platon recko

Když jsem si v létě 1992 koupil jako šestnáctiletý gymnazista v malém krnovském knihkupectví Gutenberg brožovanou, v hladkém obale vázanou knihu přednášek Jana Patočky s názvem Platón, učinil jsem, aniž bych to tušil, svůj rozhodující krok k filozofii.

Intelektuální bohatost klasického západního myšlení, jak mi ji v téže době zprostředkoval Úvod do filozofie Arna Anzebachera, ustoupila do pozadí před mohutnou otázkou, co je smyslel života a jak se probudit k pravdě. Nebyl mi předkládán žádný seznam pouček, žádné spekulativní vysvětlení života či jeden z mnoha konkurujících si náboženských systémů, spíše šlo o jakési tajemství osobního příkladu člověka, skrze nějž Patočka chápe Platóna– totiž Sókrata.


Nesmírně silným zážitkem pro mne byla už jen ta linie osobního svědectví, v níž se ti nejohromnější duchové (Sókratés, Platón a Patočka) zabývali otázkami, které jsem také cítil jako stěžejní, které nicméně nikoho v mém okolí nezajímaly, ba zdálo se, že vůbec schopnost si je položit je něčím zcela výjimečným.
Bylo třeba vystoupit z banality konkrétna všedních dnů, z frází a samozřejmostí, ze strachu před otázkou, který ji zamete větou typu „smyslem života je život a plození života“, a k tomu lidé mají odpor. Výborně to ostatně bylo vidět na příkladu Sókrata samotného, na jeho snaze probudit myšlení, vytáhnout člověka ze stereotypu a z mylného domnění, že něco samozřejmě ví. Můj život i celý vesmír se stal otázkou, v níž bylo jasné jediné: že člověk se jí musí vystavit, že musí hledat, že smysl svého života nachází právě v ní, v poctivosti a v prožitku transcendence. Život se stal intenzivním zázrakem: mraky a stromy, ptáci a včely, vůně a barvy, to všechno bylo najednou zázračné, tajemné.

Přes věky se do údolí malé doby, malé země, malého města, do duše v komunismu vychovaného dítěte přeneslo něco, čemu nemohl konkurovat nikdo z okolí, ani profesoři na gymnáziu, ani soused vševěda, ani moudrý děd, ani otec lékař a básník. S Platónem (427 př. n. l. – 347 př. n. l.) jsem se totiž dostal na půdu nejvýsostnějšího západního myšlení a zadělal jsem si na to, že mně české kulturní prostředí již navždy mělo připadat malé, hloupé a smrduté. Hltavě a s velmi obtížně vypověditelným nadšením jsem četl přímo překlady Platónových dialogů, které začaly tehdy opět vycházet, ale také celou šíři antiky a klasické evropské vzdělanosti.

Samotné Platónovo pozitivní myšlení, čili pozdní Platón, mne nikdy příliš nezaujalo a Sókratés Ústavy mi přišel nudný a snad i odpudivý.
V kontextu dějin antického Řecka jsem se nikdy nedokázal opravdu přesvědčeně postavit proti athénské demokracii, sofistům nebo i atomismu na stranu Platónova prospartského, konzervativního postoje. Přesto pro mne bylo víc než obtížné v roce 1998 číst a dočíst Popperovu slavnou knihu Otevřená společnost a její nepřátelé, v níž se velmi ostrou kritikou trefuje do nejposvátnějších pravd příznivců velikého, ba snad největšího filozofa Západu. Musel jsem nicméně Popperovi uznat de facto všechno, co tvrdil, ačkoli to znamenalo těžký vnitřní boj.

Dnes chápu, že jsem byl uhranutý Platónem Patočkovým,
Platónem otázky a étosu autentického, otevřeného hledání, a stejně tak chápu, že přes nesporný génius Platónova ducha, přes jeho klíčovou roli v intelektuálním dobrodružství nejen filozofie Západu, přes jeho nepřehlédnutelnost a nepominutelnost, přes jeho oprávněné přední místo ve všech učebnicích dějin filozofie a dějin evropské kultury, zůstává jeho silně konzervativní učení útěkem před Sókratem s jeho otázkou k autoritativní jistotě, jež všechno svobodné hledání trestá a potlačuje.
Tento Platónův strach je typický pro velkou část evropské spekulativní tradice (včetně Descarta, Kanta a Hegela) a stejně tak pro církevní instituce, které se tak zcela odklonily od biblické, osobní, existenciální, k Bohu (čili k pravdě) putující víry. Ne náhodou právě Kierkegaard, proslavený kritik církevnické víry, našel v Sókratovi důležitý obraz předbiblické víry, a tak nějak chápal Sókrata i Sókratem proměněného Platóna také Jan Patočka.

Inspirující myšlenky...

Člověk, který si váží sám sebe, je velmi silný, i když fyzicky je slabý, neunese třeba ani kufr. Ten, kdo má sebeúctu, je stejně silný jako stovka zabijáků. A žádný člověk, který si sám sebe skutečně váží, by nelhal, nekradl, nedělal bordel, nikomu by neubližoval. Co by nedělal sobě, nedělal by ani jiným.
Henry Rollins, Rozhovory