vonnegut bw portrait
Kurt Vonnegut patří ke spisovatelům, kteří pro děti kupodivu nic nenapsali. Zřejmě věděl, že psát dobře pro děcka není zas taková sranda, jak si dneska kdekdo myslí. Ale jeho příběhy pro dospělé oslovují a budou oslovovat milióny lidí. Letos spisovatel bohužel zemřel a proto přinášíme zajímavý výběr z rozhovorů s tímto světoznámým autorem. Rozhodně stojí za přečtení, protože jeho názory rozhodně nejsou pro pitomce.

JEDEN Z POSLEDNÍCH ROZHOVORŮ S KNUTEM VONNEGUTEM

Pane Vonnegut, jak jde život?
Díky Bohu z většiny už je za mnou.

Když ponecháme stranou to, že si tím slušně vyděláte, proč jinak píšete?
Moje motivy jsou politické. Plně souhlasím se Stalinem, Hitlerem a Mussolinim, že úkol spisovatele je, aby sloužil společnosti. Ale liším se od těchto diktátorů v názorech na to, jak má spisovatel sloužit. Podle mě spisovatelé musí být – a biologicky také jsou – nositeli změny. Změny k lepšímu, doufám.

Biologicky?
Spisovatelé jsou specializovanými buňkami v sociálním organismu. Jsou buňkami evoluce. Lidstvo se snaží být něčím jiným. Neustále experimentuje s novými idejemi. Spisovatelé jsou prostředkem k uvedení nových idejí do společnosti a také i prostředkem k reagování – symbolicky – na život. Když je společnost v ohrožení pak spisovatelé mají zvonit na poplach. Ohledně umění já mám tzv. „teorii o kanárku v kamenouhelném dole“. Víte, že horníci berou s sebou pod zem kanárky, aby reagovali na jedovatý plyn dřív, než se otráví lidi. Lidé z umění v USA reagovali tímto způsobem na válku ve Vietnamu a teď i na válku v Íráku. Bohužel jsme ničeho nedosáhli.

Věříte v Boha?
Lidé z mé rodiny byli ateisté a takový jsem i já. Věřili v úspěch pracovitých lidí a v bratrství mezi lidmi, proto se přestěhovali do Ameriky.

vonnegut600.jpg


Nemyslíte, že náboženství přináší mnoha lidem útěchu?
Ano, samozřejmě. Ideje, že existuje Bůh je sama o sobě nádherná. Ale chtěl bych, aby faráři lhali trochu přesvědčivěji o tom, jak máme být poctiví a jak se máme chovat jeden k druhému bratrsky. Neslyšel jsem jediné nedělní kázání o zdvořilosti. Neslyšel jsem, aby farář pranýřoval vraždu. Neslyšel jsem ani nedělní kázání o podvodech v businessu. A rok má 52 nedělí...

Kdo je terčem pro satirikovo pero dnes?
Pitomci.

Málokdo ví, že jste jistou dobu pracoval jako dealer aut.
Ó, ano, je to business-příběhem století. V sedmdesátých letech jsem byl třetím dealerem Saab v USA. Tehdy bylo velmi jednoduché se stát dealerem, musel jsem jenom dát stranou peníze na pět aut a hotovo. Jenomže tehdy byl Saab příšerné auto a prodej se vůbec nedařil. Říkám, že je to business příběhem století, protože za dva roky jsem prodělal jenom 35 000 dolarů. Myslím, že kvůli tomuto mému fiasku mi Švédové nikdy nedali Nobelovu cenu.

Jak technologie mění svět?
Dnes jsme zaplavení technologiemi, jsou všude kolem nás. Když si pomyslím, že jsme kdysi neměli ani televizi. Dnes nám televize dává přátele a příbuzné k zapůjčení a to docela příjemné jako lidi. Už jako dítě člověk začíná mít rád lidi z obrazovky – oni jsou barevní, oni na něho mluví. Jak se necítit být vázaný k těmto lidem?! Probudíte se například ve tři ráno, nemůžete usnout a hop! - zmáčknete jen jedno tlačítko a vaše přátelé a příbuzné už jsou v obýváku. A mají vás rádi. Jsou okouzlující. Kdo by nechtěl mít Raymonda za příbuzného? Je to skutečně významná věc – moct si půjčovat přátele a příbuzné domů.

