krautschneider pro pirko
Mořeplavec Rudolf Krautschneider pluje po mořích desítky let. Píše knihy o jednoduchých věcech, které už nevnímáme, o výjimečných lidech, které nikdo nezná. Především však pábí lidi na moře. Kdyby se ho někdo zeptal, proč to dělá, asi by odpověděl: Někdo na moři musí plout, protože bez jeho přítomnosti se nežije, ale jen přežívá.

Na moři je ale jen ten, kdo na něm chce být.

Rudolf Krautschneider se narodil ve Vídni v roce 1943 a po válce se s matkou přestěhoval do Znojma. V 16 letech poprvé uviděl moře, které se mu stalo osudným. Plavit se na cizích lodích jej však nebavilo. Lodě začal stavět sám a svérázně se zapsal do historie námořního jachtingu. S první lodí Vela doplul v roce 1976 na Shetlandy. O tři roky později s novou jachtou Polka na Špicberky a v létech 1981 - 1983 na Falklandy. Další lodí byla Polárka, na které absolvoval spolu se dvěma kamarády plavbu kolem Antarktidy. Zatím poslední a jeho největší lodí je replika Magalhaesovy  Victorie,  pevná dřevěná plachetnice typu „karaka“ z počátku 16.  století. Jednou již obeplula svět a jak Ruda říká, její plavba kolem světa nikdy neskončí!

“Lidé se mě často ptají, kde na to beru. Nepiju, nekouřím a to již samo o sobě umožní jednou za deset let cestu kolem světa. A řekněte sami, jíte, když máte hlad? V křesílku u televize, kdy se cpete tím, co lednička dala…?”

V životě vystřídal mnoho zaměstnání a profesí.
Živil se jako dřevorubec, pracoval v dolech. Vzdělaní ukončil v sedmé třídě, přesto napsal desítku knih a natočil několik filmů. Některá jeho díla byla přeložena do polštiny, němčiny a angličtiny. Od roku 1994 začal vozit na „suché“ plavby lidi, kteří chtěli odvyknout závislosti na drogách.
Zapojil se také do budování dětských domovů rodinného typu. Děti o prázdninách bere na plavby a jejich šťastný úsměv považuje za svůj největší životní úspěch.

Pochází ze země bez moře a přesto se stal mořeplaveckou legendou.

Knihy možno objednat: https://www.moreplavecruda.cz

Dárek k vánocům

Zdálo by se, že to nejdůležitější pod stromečkem jsou dárky. Kola, lyže, šaty, boty, počítače a podobně. Také jídlo má být dobré a hlavně ho má být hodně. O naši duši se pak postará televize. Věřím, že každý člověk je filosof. Právě na Vánoce je čas pokusit se v sobě objevit trochu moudrosti a nechat ji propuknout. Pro vaše blízké to bude zajímavý dárek. Nebojte se a zkuste to! Kdyby vás náhodou nic nenapadlo, pak alespoň mlčte. To prý je ta největší moudrost. Našim filosofickým Vánocům by také pomohlo, kdyby energetické závody vypnuly elektrický proud od večera do rána. To abychom mohli pod stromečkem zůstat při svíčkách a měli na to povídání správnou atmosféru.

„Kolikrát jsem již se svou lodí dosáhl horizontu, a přece se přede mnou objevil vždy další, abych byl zachráněn.“

„Pokaždé jsem cítil vděčnost za přátelskou pomoc, kterou mi lidé prokazovali při mých plavbách. K tomu se přidávala i radost, že moji nepřátelé nedokázali moje plány zhatit.“

„Uklidňuje mě, když si příboj moje slova napsaná do písku odnáší s sebou do moře. Slyším je potom v šumění vln.“

„Na rozdíl od zvířete, člověk stále na něco mimořádného a zvláštního čeká. Jako by si říkal. A to je vše? Možná, že tohle čekání znehodnocuje kvalitu okamžiku, který by se mohl stát absolutní hodnotou bytí, aniž by tak musel být chápán.“

„Rozhodování je vlastně život. A já bych chtěl konat impulzivně a s přirozeným instinktem, ze kterého tuším vytouženou nevinnost.“

„Abych věděl, kam jdu, nestačí mi jen dívat se před sebe. Musím se otočit zpět, abych viděl, jaké zanechávám stopy.“

„Nejcennější je na nás právě to, čím se lišíme od jiných.“

„Když člověk vlastní dům, je to pro jeho pohodlí, a nebo je to místo, kde se může svobodně rozvíjet jeho duch?“

Rudolf Krautschneider (z knihy Moře solí země)

Narodil se ve Vídni a po válce se s matkou přestěhoval do Znojma. V 16 letech poprvé uviděl moře, které
se mu stalo osudným. Plavit se na cizích lodích jej však nebavilo. Lodě začal stavět sám a svérázně se
zapsal do historie námořního jachtingu. S první lodí Vela doplul v roce 1976 na Shetlandy. O tři roky později
s novou jachtou Polka na Špicberky a v létech 1981 - 1983 na Falklandy. Další lodí byla Polárka, na které
absolvoval spolu se dvěma kamarády plavbu kolem Antarktidy. Zatím poslední a jeho největší lodí je replika Magalhaesovy  Victorie,  pevná dřevěná plachetnice typu „karaka“ z počátku 16.  století. Jednou již
obeplula svět a jak Ruda říká, její plavba kolem světa nikdy neskončí!

“Lidé se mě často ptají, kde na to beru. Nepiju, nekouřím a to již samo o sobě umožní jednou za deset let
cestu kolem světa. A řekněte sami, jíte, když máte hlad? V křesílku u televize, kdy se cpete tím, co lednička dala…?”

V životě vystřídal mnoho zaměstnání a profesí. Živil se jako dřevorubec, pracoval v dolech. Vzdělaní ukončil v
sedmé třídě, přesto napsal desítku knih a natočil několik filmů. Některá jeho díla byla přeložena do polštiny,
němčiny a angličtiny.
Od roku 1994 začal vozit na „suché“ plavby lidi, kteří chtěli odvyknout závislosti na drogách. Zapojil se také do budování dětských domovů rodinného typu. Děti o prázdninách bere na plavby a jejich šťastný úsměvpovažuje za svůj největší životní úspěch.

Pochází ze země bez moře a přesto se stal mořeplaveckou legendou.

Inspirující myšlenky...

Má-li existovat don Juan, musí na světě existovat pokrytectví. Ve starověku by byl don Juan jakýmsi výsledkem bez příčiny; tehdy bylo náboženství slavností, pobízelo lidi k rozkoším; jak by bylo mohlo hanobit lidi, kteří si z jisté rozkoše dělali smysl svého života? Jedině státní správa mluvila o zdrženlivosti; zakazovala věci, které mohly škodit vlasti, to jest zájmům uznávaným obecně, nikoli to, co může škodit jednotlivci, když jedná. Každý muž, měl-li zálibu v ženách a mnoho peněz, mohl být v Athénách donem Juanem, proti tomu nikdo nic nenamítal; nikdo nehlásal, že život na této zemi je slzavé údolí a že trpět je záslužné.
Stendhal, Italské kroniky