovi), účinkoval Karel Höger v bezpočtu pořadů nejrůznějších žánrů: poezie, povídky, ukázky z románů, literární a dokumentární pásma, fejetony a reportáže, kabarety, cykly redakce humoru a satiry, průvodní slova, vzpomínky a osobní vyznání a nejrozmanitější četby pro děti, od pohádek přes večerníčky Hajaja až po vzdělávací pořady. Zvláštní kapitolu tvoří samostatné i dramatizované četby na pokračování: Eduard Bass, Klapzubova jedenáctka (1953) ; Karel Poláček, Muži v offsidu (1954); Ernest Claes, Veselí občané sichemští (příhody Bělohřívkovy, 1957); Jan Vrba, Borovice (1960); Rudolf Těsnohlídek, Liška Bystrouška; Karel Čapek, Továrna na absolutno; Gabriel Chevallier, Zvonokosy (1967); Zikmund Winter, Mistr Kampanus (1967); l. S. Turgeněv, Šlechtické hnízdo (1973) ; Josef Toman-Miroslava Tomanová, Sokrates — hledač blaženosti (1975); N. V. Gogol, Mrtvé duše (1976) aj.

Pro děti a mládež to byly mimo jiné tyto tituly, dodnes velmi ceněné.
Kenneth Grahame, Žabákova dobrodružství (1966); Jiří Trnka, Zahrada (1962); Jan Ryska, Anička z I. A; Vítězslav Nezval, Anička skřítek a Slaměný Hubert; Karel Čapek, Dášeňka (1964); A. A. Milné, Medvídek Pú.

Karel Höger často přispíval svými úvahami do tisku
a připravoval své herecké paměti, které však vyšly až po jeho smrti (Z hercova zápisníku). V letech 1945-71 byl na konzervatoři i na DAMU učitelem mnoha budoucích českých herců, přednášel i na FAMU. Působení v Národním divadle, které tolik miloval, Högerovi v 70. letech neurvalí normalizátoři české kultury (v čele s Přemyslem Kočím) natolik ztrpčili, že zemřel několik dní nato, co dal sám výpověď ze svazku činohry ND.

Kniha Z hercova zápisníku
Kromě umělcova podrobného životopisu najdeme na stránkách knihy Högerovy úvahy o umění, o povaze a smyslu herectví, o češtině a češství, ale také třeba o významných postavách české historie, např. o Bedřichu Smetanovi, Mikoláši Alšovi či Karlu Čapkovi; a nechybějí ani postřehy o umělcích světového formátu, např. Čechovovi či Goethovi. Karel Höger se ve svých textech vyznává z lásky ke své profesi, k mateřskému jazyku, jenž mu byl nástrojem, s nímž dovedl nad jiné mistrovsky zacházet, a také z lásky životu a lidství. A právě ona lidskost, jež byla charakteristickým znakem nejen Högerova herectví, ale především celé jeho osobnosti, činí z této knihy mimořádný a vskutku nezapomenutelný čtenářský zážitek.

Karel Höger | Z hercova zápisníku | vydal XYZ, 2009

Karel Höger se narodil 17. června 1909 v rodině dělníka z královopolské cihelny v Brně jako poslední z třinácti sourozenců. Nejprve pracoval jako učitel a od roku 1924 byl členem ochotnického divadla. Souběžně s vojenskou službou absolvoval konzervatoř v Brně, roku 1932 se stal členem Zemského divadla v Brně, odkud roku 1940 přešel do Národního divadla v Praze, na jehož scéně vytvořil víc než sto postav. Účinkoval v mnoha rozhlasových hrách, s televizí spolupracoval od jejího vzniku. Ztvárnil desítky hlavních postav v předních inscenacích, jako například Romeo a Julie na konci listopadu nebo Lístek do památníku, a vystupoval v bezpočtu nejrůznějších pořadů. Nezapomenutelným se stal mimo jiné jeho televizní hlas, jež propůjčil postavám v loupežníku Rumcajsovi. Ve filmu si zahrál přes šedesát postav, například Turbina, Za tichých nocí, Krakatit, Mikoláš Aleš, Jan Hus, Jan Žižka, Občas Brych, 105 % alibi, Ošklivá slečna, Srpnová neděle nebo  Noc na Karlštejně. Působil i jako pedagog na konzervatoři v Praze a přes 25 let vyučoval na DAMU. Karel Höger zemřel 4. května 1977 v Praze.

Zpracováno částečně podle článku Přemysla Hniličky: https://mluveny.panacek.com/

Inspirující myšlenky...

Vede-li inženýr dráhu, nevede ji přes vrchol hory, nýbrž oklikou po jejím úpatí. Tato oklika není kompromis mezi přímostí tratě a výškou hory, je to prostě velmi přesné počítání se skutečnými fakty. V politice se však nepracuje inženýrsky: udělá se projekt a čeká se, s jakými překážkami se setká, a teprve potom se handluje o nějakou tu okliku. Řeší-li se všechno kompromisem, znamená to, že nejsou předem váženy okolnosti, s nimiž bude nutno dále prakticky počítat. Tomu se ovšem říká fušerská práce.
Karel Čapek