moody paranormalni svet
Strojopis Moodyho Života po životě (1975) mi jako chlapci představoval ten nejzajímavější z veškerých po ČSSR kolujících samizdatů, vážně. Rodičové, kamarádi i všichni ostatní, koho já tenkrát znal, ani v nejmenším nepochybovali o přínosu dotyčného díla. A většinou byli námětem fascinováni.

Nejprve jsem oné „hudbě sfér“ jen ohromeně naslouchal, ale pak papíry s překladem doputovaly rovněž do mých rukou a skeptický jsem neuměl být, takže má vlastní pozdější knížka Smíš zůstat mrtev sepsaná s velikou akribií v polovině devadesátých let, by se bez Moodyho určitě nenarodila.

Za jakých okolností vznikl Moodyho Život po životě?
To jsme v „sedmdesátých“ netušili a až teď to víme z Moodyho pamětí. Připadají mi nicméně takřka stejně překvapivé a šokující jako Life After Life. Vyšly roku 2012. Vzápětí byly i ony přeloženy do češtiny, ale nebudu tu lhát, že jsem textu opět na sto procent věřil, a nemám ani pocit, že je autor od začátku až do konce upřímný. Řekl bych, že některé sekvence svého života zpětně poněkud stylizoval.
Mnohému však věřím. Se samozřejmostí, i když jen implicitně, předkládá třeba Moody naší víře to, že si detailně pamatuje dost z prvního roku života (1944-45), a jinde je znepokojen, má-li jenom nevelký výpadek paměti a nevybaví si pár traumatických dní po mrtvici, jejímž atakem kdysi ochrnul jeho milovaný dědeček. „Můj dědeček se mi po mrtvici proměnil v pokoj, kde je tma.“
Ale taky poslední týden svého turné Evropou počátkem devadesátých let prý zapomněl, když byl v depresi.

„Asi v půli své cesty, když jsem se ocitl v České republice, jsem se začal cítit bídně,“ píše (str. 242). „Jenže jít v České republice na nějakou kliniku se mi moc nechtělo. Slyšel jsem, že v mnoha zemích východního bloku se z úsporných důvodů používají injekční jehly opakovaně, a nechtěl jsem riskovat, že mi napíchnou AIDS, hepatitidu C nebo nějakou jinou chorobu přenášenou krví. Radši jsem si nadrtil pilulky, co jsem měl s sebou, polykal jsem je po drobečkách a doufal, že ty malé dávky mi dostatečně zvýší hladinu tyroxinu, abych to vydržel do Švýcarska. V té době jsem přednášel dvakrát denně, ani jeden den jsem si nevzal volno.“

Méně věrohodné už mi připadá líčení pokusu o sebevraždu (1990) prostřednictvím jiných prášků.
Nejednalo se spíš o snahu upoutat média po totálním fiasku literárního turné po Spojených státech, které zkrachovalo následkem kolize s větším zájmem televizí o válku v Kuvajtu? Kdo ví. Připadá mi však, že to možná nebyla náhoda, že na onen pokus došlo v momentě, kdy autor prostě potřeboval další peníze a nový bestseller. Ty prášky polykal ve své universitní kanceláři, ale hovořil současně telefonem se svým stálým spoluautorem Paulem Perrym. Že by „sebevraždu“ naplánovali spolu?

Podobně zvláštně na mě zapůsobila i sekvence líčící Moodyho hospitalizaci v blázinci, k níž došlo překvapivě na pokyn jeho vlastního otce, a to právě po onom evropském turné.
Sice je fakt, že tehdy Moody fakticky propagoval četbu z křišťálové koule a pátrání po mrtvých předcích v ploše delfských zrcadel (nebo tedy jejich moderní obdob), ale k tomu, aby mu přeskočilo, měl safraportsky daleko a domnívám se, že to věděl i Moody Senior.
Nešlo snad jen o sofistikovanou PR akci? Moody to samo sebou bude až do nejdelší smrti popírat.

Už méně podezřelé jsou okolnosti kol extrémně pozdě realizovaná diagnózy jeho myxedému.
Jak se zdá, trpěl jím většinu života, a taky že právě na něj svádí kdekterý lapsus i vlastní obchodnickou nezkušenost. Pochyb ovšem není, že Moodyho štítná žláza vykazovala od dětství fatální poruchu, a on se nepotil ani za nejděsnějších veder. K lékařům pak docházel přímo s čítankovými symptomy myxedénu včetně pomalého tepu, ale symptomů si nikdy nikdo nevšiml, a je koneckonců skutečností, že měl každý z příznaků vždycky aspoň jedno alternativní vysvětlení. A ne, ani jeden z doktorů se na Moodyho nepodíval jako na komplexní osobnost. Nedostatečné fungování zmíněné žlázy přitom vede k myxedémovému šílenství způsobenému absencí tyroxinu a v extrémní podobě se výsledek podobá schyzofrenii včetně konstelace psychotických symptomů, bludů, zrakových i sluchových halucinací, dezorganizace myšlení a paranoidních stavů. A nejen to. Kdokoli podobně postižený má pocit (a Moody jej líčí), že se vzdušnou atmosférou okolo sotva prodírá a ta je hustá jak želé a hustší než bahno. Až se nelze hnout, až se cítíte beznadějně izolovaní a odosobnění.

