petiska spisovatel recke baje

Devadesáti let by se 14. května 2014 dožil spisovatel Eduard Petiška (který zemřel roku 1987 v Mariánských Lázních). Petiškův otec se shodou okolností znal jak s Jaroslavem Haškem (seděl s ním dokonce ve stejné školní lavici), tak s Franzem Kafkou (spolu pracovali v téže pojišťovně) - a Eduard Petiška sám hovořil již od dětství stejně dobře česky jako německy (měl dva mateřské jazyky). Od dětství psal i verše, z nichž některé otiskl už roku 1939 v Mladém hlasateli.


Jsa výrazně hudebně nadán, udělal Eduard Petiška zkoušky na konzervatoř, ale po maturitě (1943) v Brandýse doplatil na okupaci, byl totálně nasazen a po osvobození vystudoval na Univerzitě Karlově germanistiku a komparatistiku. Stal se tak doktorem filozofie (1949), ale prakticky a „rovnou“ především profesionálním překladatelem (např. Heinricha Heina) a spisovatelem na volné noze.

Svou první knížku Oči vzlétajícího času vydal roku 1946.
Toužil psát i pro děti a jeho leporelo Alenka jde spát vyšlo už rok poté. Téhož roku 1947 přeložil Petiška také životopisnou knihu Roosevelt.

Pak přišel rok 1948.
Tehdy se oženil a současně pochopil, že mu bude pro příští roky nejspíše záchranou právě psaní pro děti. A taky bylo. Už roku 1948 následovaly Pohádky pro nejmenší anebo Sedm Mamlasů a mezi mnohými dalšími tituly posléze i sbírka próz Jak se Martínek ztratil (1956), ve které Petiška poprvé zohlednil syna Martina Petišku (nar. 1950), budoucího spisovatele a tvůrce lexikonů české šlechty.

Martínkova dobrodružství pokračují v knize Kam se schoval nůž (1957)
ilustrované Helenou Zmatlíkovou a téhož roku reagoval autor na dosavadní schematismus sbírkou „nemocničních“ básní pro dospělé Okamžiky, která se stala obdobnou událostí, jako rok předtím Valentův román Jdi za zeleným světlem.

Roku 1958 pak zpracoval Staré řecké báje a pověsti,
které provázely i díky specifickým ilustracím Václava Fialy dětství nejednoho z nás, ale i mnoha dětí v jiných zemích (a skutečně lze jen těžko vymazat z paměti - a čímkoli nahradit – třeba tamní děsivé zobrazení Gorgony).
Přeloženy do mnoha a mnoha jazyků dosáhly tyto Báje třeba jen ve Francii dosáhly takřka třiceti vydání a staly se tam dokonce školní četbou.

Sám mám Eduarda Petišku svázaného i s dalšími knížkami pro děti, především pak s Birlibánem (1959) a jeho pokračováním Birlibán jde do školy (1962).
Zdaleka ne naposled tu Petiška prokázal, nakolik se svede vžít do intimního vnímání dítěte, a jenom zdánlivě banálním je tady motiv svačiny, které si chlapec nedostatečně váží a jenž je rozvíjen coby poutavá pouť dítěte úzkým, podivuhodným tunelem skrz houštinu s následnými dobrodružstvími ve fiktivní, snové zemi, kde číhá na nezdárníka i vysoká Housková hora, která nepříjemně připomene, ano, právě inkriminovanou housku.

Rok poté (1960) začal Petiška spolupracovat se Zdeňkem Milerem  a napsal dnes už klasické, úvodní dobrodružství dlouhé série krtkových příhod Jak krtek ke kalhotkám přišel.
Téhož léta převyprávěl Sedmikráskou i německé pohádky, a to tak, jak je pamatoval z babiččina vyprávění, a ve stejném roce stvořili spolu s Trnkou i publikaci Sen noci svatojánské, která byla přeložena rovnou do němčiny, francouzštiny a angličtiny, aniž by však došlo také na její český ekvivalent. Vychází ze stejnojmenného animovaného filmu.

Své první romány Než uzrají muži (o dětství na počátku války) a Pomerančové šaty vydal Petiška teprve v letech 1960 a 1962 a svou prvou povídkovou sbírku Hotel pro cizince teprve roku 1964.
Na Řecké báje navázal Příběhy, na které svítilo slunce (1967), kde opět vynikajícím způsobem převyprávěl pověsti dávného Egypta, Mezopotámie a Izraele, už počínaje stvořením světa. Synovi věnoval Petiška román Průvodce mladého muže manželstvím (1981).

Roku 1968 vydal Petiška čtyři knihy.
Básnickou sbírku Ovidiova rodina, román Hrdinův pátek, převyprávění židovských pohádek staré Prahy Golem a anglickou verzi známého příběhu Louskáček. Nicméně vydání jeho Cesty do země Lidivoni bylo v tom roce zastaveno a práce mohla vyjít teprve roku 1999.

Vraťme se však ještě do léta 1971 a ke sbírce veršů Prométheova paměť. Téhož roku vycházejí i Příběhy tisíce a jedné noci, dále pak pověsti Čtení o hradech a taktéž všechny „sebrané“ Martínkovy pohádky. K tomu i celá Martínkova čítanka. Alenčina čítanka následovala pak roku 1982.

Již posmrtně vyšly mj. jeho básnické sbírky Podzimní deník (1989) a Vůně hvězd (1989), román Srdce, ve kterém bydlím (1990) a taktéž próza pro děti Neviditelná Zuzanka (1993).

Celkem tak Eduard Petiška zůstává autorem takřka sta titulů přeloženým do zhruba třiceti jazyků. Až dosud se prodalo okolo osmnácti milionů výtisků jeho knih a je proto krutým, ne-li trochu děsivým paradoxem i svědectvím o dnešku, nakolik je částí národa zapomínán.
Přesto i proto se v rámci letošního Roku Eduarda Petišky koná v knihovnách i jinde řada akcí na počest jeho děl.

Inspirující myšlenky...

Knihy nejsou „skutečné“. Naštěstí nejsou. Můžete je zavřít, říci jim: „Počkej.“ Máte nad nimi moc jako Pánbůh. Ale kdo kdy dokázal vyrvat se z drápů, které člověka sevřou, když jednou zapustí kořeny v televizním pokoji? Ten z něho udělá, co bude chtít. Je to prostředí stejně skutečné jako svět. Stane se pravdivým a je pravdivé. Kudy dál? Jak se z toho dostat? Pomohly by nám knihy?
Ray Bradbury, 451 stupňů Fahrenheita