amis kingsley knihy

Kingsley Amis
(1922 – 1995) nebyl ani skvělý, dokonce ani významný romanopisec, nicméně patřil po třicet let k vlivným postavám literárních kruhů. Ve Šťastném Jimovi se mu povedlo vytvořit nejen vynikající humoristický román, ale rovnou nový druh psaní (jako Hemingwayovi), když propojil lidový, hovorový projev s brilantní ironií a pseudoakademickým důrazem na korektní syntax. Tohle před ním nikoho nenapadlo a nikdo po něm to nedokázal tak vynalézavě využít k dosažení komického účinku. V pozdějších románech se to mnohdy nedařilo ani jemu. A nikdy by toho nedocílil, kdyby nebyl učitelem angličtiny, a to velmi důkladným a znalým svého oboru.


Podobně jako Waugh byl oddaný slovům a jejich významům.
Vždycky měl po ruce Stručný oxfordský výkladový slovník (Kratší oxfordský slovník, který má dva svazky, mu připadal příliš rozsáhlý, a Kapesní zase příliš krátký) a dennodenně ho raboval. Prozradil mi, že jeden výtisk mu vydrží tak tři roky – pak se nepřetržitým používáním rozpadne a on si musí pořídit nový.

Ale napsal jen dva další romány, které za něco stály.
Tak to končí a Staré parťáky, ačkoli i v některých dalších lze narazit na geniální pasáže. Zato hrál celý život skvěle roli výstředního literáta, k potěše svých přátel. Žádného jiného spisovatele kromě Waugha neopřádalo tolik drbů a historek.

A byl i největší žijící imitátor, tedy s výjimkou politika Jeremy Thorpa. V některých ohledech byl dokonce lepší. Johnson vypočítá, koho Amis uměl imitovat a jak, a pokračuje:
Jeho soukromý život se často stával veřejným a přetřásal se ostošet. Jako rodič byl poměrně lhostejný. Když opustil ženu Hilly kvůli E. J. Howardové, ta se zděsila, jak vyrůstají jeho tři děti. Zachránila ještě nejchytřejšího Martina Amise (dnes známého romanopisce) a postarala se, aby se mu dostalo vzdělání.

Kingsley sám byl patrně nějakou dobu nejznámějším literátem v zemi, takže se dočkal povýšení do šlechtického stavu a dalších poct. On a Jane Howardová si často zvali hosty a já a žena jsme do Lemmons hodně jezdili. Žilo se tam divoce.

Amis nebyl normální. Měl nesčetné fobie, některé skutečně závažné. Nikdy by nesedl do letadla. Neměl v lásce vlaky. Bál se tmy, a když zůstal sám, často příšerně řval. Pití ty obavy jen zhoršovalo a stávalo se v jeho životě čím dál silnějším prvkem, až ovládlo celou jeho existenci, ačkoli v práci mu nikdy nebránilo.

V celém jeho dospělém životě bylo jen málo dní, kdy by nestrávil dopoledne u psacího stroje. I při psaní ale míval často trochu špičku. Jako zkušený redaktor, zvyklý dostávat rukopisy od bohémů, jsem obvykle dokázal rozpoznat cokoli, co bylo napsané třeba jen nepatrně pod vlivem alkoholu. Román Jakeův problém vznikl podle mě z větší části právě takto.
Poslední fáze Amisova života začala poté, co uzavřel dohodu s Hilly, která se mezitím potřetí provdala za nemajetného skotského peera jménem lord Kilmarnock (její druhé manželství s podivínským cambridgeským rektorem Shackletonem Baileym, odborníkem na tibetské a pozapomenuté latinské básníky, nemělo dlouhé trvání). Nový choť se pokusil ve Španělsku podnikat, ale obchody zkrachovaly, a když se Kilmarnockovi vrátili do Anglie, byli na mizině.
Amis ale koupil dům na Primrose Hill. Sám obýval prostřední patro, zatímco oni obsadili to horní a přízemí. Oba souhlasili s tím, že za bydlení zdarma se o Amise postarají, ona jako kuchařka a hospodyně, on jako komorník a údržbář.

Amis obvykle po dopolednách pracoval, pak se vypravil na dlouhý oběd do klubu Garrick, vrátil se, často ještě chvilku psal a poté se přemístil do hospody. Systém fungoval celkem spolehlivě, ačkoli Hilly připadala péče o bývalého muže stále únavnější a potřebovala rok co rok dovolenou. Naposled jsme spolu poobědvali měsíc před jeho tragickou smrtí a mám v deníku zaznamenán doslovný přepis našeho rozhovoru, kdy jsme mimo jiné dopodrobna probírali každodenní povinnosti jeho komorníka a zabývali se tím, zda je lord Kilmarnock vykonává uspokojivě.

Vzhledem k nenapravitelnému sobectví a sebestřednosti si Amis neukládal většinu dopisů, které mu byly adresovány. Kdyby to dělal, míní Johnson, náležela by ta korespondence k vrcholům žánru. Takto zbyla jen hrstka drobných mistrovských kousků, zejména pak Amisův sardonický dopis novináři Henry Fairliemu, kde ho kárá, že mu svedl manželku Hilly...

Podle knihy: Paul Johnson, Bleskové portréty
Bleskové portréty 20. století Paula Johnsona