bunuel luis film kniha
Buñuelův labutí výkřik v duchu O tempora, o mores z Ciceronovy řeči proti Catilinovi, jež se stal oblíbeným řečnickým zvoláním vyjadřujícím rozhořčení nad zvráceností doby. Neboť jak jinde řekl: Měl jsem to štěstí, že jsem strávil dětství ve středověku, v té „bolestné a skvělé“ době, jak napsal Huysmans. Bolestné v materiálním životě. Skvělé v životě duchovním. Přesný opak dneška.

Podle posledních zpráv vlastníme dnes dost jaderných bomb, abychom zničili nejen veškerý život na Zemi, ale vychýlili tuto planetu z oběžné dráhy a poslali ji, aby se ztratila, pustá a studená, v nekonečných prostorách. To se mi zdá ohromné a mám chuť volat bravo. Jedna věc je od nynějška jistá: věda je nepřátelská člověku. Lichotí instinktu všemocnosti v nás, který vede k našemu zničení. Ostatně nedávný výzkum to dokázal: ze sedmi set tisíc „vysoce kvalifikovaných“ vědců, kteří v této době pracují na světě, usiluje pět set tisíc o zdokonalení smrtících prostředků, o zničení lidstva. Jen sto osmdesát tisíc jich hledá způsob, jak přežít.

Polnice apokalypsy znějí už několik let u našich dveří, a my si zacpáváme uši. Tato nová apokalypsa, stejně jako ta stará, přijíždí tryskem jako čtyři jezdci: přelidnění (první mezi všemi, třímá černou korouhev), věda, technologie a informace. Veškeré ostatní zlo, jež nás přesahuje, je jen jejich důsledkem.

Jsem tak silně zasažen demografickou explozí, že jsem často říkal (a dokonce i v této knize), že snívám o planetární katastrofě, která by smetla dvě miliardy obyvatel, i kdybych měl být jedním z nich. Dodávám, že tato katastrofa by neměla ani smysl, ani hodnotu, kdyby nevzešla z přírodního zdroje, ze zemětřesení, z nějaké neslýchané pohromy, z ničivého a neporazitelného viru. Ale nesnáším ty ubohé výrobce zkázy, kteří nám každý den hloubí společný hrob a říkají nám jako pokrytečtí zločinci: „Jinak to nejde.“

Podle mé představy nemá lidský život větší hodnotu než život mouchy. V zásadě respektuji každý život, i život mouchy, tvora stejně tajemného a obdivuhodného jako víla.

Jsem sám a starý a dovedu si představit jen katastrofu nebo chaos. Jedno nebo druhé se mi zdá nevyhnutelné. Dobře vím, že starce slunce hřálo víc ve vzdálené době jejich mládí. Vím také, že na konci každého tisíciletí bývá zvykem ohlašovat jeho záhubu. Přesto se mi zdá, že celé století vede ke zhoubě. Starý a vznešený boj zachvátila nemoc. Přemohly ho síly destrukce a rozkladu. Lidský duch naprosto nesměřuje ke světlu. Možná dokonce ustoupil. Obklopuje nás slabost, strach a morbidita. Odkud vzejdou poklady dobroty a inteligence, které by nás jednoho dne mohly zachránit? I náhoda se mi zdá bezmocná...

Ve jménu přísahy Hippokratovy, který staví úctu k lidskému životu nade vše, vytvořili lékaři nejrafinovanější formu moderního mučení: přežívání. To mi připadá jako zločin. Došel jsem tak daleko, že jsem litoval Franca, kterého udržovali uměle při životě po celé měsíce za cenu neuvěřitelného utrpení. K čemu to je? Jestliže nám lékaři občas pomohou, většinou jsou to money-makers, kterým jde jenom o peníze, a jsou podřízeni vědě a hrůze technologie. Ať nás nechají umřít, když přijde ta chvíle, a ať nám dokonce trochu pomohou, aby to šlo rychleji. Doufám, že velice brzy zákon povolí euthanasii pod určitými podmínkami. Jsem o tom přesvědčen. Úcta k lidskému životu už nemá smysl, když vede k dlouhému trápení toho, kdo odchází, i těch, kdo zůstávají.

Jsem blízko svého posledního vzdechu a představuji si dost často poslední žert. Sezvu ty ze svých přátel, kteří jsou přesvědčení ateisté jako já. Celí smutní mě obklopí kolem mé postele. A tu přijde kněz, kterého jsem zavolal. K velkému pohoršení všech se vyzpovídám, požádám o rozhřešení a přijmu poslední pomazání. Potom se otočím na bok a umřu.

Ale má člověk ještě sílu žertovat v takovou chvíli?

Lituji jednoho: že nebudu vědět, co se děje. Že opustím svět v plném pohybu, jako uprostřed týdeníku. Myslím, že tato zvědavost na posmrtný život dřív neexistovala nebo existovala míň ve světě, který se vůbec neměnil. Jedno doznání: navzdory své nenávisti vůči informaci bych rád vstal z mrtvých každých deset let, došel až k novinovému stánku a koupil si nějaké noviny. Nic víc bych nežádal. S novinami pod paží, bledý, vracel bych se podél zdí na hřbitov a četl bych o světových pohromách, než bych opět usnul ve skrytu a bezpečí své hrobky.

Z knihy: L. Buñuel: Do posledního dechu / Labutí píseň


Myšlenky z knih

Hlupák má jednu velkou výhodu před člověkem vzdělaným: je sám se sebou spokojen...
Napoleon Bonaparte