simone de beauvoir
"Ženou se nikdo nenarodí: stává se jí". Známý citát Simone de Beauvoir (9.1. 1908 – 14.4. 1986), inteklektuálky a spisovatelky, která svými názory ovlivnila feministické hnutí, i když se osobně jako feministka identifikovala až na konci svého života.
Tvrdí známý fakt, že žena žije v mužském světě, v němž podléhá mýtům vytvořeným muži a osvojuje si mužské hodnoty, proti kterým nestaví autentické ženské hodnoty, ty pouze vyplývají z muži definovaného protikladu soukromého a veřejného života. Je přesvědčena, že tím došlo k odcizení ženy jako svobodné bytosti mužským živlem. Podobně jako to prosazovala ve svých knihách a filmech Marguerite Durasová.

Charakterizovala existenci ženy jako té Druhé, jíž je toto postavení sice připisováno sociálním řádem, ale na jehož uchování se samy ženy podílí; obvinila ženy z pohodlnosti, kterou legitimizují stávající patriarchální struktury společnosti. Žena podle ní je zaměřena pouze na reprodukci života a péči o něj, na rozdíl od muže reprezentujícího aktivní svobodnou lidskou existenci.

Její kniha Druhé pohlaví (1949) na několika stovkách stran nekompromisně popisuje postavení žen ve společnosti.
Popisuje známý společenský jev socializace lidí do předem určených rolí dívek, chlapců, žen, mužů, ale také poukazuje na množství dalších otázek, které mají historii již ve středověkém sporu pohlaví nebo sporu o ženy a jako takové formovaly mravoučné příručky na výchovu dívek a žen, literární kánony a tradice, symbolickou a kulturní výbavu rodového označování, kterou slepě přejímáme dodnes.
V knize se pokusila o rozbor kořenů podřízeného postavení ženy a chtěla vyvrátit pojetí věčného ženství na základě fyziologickém, psychologickém či ekonomickém, aniž by popírala určitou biologickou odlišnost mezi pohlavími, na kterou jsou dále nabalovány další rozdílnosti mezi mužem a ženou, jež však spadají do řádu kultury a nikoli přirozenosti.

Druhé pohlaví je natolik závažným dílem, že byla na seznamu publikací Index librorum prohibitorum, jež katolická církev cenzuruje nebo přímo zakazuje. Je ale uvažování Simone de Beauvoir v pojmech morálky, dobra, zla a svobody opravdu zastaralé nebo naopak předešla svou dobu, kdy se podobné názory zase přelily do jiných extrémů?

"Dlouho jsem váhala, jestli mám napsat knihu o ženách. Námět je dráždivý, zejména pro ženy. A není nový. Na spor o ženě se již vypsalo množství inkoustu. Nyní je téměř uzavřen: už o něm nemluvme. No přece se o něm stále mluví. Nezdá se však, že by obrovské hlouposti, které se popsali za poslední století, byly objasnily celý problém. Existuje zde vůbec nějaký problém? Jaký? Jsou vůbec ženy? Teorie věčného ženství má ještě přívrženců. Šeptají si: 'Ještě i v Rusku ženy zůstávají ženami'; zatímco jiní, informovanější - a často jsou to titíž - vzdychají: 'Žena se ztrácí, žena je ztracena.' Už se dohromady ani neví, jestli ještě jsou ženy, zda budou, zda si to třeba přát, nebo ne, jaká místa zaujímají na tomto světě a jaké místo by měli zajímat. 'Kde jsou ženy?' Ptal se nedávno jistý časopis. Ale především, co je to žena? "(Beauvoir, 1967, I. sv., str. 7).

Druhé pohlaví je nepříjemně konfrontační kniha a autorka v ní neformuluje nějaká mravní poučení, ale reálně posuzuje, jak snadno ženy i muži vklouznou do pohodlných rolí, které jsou nakonec jen podvodem na jejich vlastním životě.

"Praní, žehlení, zametání, hledání chuchvalců prachu přilepené v přítmí skříní, to je odmítání smrti a současně popírání života. Čas totiž každým svým pohybem současně tvoří i ničí. Hospodyně má z něj jen tu negativní stránku...
Celá nauka transcendence a svobody dělá porážku zla závislou na přibližování k dobru. Ženu však nezvou k výstavbě lepšího světa. Dům, ložnice, špinavé prádlo, parkety jsou věci strnulé. Může z nich donekonečna odstraňovat nedobré prvky, které se do nich vetřeli. Překonává bitvy s prachem, se skvrnami, s blátem a špínou. Bojuje s hříchem, zápasí se satanem. Je však smutným osudem pořád odrážet nepřítele a nesměrujte ke kladným cílem. "
(Beauvoir, 1967, II. sv., str. 214)

Beauvoir nepláče nad úlohou ženy v mužské společnosti, ale klade přímé a často nepříjemné otázky, odpovídá na ně a aktivně poukazuje na možné změny, jak žít jako žena.

"Každý subjekt (...) svou svobodu uskutečňuje neustálým přelévání a překračováním k dalším svobodám; není jiného odůvodnění přítomné existence jako expanze do neomezené budoucnosti. Vždy, když transcendence upadne do imanence, je to degradace existence na jakési 'bytí o sobě', svobody na faktičnosť. Tento pád, pokud ho subjekt připustí, je morální chybou; pokud mu je vnucen, nabývá formu újmy a útlaku, v obou případech je absolutním zlem...
Postavení ženy se vyznačuje tím, že žena, která je jako každá lidská bytost autonomní svobodou, objevuje sama sebe a hledá se ve světě, kde ji muži nutí pokládat se za tu Druhou a chtějí z ní udělat objekt, odsoudit ji na imanence, protože její transcendence se stále překračuje jiným podstatným a suverénním vědomím. Dramatem ženy je konflikt mezi základním požadavkem každého subjektu, který se vždy pokládá za podstatný, a požadavky situace, která z ní dělá nepodstatnou bytost. Jak se může žena v daných podmínkách stát lidskou bytostí? Které cesty jsou pro ni otevřené a které naopak vedou do slepé uličky? Jak dosáhnout nezávislosti v závislosti? Jaké okolnosti omezují svobodu ženy, a může je překonat? To jsou základní otázky, které chceme objasnit. To značí, že přemýšlela o možnosti jedince, nebudeme je měřit pojmy štěstí, ale svobody. "
(Beauvoir, 1967, I. sv., str. 23)