stevenson louis robert

Robert Louis Stevenson se nikdy netajil svou neobvyklou schopností. Uměl si totiž zápletky svých povídek vysnít. V praxi to řešil Stevenson tak, že před spaním si několikrát povídku přečetl. Po probuzení už většinou věděl jak pokračovat dál. Existují záznamy, ve kterých o tom Stevenson hovořil a dokonce se přiznal, jak to všechno začalo.


Na vinně je povídka Cestující společník, která tématicky byla zaměřena na rozdvojené osobnosti. Povídku mu ale neotiskli a vrátili ji s poznámkou:
„Je to vynikající, ale zápletka nestojí za nic.“
Stevenson si povídku znovu přečetl a nezbylo mu nic jiného, než přiznat pravdu. O své neschopnosti na zápletce cokoli vylepšit věděl, a tak se dlouhé týdny trápil, co s tím. Jednou si však vzpomněl, že kdysi se mu o zápletkách zdávalo. Vypadalo to tak, že ve svém snu byl sám mimo děj a jen se díval, jak se věci vyvíjejí. Jakoby mu někdo jeho povídku režíroval. Jakoby měl svého literárního pomocníka podobně, jako se k tomu přiznal brazilský spisovatel Xavier, který svému pomocníkovi dal dokonce jméno Emmanuel.

A jak celá povídka dopadla? Přečtěte si Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda.

podivny pripad dokrora jekylla

Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda

Nejznámější román Roberta Louise Stevensona v oblíbeném komiksovém provedení je určen všem milovníkům tajemných a dobrodružných příběhů.
Henry Jekyll, smělý vizionář, věří, že dokáže své vědecké schopnosti využít k rozdělení člověka do dvou různých osob - jedné zcela dobré a druhé naprosto zkažené. Snaží se namíchat lektvar, který by zničil podstatu toho, co z člověka dělá lidskou bytost. Podaří se mu to sice, ale jen částečně. Namísto toho, aby oddělil špatnou část od dobré, Jekyll osvobodí právě své horší já.
To, co doktorovi původně připadá jako úspěch, se postupně stává jeho noční můrou, protože nad bolestnou přeměnou postupně ztrácí kontrolu. Jeho přátelé pozorují, jak chřadne, a obávají se nejhoršího...
Dokáže doktor Jekyll napravit, co způsobil, nebo je jeho proměna trvalá?

Výpisky z knihy...

Pan Hyde byl bledý a zakrslý – budil dojem člověka zrůdného, ač se ta zrůdnost nedala popsat, měl nepříjemný úsměv, choval se k advokátovi odporně bojácně a zároveň vyzývavě a mluvil ochraptělým, sípavým, až selhávajícím hlasem – to všechno svědčilo proti němu, ale ani to všechno dohromady nemohlo vysvětlit dosud nepoznaný odpor, hnus a strach, jaký budil v panu Uttersonovi. „Jistě za tím vězí něco jiného,“ řekl si, celý popletený. „Určitě za tím vězí něco víc, jen kdybych to dovedl pojmenovat! Chraň nás pánbůh, vždyť on ani nevypadá jako člověk! Spíš jako nějaký troglodyt, nebo snad byla pravdivá ta povídačka starého Fella?[1] Nebo takhle proniká navenek hanebná duše a přetváří jinak neporušenou tělesnou schránku? Tohle to, myslím, bude, protože jestli jsem někdy v něčí tváři uzřel znamení Satanovo, je to v obličeji tvého nového přítele, nešťastný Henry Jekylle!“

Člověk vlastně není bytost celistvá, ale rozdvojená. Člověk je pouhý shluk různorodých, neslučitelných a nezávislých jedinců. Dospěl jsem k poznání naprosté, základní dvojakosti člověka. Je to kletba lidstva, že dva tak nesourodé pruty jsou svázány do jedné otepi – že ti protinožci musí spolu ustavičně zápasit ve zmučeném lůně vědomí.

Člověku je navěky souzeno nést na svých bedrech břímě života, a kdykoli se pokusí je shodit, vždycky na něho opět dolehne ještě nevídanější a strašlivější tíhou.

Ale přesto, když jsem v zrcadle uviděl ten ošklivý přelud, nepocítil jsem vůbec odpor, spíše radostné překvapení. Tohle jsem tedy také já! Zdálo se mi to přirozené a lidské, v mých očích to bylo živějším projevem ducha, zdálo se mi to výraznější a jednolitější než nedokonalá, dvojaká podoba, jakou jsem si do té doby přivykl nazývat svou. A tak dalece jsem bezpochyby měl pravdu. Pozoroval jsem, že když jsem se vtělil do podoby Edwarda Hyda, nemohl se mi nikdo přiblížit bez očividného mrazení v zádech. Soudím, že snad proto, poněvadž ve všech lidských tvorech, s kterými se setkáváme, je směsice dobra a zla, jenom Edward Hyde, jediný z celého lidstva, byl čisté zlo.

Hyde při vší své životní síle byl nejen něčím, co zplodilo peklo, ale takřka i čímsi neorganickým. Tohle bylo to nejhnusnější: že ten propastný sliz jako by vydával hlasité skřeky, že ta amorfní hmota posunkovala a hřešila, že si to mrtvé a beztvárné osobovalo životní funkce. A ještě tohle: že Jekyll byl s tím odporným povstalcem spoután pevněji než manželským poutem, že byl na něho odkázán víc než na vlastní oči, že ho měl uvězněna ve svém vlastním těle, kde ho slyšel reptat a cítil, jak se rve na denní světlo, že v každé chvilce slabosti, v každém důvěřivém zdřímnutí se snažil nad ním zvítězit a připravit ho o život. Proto mi tropil všelijaké zlomyslné kousky: mým rukopisem drápal rouhavé poznámky do mých knih.

Inspirující myšlenky...

Má-li existovat don Juan, musí na světě existovat pokrytectví. Ve starověku by byl don Juan jakýmsi výsledkem bez příčiny; tehdy bylo náboženství slavností, pobízelo lidi k rozkoším; jak by bylo mohlo hanobit lidi, kteří si z jisté rozkoše dělali smysl svého života? Jedině státní správa mluvila o zdrženlivosti; zakazovala věci, které mohly škodit vlasti, to jest zájmům uznávaným obecně, nikoli to, co může škodit jednotlivci, když jedná. Každý muž, měl-li zálibu v ženách a mnoho peněz, mohl být v Athénách donem Juanem, proti tomu nikdo nic nenamítal; nikdo nehlásal, že život na této zemi je slzavé údolí a že trpět je záslužné.
Stendhal, Italské kroniky