vaculik ludvik portert malba

Ludvík Vaculík (23.7. 1926 – 6.6. 2015), spisovatel, je symbolem proměn několika minulých desetiletí. Od poválečné doby plné nadšení a optimismu, po trpké zklamání a opětovné nadšení z nabyté "svobody" po roce 1989 a postupného vystřízlivění směrující k dalšímu zklamání, tentokrát z tzv. kapitalistého myšlení a proměny společnosti. Viz například jeho kniha Poslední slovo (2002), výběr z fejetonů pro Lidové noviny z let 1989–2001 nebo Hodiny klavíru (2007) komponovaný deník z let 2004–2005. Během svého života přiznal svá pochybení i závažné chyby.

V padesátých letech přesvědčený komunista.
Novela Sekyra, vydaná v roce 1966 znamenala přehodnocení názorů na agresivní komunistickou politiku té doby.  Velmi sugestivně v ní popsal jak poválečné nadšení, tak zklamání z politického vývoje. Za projev na sjezdu svazu spisovatelů v roce 1967 byl vyloučen ze strany a jeho manifest za lidská práva v socialistickém Československu 2000 slov (1968) je dnes považována za jeden z důležitých momentů pražského jara.
Kniha Český snář (1983 v Torontu) je po roce propracovanější výpověď o představitelích neoficiální kultury v 70. letech včetně milostných pletek samotného autora.

Na žádné národní vize nevěřím. Národnost nemá žádnou zvláštní hodnotu a účel: totiž jen takový, jako je vůbec lidský. Smyslem života je sám život a snaha o jeho zlepšování: o tomto pojmu byla by extra diskuse. My Češi můžeme, a nikdo z okolí nám v tom nemůže zabránit, zlepšovat vztahy, prostředí, kultivovat společnost, obydlí a přírodu. Ale samozřejmě by to bylo směrem ke skromnosti, vkusu, čistotě všeho.
Toto jedině může být obsahem nějaké vize, a je právě výhodou, že se to dá žádat po národě: národ je totiž přirozená mez každé snahy: kvůli omezenému území a přitom možnosti domluvy v jednom společném jazyce.
Ale politika zatím jde proti tomu!
Ludvík Vaculík

Foto: Wikipedia

Inspirující myšlenky...

Jsem jen divoch a jinou cestu neznám. Viděl jsem tisíce hnijicích bizonů na prérii, kde je nechal ležet bílý muž, když je postřílel z jedoucího vlaku. Jsem jen divoch a nechápu, proč má čmoudící ocelový oř být důležitější než bizon, kterého zabíjíme, jen abychom přežili... Co je člověk bez ostatních tvorů? Kdyby zanikla všechna zvířata, člověk sám by zahynul na velkou samotu duše. Protože co se stane zvířatům, stane se zakrátko i lidem. Všechny věci jsou spojeny.
Velký náčelník Seattle, 1854