svandrlik busta 2

První slavná věta Tolstého v knize Anna Karenina zní: „Všechny šťastné rodiny jsou si podobny, každá nešťastná rodina je nešťastna po svém.“
Přeneste se ale se mnou od giganta k literatuře lehčí a uslyšíme taky solidní první věty.

Například: Kdyby paní Jaruška tušila, že ji manžel po příchodu z hospody uškrtí, patrně by tolik neječela.


Kolik pilných psavců se dnes a denně ptá: „Jak má znít ideální první věta? Jak vypadat?“ A nikdo to pořádně neví. Není receptu, a přece obdivujeme mistrnou úvodní větu Bílé velryby, a přece málokdo nechá dopustit na Vernovo magické: „Stoupáme?“ „Ne, naopak klesáme.“ „Je to ještě horší, pane Smithi. Padáme!“
Jak dosáhnout úrovně startů těchto borců? Jak vytvořit nejmagnetičtější začátek? Zaposlouchejme se dnes už podruhé do úvodních vět českého mistra (nar. 1932) – a nejde o nic víc, než o další a další začátky jeho povídek...

Kalaba původně rasistou nebyl.
Dušan Toman na sebe rád poutal pozornost již od dětství.
Paní Zlata Šejbalová odmítala být tuctovou ženou.
Marta hleděla na svého manžela s netajenou nevolí.
Kazda byl opět patřičně znechucen světem.
Ševela měl to, po čem vždy toužil.
Pokrývač Vojtěch Habrda rozhodně nebyl abstinent.
Poslední chvíle dovolené se Martinu Dadákovi opravdu nevyvedly.
Sigula měl neblahý zvyk zůstávat v redakci přesčas a dopisovat si příspěvky do konkurenčních časopisů.
Sochor se neměl kam vrtnout.
Vzorný myslivec Klícka spatřil v houští divočáka a nerozpakoval se ani na okamžik.
Otouš kráčel ve své kariéře rapidně vzhůru.
Smíšek to neměl do hospody daleko.
Zbyněk Plachý se vybíravé Lence Zoulové rozhodně zamlouval.
Atd. A rozhodně to zvučí lépe, než když svůj příběh zahájíte slovy: Alois vzdychl a složil přemýšlivou hlavu do dlaní. Ano, je to tak, a je to samozřejmě Miloslav Švandrlík, který až dodnes ví, jak své čtenáře uchopit, lapit a vtáhnout do dějů. Vždyť…
Všichni bývalou učitelku Vrábelovou litovali.
Martin Dýha se rozhodl k dost ohavnému činu.
Pan učitel Sobotka podlehl pokušení a dopustil se odsouzeníhodného přestupku.
Jmenoval se Valkoun a bylo těžké si ho nevšimnout.
Šíšova pivní parta byla proslulá široko daleko.
Máťa nepatřil k andílkům, ale důkladný zločin si naplánoval teprve na dnešní večer.
Starý Barnas ležel na otomaně a skučel.
Když Petr Donát nečekaně zemřel, Ondřej Navara si téměř oddychl.
Kalenda měl pocit, že se mu život nepovedl.
Pavelka už dohasínal, o tom nemohlo být pochyb.
Adriana kouřila až do posledního okamžiku svého života.


Ne, netvrdím, že jsem uvedl zcela ideální vzory pro nějakou lekci tvůrčího psaní, i tak ale mám dojem, že tohle u nás málokdo umí lépe. Citoval jsem výhradně první věty Švandrlíkových pověstných hororů, a to především těch novějších, které vzklíčily do knih jako Markýz de Sádlo (2005) nebo Draculův temný stín (2003). A že všechny tyhle povídky navazují na dnes již klasickou knížku Draculův švagr (1970), netřeba dodávat. Jistě, všude po světě šťastně vegetují i jiní mistři prvních vět, uznejte však, že uvedené švandrlíkismy mají v sobě něco neuchopitelného…

Ne, nevím, jestli Miloslav Švandrlík ještě vydá i nějaký další sborník hororů a horůrků, ale vnímám jistou potřebu jejich shrnutí. Vždyť jeho knížek se strašidelnými příběhy (ať už fantaskními anebo - to daleko častěji - „jen“ kriminálními) vyšlo už rovných tucet. Anebo dokonce čtrnáct, ale jsem akurátní, a tak nepočítám dva zcela čistokrevné výbory z předchozího z roku 2004 s tituly Kostlivec v kredenci a 100 nejlepších hororů. Ne, tady se žádná nová povídka neobjevila.
A co zbývá?


neprakta600

Vezměme to od Adama. Nejprve je tu samozřejmě už zmíněná „pradávná“ a pro mnohé z nás vskutku až legendární sbírka Draculův švagr (1970), která dala jméno i stejnojmennému televiznímu seriálu. Vyšla i v reedici, ke které ovšem naprosto nemohlo dojít za normalizace. Tak, a tento po antikvariátech kdysi sháněný bestseller obsahoval prvních 42 hororových povídek.

