mikes poklad na ostrove 1

V knize Roberta Lewise Stevensona Ostrov pokladů (Poklad na ostrově) postavy Billy Bonese a Johna Silvera notují pirátskou písničku o patnácti námořnících, co nasávají rum na truhle nebožtíka. Jeden ji zpívá v hostinci U Admirála Benbowa a ten druhý – na palubě Hispanioly. Když se nad tou písničkou zamyslíme, její slova nedávají smysl. Jak „na truhle nebožtíka“? Jaký nebožtík? Proč se truhla dostala do písně? Není to úplný nesmysl? Představte si, že ne.


„Truhla nebožtíka“ nebyla žádnou truhlou, ale ostrovem v Karibském moři, v oblasti Kuby, na který byl vysazen, spolu s dalšími zbouřenými piráty, reálně existující Billy Bones. Každý z odsouzenců dostal po flašce rumu a ještě jim hodili na břeh svazek krátkých šavlí. Výpočet kapitána byl jednoduchý. Na ostrově nebyl zdroj pitné vody a rum měl umocnit žízeň, aby na vzbouřence čekala mučivá smrt (pokud se do té doby nerozsekali navzájem v opilosti).

Název „Truhla nebožtíka“ nevznikl náhodou. Ostrov byl úplně malý – 10x20 metrů, kamenitý, podobný truhle. Ale na těch 200 metrech čtverečních bylo ohromné množství hadů. Takže naděje na přežití nebyla žádná.

mikes poklad na ostrove 2
Ilustrace Bohuslav Mikeše (1969) z jednoho nejznámějšího vydání Albatrosu v edici KOD.

O měsíc později se kapitán lodi na ostrov vrátil, aby pohlédl na vyschlé mrtvoly. Ale spatřil své bývalé druhy živé. Naučili se sbírat rosu, objevující se v noci na kouscích plachtoviny, lovili za odlivu mezi korály kraby a želvy, jedli hady vysušené na slunci.
Na žádost posádky kapitán vzbouřencům odpustil a vzal je zpět na loď. Příběh se brzy rozšířil mezi piráty z dalších lodí a později vznikla i píseň o těžkých zkouškách, které zažili jejich „spřízněnci v povolání“.

mikes poklad na ostrove 3
Ilustrace Bohuslav Mikeše (1969) z jednoho nejznámějšího vydání Albatrosu v edici KOD.

Poklad na ostrově | R.L. Stevenson
přeložila: Hana Šnajdrová | Vydal Albatros v roce 1969 s ilustracemi Bohuslava Mikeše


Myšlenky z knih

Má-li existovat don Juan, musí na světě existovat pokrytectví. Ve starověku by byl don Juan jakýmsi výsledkem bez příčiny; tehdy bylo náboženství slavností, pobízelo lidi k rozkoším; jak by bylo mohlo hanobit lidi, kteří si z jisté rozkoše dělali smysl svého života? Jedině státní správa mluvila o zdrženlivosti; zakazovala věci, které mohly škodit vlasti, to jest zájmům uznávaným obecně, nikoli to, co může škodit jednotlivci, když jedná. Každý muž, měl-li zálibu v ženách a mnoho peněz, mohl být v Athénách donem Juanem, proti tomu nikdo nic nenamítal; nikdo nehlásal, že život na této zemi je slzavé údolí a že trpět je záslužné.
Stendhal, Italské kroniky