jirous magor

Život Martina Jirouse zvaného Magora je spojený s legendárními The Plastic People. Byl populární nejen pro své kontroverzní vystupování na veřejnosti, ale i pro své bezesporu básnické kvality. Mezi jeho nejslavnější básnické sbírky patří Magorovy labutí písně, za které obdržel cenu Toma Stopparda. Poprvé soubor vyšel v samizdatu v osmdesátých letech.

Magorovy labutí písně
Magorovy labutí písně vznikaly v době Jirousova posledního věznění, několik čísel ve vazbě a většina v tzv. 3. nápravně výchovné skupině v prostorách bývalého kartuziánského kláštera ve Valdicích u Jičína. Psaní jakýchkoliv textů (s výjimkou jednoho dopisu rodině za tři neděle) je tam přísně zakázáno. Labutí písně byly psány tajně; autor se je naučil nazpaměť, ale již půl roku před jeho propuštěním jejich opis s velkým osobním rizikem propašoval ven jeho přítel Jiří Gruntorád, vězněný rovněž ve Valdicích za nezávislou editorskou činnost. Díky tomu se ještě před Magoroivým návratem spontánně rozšířily jak v Čechách, tak i mezi přáteli v cizině. Koncem roku 1985 byl jejich rukopis v zahraničí odměněn literární cenou Torna Stopparda.

Ten, kdo má o Jirousovi povědomí jako o anarchistovi, alkoholikovi, bouřlivákovi a nekompromisním představiteli undergroundové kultury, bude sbírkou Magorovy labutí písně překvapen.

Magorovy labutí písně vyšly poprvé v mnichovském nakladatelství Poezie mimo Domov r. 1986. Podruhé (ve fotografickém reprintu mnichovské edice) Magorovy labutí písně vyšly v dubnu 1989, v době Jirousova posledního věznění, londýnské Rozmluvy.

Zas pruty mříží na oknech
a ruce v pouta dané
to abych aspoň v těchto zdech
sepjaté měl je, Pane.

Sbírka Magorovy labutí písně obsahuje i Jirousovo vzpomínání na přátele a další příležitostné básně. K drastičnosti líčení podmínek ve vězení přispívá kromě popisů různých aspektů vězeňského života.
Jiné básně této sbírky jsou o jeho "rozhovorech s Bohem".

Jak dlouho bože ještě snesu
že žiju v ustavičném stresu?

Tak dlouho jak se Tobě zachce
potrvá moje frustrace

Pokorný jsem přemáhám strach
dnes budu Tě prosit v modlitbách

abys mi aspoň po tom všem
položil do úst k básním šém

Nebe polité inkoustem
růžově hlohy kvete zem
vlahé se chystá povětří
na loktech pohoupat vás tři

Přesto tě trochu zamrazí
když dáváš hlohy do vázy
vždycky už budeš vidět v nich
hlohy ze dvora v Kartouzích

Po mojí levici pokojně usnul vrah
usnuli andělé ve hlohu korunách
a ty už taky spíš které jsem svoji touhu
schovat se pokusil do básně o hlohu







Ukázky...

R
orate coeli desuper,
andělských slyším šustot per,
od křídel vánek cítím vát,
končí noc, nemusím se bát,
bát se a zoufat.

Rorate coeli desuper,
povětří svěží bez příšer,
kreatur, moci nečisté,
zase andělé se mnou jste
ve světle jasném.

Rorate coeli desuper,
starosti od nás odeber
jako to děláš s každým dnem,
v modlitbě vděčné zůstanem
před úsvitem.

xx

Moře Ti ostrov odplavuje
v půlnoční Suécii
já suicidálně v Čechách žiji
uschlé mi kvetou hortenzie
ve Valdicích na sklonku září

Ubývá milovaných tváří
veselé ghetto je v diaspoře
jak lampa která hoří spoře
jak lampa se staženým knotem
my zbylí žijem neživotem

Uschlé jen kvetou hortenzie
skončilo září zima mi je
v Cechách kde suicidálně žiji
moře Ti ostrov odplavuje
v půlnoční Suécii

Ve vzpomínkách se Praha mi
šedivým pustým městem stává
v místech odkud jste odjeli
na mapě roste bílá tráva

Šedivou vidím ji s bílými skvrnami
jak leprou stiženou
Brzy už Bondyho vlci zhor
do ní se přiženou

xx

Bílé květy střemchy už nepohostí chroust
ústa od borůvek už se neusmějou
akátovým stěží proderem se houštím
které přikryje tu zkázu všude stejnou

xx

Přinesu lilii
Bondyho Julii
do domu nad Sluncovy.

Julie políbí mne: Vítám vás, Magore.
Pohnutě odpovím jí:
Laudemus Deum ore,
Cartusium egressus.

Spláchněme pivem hnus,
cerevisiam hibamus
cum lauro pimpinellaque.
Kéž se mé latiny
Julie nelekne!


N
ad dvěma slunci
třetí vzešlo
bez tebe by to Bondy nešlo
Bez tebe byl bych bez poetiky
seděl jak vůl
a lepil jen pytlíky