Nastala nekonečná prodleva, tušíme proč, a až v únoru 1991 potom následovala Příšerná smrt krásné dívky, ve které vyšlo 30 strašidelností, přičemž tucet je však převzat právě z Draculova švagra.

Ještě téhož roku v červnu se vynořila Rakev do domu obsahující 31 povídek, ale 6 bylo opět z Draculova švagra. Jak vidno, pan Švandrlík se tehdy ještě šetřil. Měl ostatně hodně jiné práce s připravovaným pokračováním románu o „černých baronech“ (nakonec máme na toto téma 15 jeho svazků), ale i s dalšími příběhy žáků Kopyta a Mňouka, které mají dokonce 26 dílů…

Navzdory těmto gigantickým projektům se ale už roku 1992 Švandrlík přesto přihlásil znovu i se svým vlastním pojetím hrůzna a z obálky své čtvrté sbírky hororů nám poslušně zahlásil: Zazvoňte mi umíráčkem!

Na rozdíl od předchozích tří sbírek tu tentokrát kupodivu už nenacházíme stejnojmennou titulní prózu, ale co je horší, taky dosavadní nepostradatelný ilustrátor Neprakta je poprvé nahrazen, a to Martinem Hruškou. Že by už tehdy přestával doktor Jiří Winter stačit Švandrlíkově úchvatnému tempu?
Ale ke statistice! Tato čtvrtá kniha obsahuje 19 povídek, ale šest je opět ze „zlatého dolu“ Draculova švagra.

Následovala tříletá pauza, a pak se Švandrlík slavně vrátil i s Nepraktou a ve vázané publikaci (ty předchozí tři sbírky byly jen brožované) Kdo se bojí, nesmí na hřbitov (1995). Naservírovali přesně 30 povídek, i když jenom z poloviny nových. A mimochodem, časopis Nové knihy tehdy zcela nepravdivě uváděl, že „celých 18 povídek je tu publikováno poprvé“. No, to už je detail. Ale ani v téhle knize neexistuje žádný titulní příběh! Nedopíšete je, pane Švandrlíku, ještě někdy? Já bych se za to přimlouval. Nevěřím, že je máte rafinovaně schované někde v šupleti (na počítači ani stroji nepíšete, jak je mi známo), věřím však, že zůstávají zaklety ve vaší hlavě! Nuže, ven s nimi,

Ale pokračujme. Roku 1997 doputovalo pak do našich rukou dalších 30 povídek, a tentokrát i včetně té titulní, která se jmenovala Draculův zlověstný doušek. Inu, a Miloslav Švandrlík se překonal: šlo o samé „nové kousky“.

A dál? Zařazení dalších dvou jeho hororových souborů do tohoto výčtu bude sporné, pochopíte proč.
Ten první se jmenuje „Mezi nebem a zemí“ a obsahuje sice 15 povídek, nových je ale jen sedm. Především je pak ta „sbírečka“ (i s nadtitulem Čtvrtý mandel) jen součástí knihy Sexbomba na doplňkovou půjčku (2000), ve které jinak najdeme už na konci mandele třetího další dva horory, ale pozor, také už dříve vydané.
A ještě dál? Roku 2001 následoval první výběr z dosavadních knih. Jmenuje se Zubatá za krkem a obsahuje 42 povídek. Ano, měl by tedy mnou být vřazen už k úvodem zmíněným výborům Kostlivec v kredenci a 100 nejlepších hororů, jenže literárního historika zaujme, že úplně první jeho povídka Úplňky v Kutné Hoře… je zbrusu nová. Odehrává se v sedlecké kostnici. Sám titul Zubatá za krkem ale opět nepatří žádné z povídek tohoto souboru, který zklame i další Nepraktovou absencí. Ilustrace tady totiž vyjma obálky Milana Caise zcela chybějí.