Jak to na lidi působí?
Tak ti přátelé a příbuzní k zapůjčení jsou o dost lepší než ti skuteční přátelé a příbuzní, které většina lidi mají. To působí bolest-tíšivě, utěšuje to. Mnozí mají za přátele a příbuzné hrozné lidi. Ale televize má taky zápornou stranu – ona dostala válku do našich domovů a udělala ji přijatelnou. Lidé se dívají, jak jim před očima zabíjejí jiné lidi a připadá jim to normální. Když já jsem šel do války, měl jsem dvě obavy: za prvé, aby mě nezabili a za druhé, abych nezabil někoho já. Dovedete si představit dnes amerického pilota, který se vrací z Íráku, aby hrdě řekl „měl jsem štěstí, nemusel jsem nikoho zabít“? Televize nás zbavila lidskosti do té míry, že se to považuje za přijatelné. To je jako chladnokrevně postřílet lidi, kteří se vracejí ze sobotního fotbalového utkání. Odstřelíte ze vzduchu první a poslední auto kolony, aby nemohli utéct a pak se vrátíte a povraždíte i všechny ostatní. Jaká hanba! Když v Hitlerově armádě školili důstojníky SS, nutili je, aby uškrtili holýma rukama kotě. Dnes televize z nás dělá to samé aniž bychom museli škrtit rukama kočky.

Co řeknete jako rodič – máte 3 vlastní děti a po smrti Vaší sestry jste adoptoval i ty její?
Ano, je to tak. Nejdůležitější věc, které člověk musí své děti naučit je pokrytectví. Bez něho by v tomto světě nepřežily. Musejí být zdvořilí k lidem, kteří jsou hodní opovržení. Děti si toho všímají a pohoršují se. „Tati, proč se chováš tak hezky k tak zlému člověku? Není to zločin?“ A vy mu odpovídáte „Mlč, protože musíme jíst!“ To je jedna z nejranějších lekcí života.

Jednu dobu vás nařkli, že vedete mladé lidi k cynismu...
Měl jsem přednášku v knihovně kongresu – to je jako kdyby vás anglická královna pozvala do Buckinghamského paláce. Měl jsem za to, že mé navážení se do vlády USA se přijímá publikem dobře – tak jak tomu bylo vždycky. V jeden okamžik se ale v sálu postavil jeden mladík – podle oblečení a přízvuku bylo vidět, že přišel z Východní Evropy. Zřejmě si prožil odporná léta za komunismu. A ten člověk mi řekl: „Jaké máte právo jako vůdce mladých lidí mluvit tak špatně o největším národu na světě?“ Já jsem ztuhl a nezmohl jsem se na odpověď. Tak moc jsem se zastyděl, že jsem okamžitě opustil pódium.

A pak jste na dlouhý čas odmítal přednášet...
Ano, ale i přesto přes všechno jsou Spojené státy státem na hovno!

Může za to snad televize nebo lidé už jsou znechucení politiky?
Lidem už je to všechno jedno. Mnozí z nás mají už z nejranějšího věku zdravé etické instinkty a dochází jim, že všechno, o čem nám povídají politici, jsou plné hlouposti. A jsme fatalisticky přesvědčení, že naši politici jsou prodejní. Dnes v Americe máme dvě velké politické strany – Vyhrávajících a Prohrávajících. Ve straně Vyhrávajících jsou Demokraté a Republikáni, v té Prohrávajících – my všichni ostatní.
vonnegut600_2.jpg

Co byste změnil ve vládě, kdybyste měl moc?
Jmenoval bych ministra budoucnosti. Protože momentálně se všechno dělá ze dne na den, jako kdyby tu zítra po nás neměl zůstat nikdo. Nemyslí se na naše děti a vnuky. Stáčíme ze země ropu jako pominutí. Neuvědomujeme si, že ona brzy dojde. A co budeme dělat pak? Zastaví se auta, náklaďáky, továrny. Jsme civilizace, která je zcela závislá jako narkoman na nějakých uhlovodících. Znečišťujeme ovzduší, přičiňujeme oteplování. To se musí změnit, vlády musí uvolnit mnohem více peněz pro nalezení jiných zdrojů energie.

V mnohých svých knihách píšete o konci světa. Blíží se konec?
Ó, poprvé jsem o tomto nebezpečí varoval ve svém dřívějším rozhovoru pro Playboy o hodně let zpátky. Ale nikdo nereagoval – zřejmě se většina lidí kouká na fotky a nečte články (směje se). Moje teze je, že po všem, co jsme zapříčinili na této planetě: po gladiátorských soubojích, inkvizici, honech na čarodějnice, obou světových válkách, holocaustu, atomových bombách na Hirošimu a Nagasaki, válkách na Balkáně – se tato planeta chce nás lidí prostě zbavit. Je to obranná reakce planety. Proto už máme bakterie odolné k antibiotikům, nevyléčitelné nemoci jako AIDS – planeta už nás nechce. Nebo si vemte v poslední době čím dál častější hurikány a přírodní kataklyzmata – to všechno je obranná reakce.
My lidé jsme hrozná zvířata. Znáte tu hloupou píseň Barbry Streisand „People who need people are the luckiest people in the world “. Zřejmě jsou myšleny kanibaly (směje se). Hrozná zvířata jsme my lidi a velmi zvláštní k tomu. Všechna ostatní zvířata se napadají a zabíjejí pro přežití. Jenom my to děláme kvůli potěšení. Tady já mám problém s darvinismem. Pokud evoluce a přirozený výběr mají jako cíl přežití, proč se nestáváme s lety moudřejší, ale jsme čím dál víc a víc nebezpeční?

