solzenicyn gulag

Alexandr Solženicyn (11.12. 1918 - 3.8. 2008) dokončil svůj nejproslulejší román v roce 1967. Symbolické datum. V tom roce uplynulo 100 let od vynálezu ostnatého drátu v roce 1867. I když nikdy nedosáhl geniality svého vzoru Tolstého, zanechal po sobě skvělé lidské povídky a novely (Jeden den Ivana Děnisoviče, Rakovina, V kruhu prvním...) a hlavně prózu, které je spíše publicistického rázu. V tomto směru byl velikánem.

Publicistou se ale stal nedobrovolně.

27. července 1945, byl kvůli kritice Lenina odsouzen a poslán do gulagu. Po osmi letech vězení byl v roce 1953 propuštěn ze zdravotních důvodů (rakovinu se podařilo vyléčit), ale další tři roky strávil ve vyhnanství v Kazachstánu.
Po rehabilitaci v roce 1957 učil a věnoval se literární práci. V listopadu 1962 byla otištěna jeho povídka Jeden den Ivana Děnisoviče v časopise Novyj mir. První umělecké dílo z prostředí sovětských koncentračních táborů legálně publikované v SSSR obletělo celý svět a Solženicynovi zajistilo slávu. V té době Solženicyn začínal publikovat v rodícím se samizdatu a též v zahraničí. Byla mu však zabavena řada rukopisů. Byl vyloučen ze Svazu spisovatelů.

Připomeňme si ale Solženicyna jako publicistu a vzpomeňme jeho proslulou hardvarskou speech z června 1978.
V ní jednoznačně kritizuje historickou, psychologickou a mravní krizi západní kultury a celého politického systému. Zejména se vyhranil proti nerovnováze svobody pro dobré a špatné věci, jednolitosti názorů v médiích, nemožnosti se svobodně vyjádřit, opomíjení jiných kritérií než právních etc.
A volal po mravnosti v politice a demokracii, kde obyvatelstvo samo rozhoduje o svých problémech a nepotřebuje zásahy vyšších úřadů. A trpěl. Když v srpnu 1968 obsadily armáfy Varšavské smlouvy armáda Československo, řekl Alexandr Solženicyn: „Je ostudné být Sovětem.“
Žil v bolševickém Rusku a znal západní kulturu a viděl nedostatky, hrůzy a zrůdná pochybení na obou dvou stranách. A přesto miloval Rusko tak silně, že odmítl v roce 1970 přijmout Nobelovu cenu, aby odjezdem do ciziny nebyl zbaven možnosti žít ve své zemi. Nakonec byl stejně zatčen (12. února 1974), zbaven občanství SSSR a vypovězen na Západ.

Ale nejvíc musel být zklamán po skončení SSSR. Tehdy znovu uviděl to, co se v Rusku dělo před Leninem. Rozkrádání, zchudnutí země na úkor hrstky nejdravějších. Viděl velmi ostře i složitější politické vztahy Ruska.
V té době Solženicyn znovu namířil kritiku proti „mocichtivému Západu“. Obvinil například Severoatlantickou alianci, že se snaží podmanit Rusko a její akce jsou přípravou k „totálnímu obklíčení Ruska a ztrátě jeho suverenity“. To vedlo k tomu, že veřejně podporoval politiku Vladimíra Putina, jehož politika byla podle něho zárukou celistvosti Ruska a naděje do budoucna. A Putin podporoval Solženicyna, když ho prohlásil "příkladem ryzí oddanosti a nesobecké služby lidu, vlasti a ideálům svobody, spravedlnosti a humanismu".
V  knize „Rusko v troskách“ (1998) napsal své postřehy, které se o několik let plně potvrdily:

„S mnohými ukrajinskými nacionalisty jsem byl v padesátých letech zavřen v lágru a myslel jsem si, že jsme v upřímném spojenectví proti komunismu. V sedmdesátých letech v Kanadě a v USA jsem se jich naivně vyptával, proč se vůbec nestavějí proti komunismu, nic proti němu nedělají a přitom se tak ostře vyjadřují proti Rusku. Naivně, protože teprve po letech jsem se dozvěděl, že nechvalně proslulý americký zákon 8690 „O porobených národech“ byl tendenčně zformulován proti Rusům a podstrčen americkému Kongresu právě ukrajinskými nacionalisty (kongresman Dobrianski).  Podle toho, jak ukrajinští nacionalisté rozvíjeli svou teorii, začínali v ní převažovat nejdivočejší  krajnosti výkladů a výzev. Dozvěděli jsme se, že ukrajinský národ je „nadnárod."

Když 3. srpna 2008 zemřel ve věku 89 let, zpozorněl znovu celý svět.

"Solženicyn je mrtvý, a my jsme živí, a tak, jak si sedíme před svými počítači, začíná jiná epocha, přicházejí mladí, kteří nevědí, co je to "zek", "samizdat" a jak "20 gramů chleba řídí život". A to by nemělo být zapomenuto."
"Zatím ani nevíme, co z jeho různorodé tvorby ocení budoucí čtenáři, ale jedno je jisté: takto protichůdné pocity a takové vášně může vyvolat jen titánská osobnost a jen významná tvorba. Protože, jak napsala novinářka Jelena Čudinova, "pravda se vždycky pozná podle nenávisti, kterou vyvolává".


Myšlenky z knih

Upřímně řečeno, Otče, prodloužená budoucnost mě neláká. Musela by mít smysl. Občas pochybuji, že život sám má smysl. Je-li to tak, byl by prodloužený život ještě nesmyslnější. Pro delší život bych potřeboval mnohem pádnější důvod... Viděl jsem, jak všechny národy sílí, ale ne v moudrosti, ale v nízkých vášních a touze po ničení. Viděl jsem, jak sílí moc jejich strojů, až se jediný ozbrojený muž vyrovnal celému vojsku. Zjevila se mi doba, kdy lidé, opilí svou zručností ve vraždění, tak běsnili po celém světě, že každá kniha a každý poklad byly odsouzeny k záhubě. Ta vize byla tak jasná a silná, že jsem se rozhodl shromáždit co nejvíce výtvorů krásy a kultury a ochránit je před zkázou, ke které svět spěje. Ztraceny obzor (1938), James Hilton