sekorova dagmar
Dagmar - Žena milující slunce.
Poznali jsme se na prvních výhybkách našich životů. Přivedl jsem do SNDK svého přítele Josefa Šubrta, ten přivedl svého přítele Jiřího Zahradila, mého pozdějšího nejbližšího spolupracovníka. A ten přivedl svou přítelkyni Dášu, tehdy ještě Klementovou. Nástup do SNDK 1. 5. 1951.

Do jednopatrové podlouhlé přístavby k budově Staropramenná 12, do příslovečně věčného stavebního provizoria nad expedicí a skladem SNDK a nad jakýmisi garážemi. Do roku 1949 tam sídlila účtárna elitního nakladatelství Sfinx. Architekt musel řešit nestejnou výšku podlah mezi oběma budovami. Do redakce se tak vystupovalo po třech schůdcích. Připadaly nám symbolické, byli jsme nad ředitelnou, nad šéfredaktorem.

Celá redakce tehdy ještě měla okna do ulice Jindřicha Plachty. Až o několik let později byl prostor rozdělen prostřední chodbou na dvě řádky kumbálů a redakce zase na ty, kteří měli sluníčko, a na ty, co koukali do dvorka a na vysoký tovární komín. Ondřej Sekora starší, Dášin pozdější tchán, se díval na komín, ale nepodléhal pesimizmu, nebylo to jeho ladění. A Dáša měla sluníčko a byla sluníčko.

Pořizoval jsem v té době, koncem padesátých let, fotografie naší nárožní budovy (vyrůstal a žil v ní kromě nás krátkých třicet let také Jiří Grossman). Snímky byly určeny pro kustoda objektu Oskara Adamíka, přesněji pro stavební firmu, která se chystala trochu poopravit omšelou fasádu. Fotky z dálky, ze čtyř možných pohledů, dva ze Staropramenné, dva z Plachtovy.
Široko daleko na nich není vidět jediné auto.

Minulý týden jsem se prodíral mezi zaparkovanými vozy Plachtovou ulicí k Nádražní. Bylo to o zrcátka. Pod někdejším Dášiným oknem jsem vzhlédl a téměř zastavil. Náš někdejší jednopatrový společný příbytek, na půl dne domov, zmizel.  Za ohradou stavbaři, nelad, pět šest pater rostoucího zdiva. Proluka po sto letech vyplněna.
Odcházejí lidé, odcházejí budovy. Dášu si zachovám v paměti takovou, jakou ji v prosluněném dobříšském parku zachytil objektiv na jaře roku 1957.
Vladimír Svoboda. Titulní snímek byl pořízen 23. 5. 1957

Z puzzle jménem Albatros se začínají ztrácet podstatné dílky. Nezbývá, než abychom je uchovali alespoň v naší paměti a vzpomínkách.

Milada Matějovicová

Ach, to je mi líto! Krásná Dáša, žena odzbrojující vlídnosti a usměvavostí, z níž jsem přesto vždy cítil cosi jako aristokratickou zdrženlivost, patřila normotvorně k vlídnému klimatu Albatrosu, ať doby byly jakékoli.
Petr Hořejš

Novina z Prahy sa ma hlboko dotkla, Dáša patrila aj do môjho života. Poznali sme sa takmer štyridsať rokov a prečítali sme si navzájom stovky strán rozprávok.
Tá dnešná novina patrí k rozprávkam so smutným koncom, je mi to veľmi ľúto.
Pred týždňom som bola v Písku a nafotila som peknú prezentáciu tvorby pána Sekoru s úmyslom, že ju pošlem Dáši.
Nestihla som. Tak, ako som sa jej ani nestihla poďakovať za pekné roky priateľstva. Robím tak teraz, s úctou k jej pamiatke.
Mária Števková, Buvik

Když jsem kdysi nastoupila do nakladatelství Albatrosu, byla mi představena jako první dáma redakce ze stávajících dvou královen.
Druhá byla Jitka Minaříková, dcera Františka Hrubína. Postupně jsem ji poznávala a především se dověděla od autorů, jak citlivě a pozorně k nim přistupovala. Neohroženě kdysi bojovala jako redaktorka za Stromy pohádek Vladislava, Stanovského a Kolíbala, a jiné projekty, až byla nakonec z redakce odejita, ale když se poměry uvolnily, nakladatelství ji opět přijalo s otevřenou náručí. Jak by ne, má své učedníky a nástupce, kteří vděčně vzpomínají, jak je uvedla do tajů redakční práce. Od svých dvaceti let se potýkala s těžkou cukrovkou, a jen málokdo by mohl říci, že si stěžovala.
O tom, že to byla krásná dáma, zůstal navíc svědkem i její portrét od Václava Bartovského. Pokud se dnes dávají ceny editorům, tak na poli literatury pro děti a mládež by ji mimo jiné mívala obdržet právě ona.

Bibliografie dle NK:
Europäische Märchen, L. Groszer, 1971
European Fairy Tales , Brockhampton Press, 1971
European Fairy Tales, Lothrop, Lee & Shepard Company, 1971     
Stora sagoskatten,  J.A. Lindblads Bokförlag, 1971
Europese sprookjes, Fontein Jeugd, 1974
Europäische Märchen, Altberliner, 1974, 1982
Europäische Märchen, Verlag Werner Dausien, 1979

Bývalá vynikající redaktorka Albatrosu Dagmar Sekorová zesnula tiše po dlouhé nemoci 2. února 2014 v Praze.


Inspirující myšlenky...

"...Otázka zní: Je a byl kdy člověk vůbec schopen štěstí? Člověk jistě, jako každý živoucí tvor, ale lidstvo nikoliv. Celé neštěstí člověka je v tom, že byl nucen se stát lidstvem nebo že se jím stal příliš pozdě, kdy byl už nenapravitelně diferencován v národy, rasy, víry stavy a třídy, v bohaté a chudé, ve vzdělané a nevzdělané, v panující a porobené. Nažeňte do jednoho stáda koně, vlky, ovce a kočky, lišky a srnce, medvědy a kozy, zamkněte je do jedné ohrady a přinuťte je žít v tom nesmyslném houfu, jejž nazvete Společenský řád, a dodržovat společná pravidla, bude to nešťastné, nespokojené, fatálně rozklížené stádo, ve kterém se ani jeden boží tvor nebude cítit jako doma."
Karel Čapek, Válka s mloky