fencl ivo v televizi
Ivo Fencl (*1964 v Plzni) je českým spisovatelem a napsal například knihy Smíš zůstat mrtev, Dvě tváře doktora Jekylla, Zabiju Putina v Karlových Varech, Styky s Jorikou, Gotická kobka, Domek pana Stilburyho či Občan Starého Plzence. Je taky publicistou, píše např. pro Literární noviny nebo Čítárny. Je členem Obce spisovatelů, Unie spisovatelů, Střediska západočeských spisovatelů, České společnosti Sherlocka Holmese (pravděpodobně však již vyloučen) a Sdružení přátel Jaroslava Foglara.

Kdy se rozhodl stát se spisovatelem? Jakou radu by dal začínajícím autorům? A čte raději klasickou nebo moderní literaturu? Nejen toto se dozvíte z našeho prvního rozhovoru.

Ivo, kdy v Tobě uzrálo rozhodnutí stát se spisovatelem?
To bych nenazval rozhodnutím. Byl to vývoj, jako by samovolný. Odmalička jsem psal a kreslil a psaní vyhrálo. Zprvu mě vždycky zaujal nějaký příběh a tvořil jsem podobný. Například jsem viděl večerníček Štaflík a Špagetka a nakreslil jsem komiks Nudlička a knížtička, který má 28 stran. Ale teď si je prohlížím a zjišťuji, že mě musela inspirovat fůra dalších věcí. Podobný vliv na mě měl komiks Mořští vlci, který psal do časopisu Ohníček mladý Vojtěch Steklač. Psal jsem do různých sešitů dobrodružné příběhy a jednoduše mě to bavilo. Zvláštní je, že jsem příliš neplánoval, a dílo mi vždy vyšlo přesně na konec poslední strany sešitu. Počínaje sedmnáctým rokem jsem taky zažil nějaké nenaplněné nebo ne zcela naplněné lásky a to byly další impulzy.

Vzpomínám na to v chystané publikaci Veřejný nepřítel a taky v knize Občan Starého Plzence. O těchto věcech člověk ale sám neumí objektivně hovořit a taky jsem trochu pověrčivý o tom filosofovat, a to zvlášť proto, že všude vnímám spoustu lepších spisovatelů. Nechci přehánět, ale spisovatelství je často něco jako pravá láska. Člověk se vůbec nerozhoduje a postihne jej to.

fencl obcan stareho plzence
Počítám správně, že jsi sám napsal už 27 knih? Kolik času Ti vlastně zabere psaní jedné knihy?
Tolik asi ne! Navíc se většinou nejedná o žádné tlusté bichle. Některé publikace jsem napsal velmi rychle a jiné jako bych psal většinu života, je to případ od případu. Zrovna třeba pracuji na knize, jejíž první verzi jsem začal psát možná už ve třinácti letech. Někdy takových variant existuje řada a nejsem na tu metodu výjimkou, četl jsem zrovna rozhovor s Davidem Janem Žákem a užasl, kolik verzí mělo jeho Zmizení Edwina Lindy. Obdivuji ho.

Jak dnes vzpomínáš na svůj autorský debut? Byla to kniha Stvoření z jeskyně?
Stvoření z jeskyně vyšlo v Rodokapsu, tak jako třeba i povídka Světlo na konci jeskyně. Byla to éra, kdy jsem se učil, jenže já se učím pořád. Stvoření z jeskyně se vlastně jmenuje i povídka Howarda Phillipse Lovecrafta, kterou jsem tenkrát ještě neznal, a chtěl jsem vytvořit pod tím názvem vlastní strašidelný příběh. Vždycky mě fascinovaly názvy, které mi připadaly zvukomalebné, a teprve dnes vím, že tu zvukomalebnost necítí každý.

