capek karel portrait writer

V roce 1938 byl Karel Čapek uštván Čechy k smrti ve vlastní zemi. Zemřel předčasně ve svých nedožitých 49 letech, když se k jeho chronicky podlomenému zdraví přidal zápal plic. Zemřel nenáviděn ze strany mnoha pravicově smýšlejících žurnalistů, kteří ho kritizovali za jeho antifašistické postoje. Zemřel nejen na český mediální hyenismus, na maloměšťácké chování, ale především na své citlivé srdce.


V osudových měsících Československa roku 1938 vydal nejvíce ze svých duševních i tělesných sil, začal nápadně hubnout, mluvil, vysvětloval a naléhal, aby Francie a Anglie nedaly zahynout naší zemi... A potom přišel Mnichov. Čapkovy věřící i věštící oči vzplanuly zoufalstvím, odmítal jídlo, vysílený, poražený a uštvaný si se zlověstným klidem uvědomoval, že je zbytečný. "Zdá se mi, že už tu nemám co dělat. Byl bych směšnou figurou, můj svět umřel, věřil jsem totiž v jakési závazky, v takzvanou čest, ve smlouvy a v podobné věci. Myslím, že bych se v téhle tlačenici nevyznal."

Několik dní před Štědrým večerem se již vysílením neudržel na nohou.Přivolaný doktor Steinbach našel Čapka již v posteli a nařídil mu strávit vánoce v posteli. Karel Čapek se nebránil, jen natáhl ke Steibachovi ruku a zaprosil: "Buď u mně. Nějak se to ve mně sečetlo, celý ten strašný rok a všechna ta ošklivost, všechna ta práce, námaha i nechuť. Ale já si teď nemůžu dovolit stonat, já musím dopsat...

Štědrý den přešel bez radosti, v koutě sklepa čekal holý vánoční stromek. K nemocnému nepouštěli nikoho, kromě bratra Josefa. Hleděli na sebe, Karlovy oči prosily: povídej. Josef přemohl pálení v očích, aby se nerozplakal, Karlův propadlý obličej ho děsil, ale povídal, o společném dětství. Pak vyšel na chodbu a plakal.
"Máte oboustranný zápal plic," řekl Čapkovi profesor. "Tak chytrému člověku, jako vy, nemohu přece namlouvat hlouposti." Nevyhověl Olze, aby zamlčel chorobu a řekl naplno, co mu je. Pacient to ostatně věděl a zašeptal: "Myslel jsem si to... Ale já to nevydržím."

Byly vánoce a okno do pokoje nemocného bylo dokořán, aby mohl dýchat. Plíce však odmítaly pracovat, lapal po dechu a dusil se. Z posledních sil hladil Olze ruku, pak vztačil prostředník a ukazovák. Vědala, co chce říci - už kdysi, když si řekli, že se vezmou, vztyčil před jejíma očima dva psrty pravé ruky jako k přísaze: Jsme dva, Olgo, na všechno dva. Na lásku, na štěstí i na bolest. Snad chtěl nyní povědět: I na smrt jsme dva... a pomalu se ji vzdaloval. Smrt mu již položila ruku na čelo. Byl večer, šest hodin čtyřicet tři minuty, 25. prosince 1938.

Z životopisu: M. Šulcová: Brána věčnosti (1997)

Napsal Karel Čapek

"Ostatně ať je to socialism, nebo ne: věřím v zespolečenštění výrobních prostředků a omezení soukromého vlastnictví, v organizaci výroby a spotřeby, v konec kapitalismu, v právo každého na život, práci, blahobyt a svobodu ducha, věřím v mír, ve Spojené státy světa a rovnost národů, věřím v humanitu, v demokracii a v člověka, amen."

Jednou z největších civilizačních pohrom je učený hlupák.

To nejkrásnější na světě nejsou věci, nýbrž chvíle, okamžiky, nezachytitelné vteřiny.

Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí.

Být mladý umí každé tele. Ale umět stárnout, to je kumšt.

Ze dvou mínění vítězí vždy to hlučnější.

Člověk musí jet daleko, hrozně daleko, aby se dostal co nejblíž k domovu.

Kritizovat - to znamená usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl.

Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní, jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky. Kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždy jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl dříve a vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví.

Inspirující myšlenky...

Uvízl jsi, přítelíčku, uvízl jsi v tom až po uši,“ uvažoval Oblomov, provázeje ho pohledem. „Je slepý, hluchý a němý pro všechno ostatní na světě. Ale přivede to daleko, časem bude mít důležité postavení a nahrabe si hodností... A tomuhle se u nás říká kariéra! Jak málo lidských vlastností je k tomu třeba, lidského rozumu, vůle, citu – co s nimi? Pouhý přepych! Život mu uteče a mnoho, mnoho věcí ani nepocítí... A přitom pracuje od dvanácti do pěti v kanceláři, od osmi do dvanácti doma – nešťastník!
Ivan Alexandrovič Gončarov, Oblomov