„A jindy jsem byl duchem nepřítomný a neodpovídal při důležité konverzaci, jako bych jen sledoval událost v televizi a nemusel reagovat,“ pokračuje Raymond Moody, „a tak si o mně někteří mysleli, že jsem nafoukaný. Nafoukaný proto, že jsem napsal bestseller. Ale to nebyl vůbec můj případ, hladina tyroxinu mi bouřlivě kolísala a já jejím výkyvům zůstal vydán napospas, někdy se cítil lépe a jindy hůř, ale můj duševní stav se postupně zhoršoval, protože také hladina tyroxinu se hroutila.“

Ony stavy přitom znal od šestnácti let. „Pořád mi byla nesmírně zima, byl jsem zmrzlý do morku kostí a v krku měl divný pocit. Takové zvláštní, těžko popsatelné pálení,“ vzpomíná a připadalo mu, že je vše kolem sen. Že je svět snem a on, Raymond Moody, jen pozoruje „skutečnost někoho jiného“, jako by mezi ním a zbytkem světa stála skleněná tabule.

Od Života po životě, jehož se dosud prodalo třináct milionů výtisků a který se víc než tři roky držel v žebříčku nejprodávanějších knih světa, se Moody bohužel nenápadně propadal do krajin mírného šarlatánství.
A jistě, jistě, prostě potřeboval nové náměty a chtěl i chodit neprošlapanými cestami, nicméně ne vždy možná zacílil smysluplně. A navíc? To, čím zaujal roku 1975, zopakovat nešlo.
Ne. Ale čteme-li dnes jeho vzpomínky, tak cítíme, že právě on byl k sepsání Života po životě předurčen, zatímco X povolaných dávno slýchalo stejné historky a nedokázali je posbírat a svázat do kytice knihy. To ke své škodě neučinil ani Moodyho přítel, psychiatr George Ritchie (1923-2007), autor až pozdějšího Návratu do zítřka (1978), a neudělal to, ač měl dokonce vlastní závratnou zkušenost s umíráním z prosince 1943. A neudělal to, ač dával ten příběh k dobrému svým studentům a věru ani nebyl nešikovným vypravěčem. I Moodyho uhranul, a právě tato historka představovala rozhodující podnět.
„Mohl jsem být jako ty,“ řekl mu Ritchie rozpačitě až později. To již se Život po životě stal bestsellerem. Zvláštní jen, že předtím rok ležel či poletoval v nakladatelství Ballantine Books, aniž se co událo, a pak redaktor John Eagle požádal Moodyho o zbeletrizování textu.

Nakladatelství přitom předtím sepsání Života po životě samo iniciovalo, a to pod vlivem novinové reportáže o Moodym a jeho studijních zájmech.
Doktor Smrt, říkali tehdy občas Raymu, a na sepsání knihy dostal půl roku. Současně smělo jít o jeho seminární práci a Život po životě vznikl přes léto 1974. Moody jej striktně odmítl beletrizovat a předal dílo jinému, byť malému vydavateli. Napsané je prostě a bez kudrlinek (samo téma bylo nosné) a existenci života po smrti nedokazuje, ale vůbec to nevadí.

Odpověď na otázku, proč přišla tato přelomová kniha na světlo světa (světa před smrtí) právě roku 1974, je ale složitější, a pokud ji chcete znát, dostanete se až kams k nezbožné rozvolněnosti let šedesátých a netypickému ateismu autorovy rodiny.
1. Vliv měla taky ona strašná osobní tragédie jeho milovaného dědečka (+1956), jenž před chlapcovýma očima zůstal po léta paralyzován.
Když jsem Moodyho životopis četl, napadlo mě vícekrát, jak zajímavé by bylo srovnání s paralelní kariérou jiného amerického autora bestsellerů Stephena Kinga. Jistě, životní nastavení těch dvou jsou v mnohém právě protikladná, nicméně disponují i společnými aspekty. Ale zatímco King si nepamatuje otce, Moody s tátou celoživotně válčil. Taky proto prý pochopil, že i zdánlivě nezviklatelné autority se mohou fatálně mýlit.