fencl styky s jorikou aneb 600
Jakou radu bys dal začínajícím spisovatelům? Já sám mám rozepsané dvě knihy, na jedné jsem začal pracovat v roce 2011, na druhé letos. A nějak se mi je zatím nedaří dopsat...
Podle mého názoru je velmi podstatná motivace. Typická je situace nějakého odmítnutého muže, který to kompenzuje psaním. Já a ty mu řekneme, že je naivní, jenže on nemůže jinak. Další motivací může být prostě dobrý redaktor, slíbený honorář, ale řekl bych, že to nemusí stačit. Přispěji třeba do soutěže, což je taky motivace, ale měl bych mít ještě i tu motivaci vnitřní. Někdo řekl, že „nelze pojmout rozhodnutí tvořit“, a opravdu na tom něco je. Ty jsi třeba výborný novinář, dostaneš zadání, rozhodneš se ho naplnit, ale je otázkou, zda jsi tvořil v tom pravém smyslu, který to slovo mělo mít. Opět je to velmi individuální a těžko se o tom hovoří. Obecně ale podle mě platí, že by měl autor být aspoň trochu sečtělý. Výjimky jen potvrzují toto pravidlo.

fencl domek 600
Kolik knih tak ročně přečteš?
Dlouho jsem si vedl sešit a přečtené knihy si zaznamenával, ale považoval jsem za povinnost nic nepřeskakovat. Taky můj syn zřejmě nepřeskakuje a mladí obecně mají pocit, že je dost času. V jistém věku jsem přeskakovat začal, takže těžko uvádět, kolik toho odpovědně přečtu od A do Z. Vždycky si taky vzpomenu na Vladimíra Párala, který knížku otevře a zkusí pár vět. Pokud ho věty nezachytí, svazek odloží. To je jistě přehnané, ale já sám poslední dobou nezačínám vždycky na začátku. Někdy je lépe první strany přeskočit, a když to dál stojí za to, člověk se vrátí. Je ale dlouhá řada spisovatelů, kterým bych tohle nikdy neudělal, a skutečně začínám poctivě. Dlouho bych je jmenoval, nicméně ještě víc je samozřejmě těch, ve kterých se nemá smysl takříkajíc utápět.

Kdo jsou Tví oblíbení autoři? Čteš raději klasiky nebo moderní autory?
Raději čtu klasiky, zatímco třeba syn, kterému je dvacet, nyní stále čte Murakamiho. Mnozí lidé si bohužel vůbec neuvědomují, že dobré knihy starých časů nezastaraly. Mohl bych vyjmenovat hodně svých oblíbených autorů, ale rád bych místo toho odkázal na stránky Střediska západočeských spisovatelů. Mám tam heslo a v jeho rámci uvádím seznam svých oblíbenců, který je hodně specifický. V dětství jsem, už jen dodám, z neznámého mi důvodu hodně četl Roberta Louise Stevensona. Má knížka Dvě tváře doktora Jekylla je jeho stručnou biografií, která původně vycházela po dobu jednoho roku v literárním časopise Tvar.

Je podle Tebe správné, že dnes někteří lidé nahlíží na Karla Maye či Julese Vernea primárně jako na autory dětské literatury? A jaký je vlastně Tvůj vztah k těmto spisovatelům?
Jsou to skutečně autoři pro děti. Intelektuál je samozřejmě může číst metodou campu i v dospělosti, jak to doporučoval Škvorecký, a já třeba verneovky sbírám a chybí mi již jen těch několik, které česky nevyšly. Tím v podstatě myslím jen Ilustrovaný zeměpis Francie a jeho sebraná dramata. Maye jsem četl méně, ale vždycky mě pohltil. Vracel jsem se k němu, ale radši jsem měl a mám Verna. Jen díky němu jsem se například seznámil s Neffem a napsali jsme Královskou zábavu.

fencl ondrej neff 600
Píšeš články nejen o knihách, ale také o filmech. Jaký filmový žánr máš nejraději?
Vždycky mě fascinovalo, jak obtížně lze vlastně definovat western, a okouzloval mě. Ale nejde mi o žánry a především mám pocit, že by filmy neměly suplovat literaturu. Film by měl proto prvořadě něco ukazovat a ne se snažit o filosofické objevy. Takže mám rád Hitchcocka a Spielberga, jistěže i Romana Polanského. Ale to neznamená, že jsem hned čtyřikrát nebyl i na Tenkrát v Hollywoodu.