A co pak? Důstojným návratem ke spojité nepraktovsko-švandrlíkovské tradici, i když už posledním, se stala kniha Draculův temný stín (2003) s třicítkou zbrusu nových příběhů (ten počet třicet se stal postupně tradicí), i když… opět s naprosto neexistující titulní povídkou.

Jenže pak už se Winter-Neprakta na tomto poli definitivně odmlčel, a tak se poslední tři publikace postupně vynořily s ilustracemi Jarmily Růžičkové, koneckonců vůbec ne špatnými! A jmenují se Markýz de Sádlo (2005), Přesýpací strejda (2006) a Hajlující upír (2006), přičemž první dvě shrnují po třiceti zcela nových příspěvcích a ta třetí obsahuje hned padesát próz. Ne, nic se tu ani omylem neopakuje a dokonce nechybí ani v jednom případě ani stejnojmenná povídka titulní!

mnouk400

A shrnutí? Bude-li se někdy pokračovat v natáčení televizního seriálu Draculův švagr (a věřím, že bude), mají už jeho scénáristi k dnešnímu dni k dispozici 292 Švandrlíkových povídek pro 292 dílů. I když…
Zdaleka ne všechny příběhy se ke zfilmování hodí.


A jaký mám celkový dojem z humoristova přístupu ke strašidláckému žánru?
Je vyjádřitelný větou: Tu nejhroznější hrůzu si dokáží navzájem provádět a udělat jen lidé. Ale i tak může Švandrlík čas od času odbočit mezi skutečné upíry a vlkodlaky a poletující zrůdy z půdy, které vypadají zrovna jako vaši rodiče... A zachovat si onen zvláštně nezdeptaný tón člověka, který se - bez jakýchkoli iluzí – vznáší nade vším s hurónským smíchem… Ano.
Ale určitý dotek rozčarování ze světa tu opravdu citlivý čtenář zaregistruje, a co víc, obávám se, že čím blíže k poslední sbírce, tím se dá skepse vnímat zřetelněji…
A ještě něco, a to napišme také s matnou vzpomínkou na známý postřeh Umberta Eca týkající se třeba Sueových Tajností Paříže...
Opět a opět zjišťujeme, že se i v literatuře určené takzvaně „pro lid“ setkáme se skutečnostmi až zatroleně reálného života. A právě v ní!
Náročnější literatura je umí zachytit také, pravda, ale ne už prodat mase.

Závěrem dovolte ještě korektní poznámku!
Upřímně přiznávám, že jsem „neštudoval“ veškeré staré Dikobrazy (například), ani veškeré Švandrlíkovy povídkové knihy. Ano, a to je i slabina této studie. Je jasné proč.
Jako se mezi jeho „horory" (i bez uvozovek) z výše uvedených knížek najdou i diskutabilnější kousky, které tam ne zcela náleží (žádný mne ale momentálně nenapadá), tak taky v ostatní Mistrově produkci by se jistě dalo vyhledat ještě pár (minimálně pár) krátkých próz tohoto typu...
I proto si myslím, že kdyby autor měl potřebu (jako že ji jistě nemá!) dosáhnout kulatého čísla 300 (chybí k němu přece už jen 8 hororů), nemusel by možná ani dodatečně vymýšlet neexistující titulní povídky některých sbírek (na kteroužto dutinu i možnost jsem výše poukázal), a mohl by jednoduše „vypátrat“ těchto osm kriminálek, respektive hororů, v ostatku svého obřího díla... Hm.
Jenže to by se hned ukázalo, že je jich nejspíš ještě daleko víc než osm, že...
Inu, a definovat přesněji "Švandrlíkův horor", vydělil ho od ostatní jeho produkce, dohledat pak i další „horory“ mimo vlastních sbírek podle této definice a dopracovat na základě toho a doplnit mou „statistiku“, tak to už asi přenechám skutečným profesionálům.
Jestli o tu práci budou stát. Měli by, to je aspoň můj názor.

Inspirující myšlenky...

Těsně před tím, než se zvíře setká na jatkách se smrtí, nachází se obklopeno děsivými výkřiky a strach budícími scénami vražd minulých, přítomných i blížící se vraždy. Jeho vlastní hrůza pak mentálně proniká tělo škodlivými vlivy, zatímco následný šok jeho vlastního porážení způsobuje nedobrovolný průchod moče do samého těla. Tato kyselina močová je roznesena krví a potom fyzicky prostupuje tělo jedovatou látkou.
Paul Brunton, spisovatel, myslitel