Kdybyste měl napsat o planetě Zemi epitaf, jaký by byl?
Vyryl bych do Grand Canyonu velkými písmeny: „Dobrá stará Země – mohli jsme ji zachránit, kdybychom nebyli tak chamtiví a líní“. Až po letech přijdou ti s létajícími talíři, ať si to přečtou.

Čtete současné autory?
Podívejte se, my spisovatelé nejsme jako lékaři. Není nutné, abychom četli nejnovější věci v profesi, abychom udrželi krok. Čtu Nietzscheho.

Kritici soudí, že jste prototypem Vašeho hrdiny Kilgora Trouta ze Snídaně šampionů?
Je to tak – on je taky jistého druhu Kristem. Není ukřižován, ale aby nás očistil od našich hříchů žije život, který nestojí za to žít.

Proč jste Kilgora Trouta vytvořil?
Nemám tušení. Vždycky jsem tvrdil, že má kariéra se podobá sjezdu na lyžích – nemáte žádný čas přemýšlet. No, někteří kolegové se těší dobře promyšlené literární kariéře, ale mé knihy jsou příliš osobné pro něco takového. V jedné své knize Trouta zabíjím. Zabil bych i sebe, ale nemám k tomu sílu.

V jednom japonském filmu s názvem Život po smrti si postavy musí vybrat jednu jedinou vzpomínku ze svého života, kterou budou následně prožívat pořád. (…) Pokud byste si měl vybrat jednu jedinou vzpomínku Vy, která by to byla?
(Dlouze přemýšlí) Myslím, že to je ta chvíle, kdy jsem dělal všechno správně a nemohl jsem být za nic kritizován. Bylo to za Druhé světové války. Sněžilo, ale všechno bylo černé. Vezli jsme se na kamiónu. Mojí bojoví druhové byli kolem mě. Pušku jsem měl mezi koleny, přilbu na hlavě. Byl jsem připraven ke všemu. Byl jsem na svém místě. To je ten okamžik. To musí být ono...

A jak byste chtěl, aby si Vás lidi zapamatovali?
Podívejte se, vím jenom, že nechci, aby mé děti říkaly o mně to, co říkám já o svém otci: „On byl strašně vtipný, ale tak nešťastný člověk.“


Kurt Vonnegut
V New Yorku 11.dubna 2007  zemřel americký spisovatel Kurt Vonnegut. Bylo mu 84 let. Podlehl následkům zranění mozku, která utrpěl před týdnem při pádu v domě na Manhattanu. Byl autorem mnoha bestsellerů, ale on sám se považoval za autora společenských románů, i když v jeho satirických prózách měly místo i prvky sci-fi. Psal také divadelní hry, eseje a povídky.
Na literární výsluní se však dostal zejména díky svým románům, z nichž mnohé se zařadily mezi nejprodávanější knihy své doby. Idolem byl zejména v 60. a 70. letech, hlavně pak mezi americkými studenty.  Zlomovým momentem Vonnegutova života bylo bombardování Drážďan spojeneckými silami v závěru druhé světové války v roce 1945. Této události se přímo zúčastnil. Jako mladý voják padl do německého zajetí.
Román Jatka č. 5, v němž čerpá z této tragické zkušenosti, vyšel v roce 1969 a je považován za vyjádření odporu k válce ve Vietnamu, k rasovým nepokojům i k sociálním otřesům tehdejší doby. Kniha vyvolala i kontroverzní reakce - údajně kvůli sexuálně laděnému obsahu, hrubým výrazům a popisům násilností ji zakázaly některé školy a knihovny.
Kromě Jatek č. 5. a Kolíbky je Vonnegut i autorem románů Mechanické piano, který se stal v roce 1952 jeho prvotinou, Sirény z Titanu, Snídaně šampionů či Galapágy.
Poslední knihu, sbírku osobních vzpomínek a sarkastických postřehů o současném dění v Americe, nazvanou Muž bez vlasti, vydal v roce 2005. Vonnegutův syn Mark je autorem autobiograficky laděného románu Expres do ráje.


Z bulharštiny přeložila Nikoleta Zdražilová
Zdroj: http://news.netinfo.bg/index.phtml?tid=40&oid=1053637
Foto: 1 - Fred R. Conrad/The New York Times / 2 neznámý autor