stiplova ljuba spisovatelka

Někdy na jaře v roce 1998 za mnou přišla do nakladatelství Albatros Ljuba Štíplová (1930 – 2009). Při naší obligátní kávě a cigaretě vytáhla z kabelky dva brožované tenké výtisky s obrázky koťat od Josefa Váni a s jejími veršíky.


Pak se vyslovila, že je škoda, že mimo tyto dva produkty, tuším pojišťovny nebo nějakého zdravotního zařízení, vyšla koťata jen jako leporelo a obrázkový sešit u Panoramy (1980 a 1986). Jestli by se s tím nedalo něco dělat.  Slovo dalo slovo, vždyť naši animátoři dokážou všechno.
Navštívila pak vdovu výtvarníka, na kterou stejně při předkládání těch papírových podkladů myslela, a zjistila, že by neměla nic proti tomu, kdyby původní obrázky někdo rozkreslil do opravdové knížky. 

byla jednou kotata   mezi nami kotaty

Nakladatelství na tento nápad slyšelo, a první knížka s oblíbenými koťátky z večerníčku  Byla jednou koťata vyšla v roce 1999.

Když jsem pak na chvíli přešla do nakladatelství Olympia a chtěla jsem tam otevřít řadu s obrázkovými seriály, vznikl druhý titul Mezi námi koťaty (2000). Překreslení obrázků Josefa Váni se ujala od samého počátku Marcela Valterová a grafických úprav Milada Čvančarová, která po léta úspěšně upravovala a pokorně sloužila Milerovu Krtkovi.

Vídaly jsme se s Ljubou pravidelně i nadále, kdy už jsem pracovala zas jinde a koťata se vrátila do Albatrosu. Na přetřes přišly nejen knížky, ale všechno možné, co život přinesl. Vím, jak odpovědně přistupovala k jednotlivým číslům Čtyřlístku, aby sedělo každé slovíčko. Poctivě dělala ostatně všechno, na co sáhla.

Milovala lesy, a když její manžel nemohl už do nich chodit, solidárně tam nechodila také, i když se jí stýskalo.
"Copak to mohu, tomu člověku doma udělat, vždyť by mu to bylo líto."
Měla hodně přátel, uvedu například jen dvě kamarádky z výtvarné branže, a to Ludmilu Jiřincovou a Zdenku Krejčovou.

Těžko uvěřit, že je to už pět let, co tu s námi není. Stále chybí.


Inspirující myšlenky...

Nikdo vlastně neví, kdo Chan Šan byl. Je tu pár starých pamětníků, kteří ho znávali. Říkají, že to byl chudý člověk, povahou blázen. Žil prý sám v horách zvaných Mrazivé hory, Chan-šan. Vypadal prý jako tulák. Jeho tělo i tvář byly zestárlé a vrásčité. Avšak v každičkém slově, které vypustil z úst, byl hluboký smysl a vyjádření nejjemnější podstaty věci, jen dokázal-li se kdo nad ním hlouběji zamyslet. Cokoli vyřkl, obsahovalo cit pro Tao, pro jeho veliká nejskrytější tajemství. Jeho čapka byla zrobena z březové kůry, jeho šaty byly rozedrané v cáry a na nohou měl dřeváky. Tak ti, kteří jsou nuceni tak činit, skrývají i stopu po sobě. Někdy nepochopitelný, někdy příjemný, vždy byl přirozeně šťastný sám ze sebe. Jak by ho však někdo, kdo sám není moudrý, mohl ocenit a pochopit?
Předmluva k Chan Šanovým básním od pana Lü Čchiou Jina