Kdo jsou Tví oblíbení herci?
Eastwood, Belmondo, De Niro, Peter Falk, Terence Hill, Peter Sellers, možná i Gary Oldman, ze starších James Stewart, Harold Lloyd i Buster Keaton, Laurel a Hardy. Cate Blanchett. Z našich Vlasta Burian, Oldřich Kaiser, Miloš Kopecký a Jiří Sovák.

fencl dve tvare 600

Chodíš raději do multiplexů nebo do klasických kin? Mám pocit, že klasickým kinům se teď začíná zase dařit. A přiznám se, že mě to velice těší...
Zvykl jsem si na multikina a někdy jsem v sále sám. Nevím kdy, ale trochu se obávám, že i multiplexy zaniknou.

Na čem teď zrovna pracuješ?
Měl bych udělat korektury knihy Ochránci morčete, která by snad mohla vyjít ještě letos, a zvláštní bude kniha V nitru Kamerunu, jejímž výrazným hrdinou je Samuel Rockefeller.
Ivo, moc Ti děkuji za rozhovor, budu se těšit na další. Ať se Ti ve všem daří! (září 2019)

fencl basnicke 600

xxx
PhDr. Milan Mundier
(*1982 ve Znojmě) vystudoval více oborů a škol (mimo jiné sociální pedagogiku), mimo jiné se zaobírá problematikou nezaměstnanosti absolventů vysokých škol. Léta pracoval pro Literární noviny, kde se věnoval především psaní o filmu, ale také o knihám, historii, a mezinárodních vztazích. Dělá rozhovory s osobnostmi společenského (i méně společenského) života a má vlastní stránky, na kterých s ním spolupracuje Zuzana Mundierová (https://milan-mundier.webnode.cz/): z nich je převzat i jeho krátký rozhovor s Ivo Fenclem.


Inspirující myšlenky...

Jde o klasickou třídní válku. Elity se snaží zvětšit svoji moc. Vlády ztrácejí kontrolu nad ekonomikou, sociální stát se rozpadá. I list The Wall Street Journal před časem přiznal, že ať už je u moci kdokoli, liberálové, komunisté nebo fašisté, hlavní rozhodnutí dělají banky, ratingové agentury a byrokraté, nikoli lidé. Dnešní vládní ideologie je takto směsí „dravého pragmatismu a upovídaného moralizování. Pragmatici jednají, moralisti mluví, ale vzájemně se doplňují: nemorální realita se přikrašluje větami o lásce a slušnosti. Moc se skryla. V tom je její současná síla. Před oči se nám staví Trh jako přírodní zákon, jako neosobní hra odosobněných tržních sil. Politické strany, stejně jako občané samotní se mají sklonit před „vyšším řádem“, který tyto síly nastolují. Zákony trhu ale přestávají okamžitě platit, když jde o zájem superkapitálu. Zisky jsou posvátným soukromým majetkem. Všechny státy a jejich politické reprezentace jsou povinny udělat maximum pro to, aby rostly co nejvíce. Ztráty, vznikající ze vzájemné rvačky o zisk je ovšem nutno v zájmu prospěchu všech hradit z daní běžných lidí. Za anonymitou trhu a neosobním působením tržních sil takto probleskuje zcela osobní zájem lumpenburžoazie. Proto všechno žijeme v pseudodemokracii. Proto jsme ztratili nejen druhého, ale i sebe sama. Liberální diskurs svou legitimitu do značné míry získal právě tím, že vybízí k co největší pluralitě, která je, jak se ukázalo, pluralitou bezmocných. Skutečná demokracie je metafyzická. Skutečnou demokracií je jen ta, v níž bude zrušena jakákoliv vláda člověka nad člověkem. V níž tedy bude zrušena moc jako privilegium nemnohých, a to nejen moc politická, ale především moc ekonomická.
Milan Valach, pedagog a publicista, zakladatel Hnutí za přímou demokracii