2. Otec je druhou nejvýraznější figurou vzpomínek a má úplně klíčový význam.
Co voják kráčel za války konfliktem s Japonci, a když se – už ani neočekáván - vrátil domů, až syrově tím narušil synovo rozmazlování. Ray začal zažívat i jeho občasné záchvaty vojáckého vzteku, ale mohl rovněž sledovat píli, s níž otec vystudoval. Stal se dobrým chirurgem a to i úplně odpovídalo řadě prvků v jeho povaze. Syna snad traumatizoval, pravda, ale zároveň utužoval. Je fascinující sledovat Moodyho intelektuální výkon za prvé tři desetiletí života. Svou slavnou knihu vydal ještě před dokončením studia a otec byl překonán. A otec byl rád, že je původce celebrity.
Jenže další Moodyho osudy nebyly ani zdaleka jen šťastné. Měl krize, a jak přiznává, třeba v letech 1982-1985 nepřečetl jedinou knihu! Roku 1986 se poprvé rozvedl a to se už blížil okamžik jeho pokusu o sebevraždu.

V jakém rozporu je to s chlapecky nadšeneckou Moodyho potřebou a schopností vstřebávat znalosti. V jakém rozporu s jeho líčením setkání s Platónovým dílem v univerzitní knihovně! A právě Platón je i autor, který o šanci žít po smrti píše ohromně.

V dětství ovšem Raye formovaly víc komiksy s kačerem Donaldem a v mládí se pak několikrát uhranutě setkal s Wernerem von Braunem a nejen, že ten německý génius udělal dojem na Moodyho, ale také Moody udělal dojem na Wernera von Brauna.
Zvládl navíc ten dojem učinit, ještě než se stal dvojnásobným doktorem. Vystudoval totiž jak filosofii (1969), tak psychologii a lékařství (1976), odhalil současně své životní téma a zavedl posléze dnes už mezinárodní termín „prožitek blízkosti smrti“.

Moody byl v Česku nejenom v jedenadevadesátém, ale i roku 2010, a jako mocně ateistický národ jsme se nepochybně stali jedním z nejlepších odbytišť jeho knih.
Za socialismu paradoxně ještě ne, ale roku 1991 tu Život po životě vyšel v gigantickém nákladu sto padesáti tisíc výtisků, a v té samé vázané publikaci se objevily také dvě další Moodyho práce Úvahy o životě po životě (1977) a Světlo po životě (1988, psáno s Paulem Perrym).

V následujících letech byly pak přeloženy další Moodyho a Perryho bestsellery:
Život před životem (1990, česky 1992), Opětovná shledání (1993, česky 1994) a Doteky věčnosti (2010, česky 2011). A také tituly Kdo se směje naposled (1999, česky 2001) a Život po ztrátě (2001, česky 2005 a 2011), který dal Moody dohromady s Dianne Arcangelovou. - Co dodat?
Místy se ten muž s vysokým IQ asi vskutku rafinovaně stylizuje a nelze mu všude a vždy úplně věřit. To je pravda. Některé sekvence svých osudů snad i účelově interpretuje. Ale...

„Nikdy jsem se nesoustřeďoval na nalezení pravdy,“ říká, „a spíš jsem byl zaměřen na neustálé zkoumání.“ K čemuž ocituje Paracelsa: „Člověk, který chce psát knihu, si nejdříve vytvoří v mysli nebe, z nějž potom proudí dílo, které si přeje vytvořit.“

Tuctu Moodyho bestsellerů se prodalo dvacet milionů kusů. 30. června se jejich autor dožil dvaasedmdesáti let.

Raymond Avery Moody mladší a Paul Perry: Paranormální svět. Můj život věnovaný hledání života po životě. Přeložila Vlasta Hesounová. Euromedia Group k. s – Knižní klub. Praha 2013. 288 stran. ISBN 978-80-242-4078-7

Inspirující myšlenky...

Demokratická teorie obecně předpokládá, že společnost potřebuje žurnalistiku, která je přísným hlídacím psem těch, kdo jsou a chtějí být u moci, která je schopna vypátrat, co je pravda a co lež, a která dokáže představit velkou šíři osvícených názorů na důležitá témata dne. Toto vše nemusí dělat každé médium, ale mediální systém jako celek by měl občanům zajistit snadnou dostupnost této žurnalistické kvality. Jelikož mocní často chtějí informační tok ovládnout, je základním problémem svobodné společnosti, jak dokáže vytvořit mediální systém, který dá vzniknout čemusi, co se blíží demokratické žurnalistice..
Robert W. McChesney, Problém médií