vaculik ludvik portert malba

Ludvík Vaculík (23.7. 1926 – 6.6. 2015), spisovatel, je symbolem proměn několika minulých desetiletí. Od poválečné doby plné nadšení a optimismu, po trpké zklamání a opětovné nadšení z nabyté "svobody" po roce 1989 a postupného vystřízlivění směrující k dalšímu zklamání, tentokrát z tzv. kapitalistého myšlení a proměny společnosti. Viz například jeho kniha Poslední slovo (2002), výběr z fejetonů pro Lidové noviny z let 1989–2001 nebo Hodiny klavíru (2007) komponovaný deník z let 2004–2005. Během svého života přiznal svá pochybení i závažné chyby.

V padesátých letech přesvědčený komunista.
Novela Sekyra, vydaná v roce 1966 znamenala přehodnocení názorů na agresivní komunistickou politiku té doby.  Velmi sugestivně v ní popsal jak poválečné nadšení, tak zklamání z politického vývoje. Za projev na sjezdu svazu spisovatelů v roce 1967 byl vyloučen ze strany a jeho manifest za lidská práva v socialistickém Československu 2000 slov (1968) je dnes považována za jeden z důležitých momentů pražského jara.
Kniha Český snář (1983 v Torontu) je po roce propracovanější výpověď o představitelích neoficiální kultury v 70. letech včetně milostných pletek samotného autora.

Na žádné národní vize nevěřím. Národnost nemá žádnou zvláštní hodnotu a účel: totiž jen takový, jako je vůbec lidský. Smyslem života je sám život a snaha o jeho zlepšování: o tomto pojmu byla by extra diskuse. My Češi můžeme, a nikdo z okolí nám v tom nemůže zabránit, zlepšovat vztahy, prostředí, kultivovat společnost, obydlí a přírodu. Ale samozřejmě by to bylo směrem ke skromnosti, vkusu, čistotě všeho.
Toto jedině může být obsahem nějaké vize, a je právě výhodou, že se to dá žádat po národě: národ je totiž přirozená mez každé snahy: kvůli omezenému území a přitom možnosti domluvy v jednom společném jazyce.
Ale politika zatím jde proti tomu!
Ludvík Vaculík

Foto: Wikipedia


Inspirující myšlenky...

Co charakterizuje civilizaci? Výjimečný duch? Ne: každodenní život... Hm! Všimněme si přednostně duchovní oblasti. Vezměme nejprve umění a na prvním místě literaturu. Stojí literatura skutečně mimo schopnosti našich velkých vyšších opic, připustíme-li, že jsou schopny sestavovat slova? Z čeho sestává naše literatura? Z velkých klasických děl! Ale kdež! Jakmile někdo napíše originální knihu, a to se stane jednou dvakrát za století – ostatní literáti ho napodobují, to jest kopírují, takže vyjdou statisíce prací pojednávajících o přesně témž tématu, s trochu odlišnými tituly a s poněkud jinak kombinovanými větami. Opice, které jsou v podstatě imitátoři, musí být nutně schopny něčeho podobného, pod jedinou podmínkou, totiž že mohou používat jazyka.
Pierre Boulle, Planeta opic