bernhard thomas knihy books
Thomas Bernhard (9.2. 1931 – 12. 2. 1989) byl génius. Potvrdil to i populární německý literární kritik Marcel Reich-Ranický, který nejdřív s rozpaky četl první Bernhardovy texty, ale po osobním setkání dospěl k názoru, že Bernard je mimořádný a vzdělaný talent.

Jenže, tak už to mimořádných osobností bývá, že průměrní a stádní jedinci vidí v takových lidech exoty, excentriky, šílence, kontroverzní autory, zvláště, když tito jedineční dávají průměrným najevo, že jejich, až "zhovadilým" chováním zvysoka pohrdají.

Jeho popularita vzrostla v 70ých letech 20. století, kdy byl často oceňován, ale na Nobelovku ho Akademie neschválila z obavy, aby při při případném slavnostním proslovu neřekl něco proti oficiální kultuře nebo dokonce proti nim, proti oficiální a vážené literární obci.

Bernhard byl vznětlivý člověk, ale byl také vynikající společník v okruhu svých přátel, jenž se kriticky a ironicky vyjadřoval vůči každodenním stupidním projevům společnosti i státní moci, která ho musela nemírně a oprávněně štvát..

V literatuře výjimečné dílo se ve spojení s jeho talentem stává často velmi přesným zrcadlem každodenní frašky jedinců, politiků a celé společnosti.
Vznikají jedinečné tragikomedie plné břitkosti a ironie, zacíleně tepající společenský kolotoč marnosti, tuposti, konzumu i stupidního myšlení. Snad nejvýrazněji se to projevilo v případě románu Mýcení. V něm se někteří protagonisté poznali a dokonce zažalovali (vcelku zbytečně) Bernharda pro nactiutrhání.

„Po celý život jsem byl dalek toho cokoli obdivovat, obdivování je mi cizí, protože zázraky neexistují, mně je každé obdivování vždy cizí a nic mě neodpuzuje víc, než když pozoruji lidi, kteří něco obdivují a kteří onemocněli z obdivování.“ (Staří mistři)

Na druhé straně byl člověk, který velmi citlivě vnímal osamělost, opuštěnost, nemoc nebo blížící se konec života. Rovněž témata viny a trestu nacházíme v mnoha jeho povídkách.

"Pro mě je všechno umělé, tzn. všechny postavy, události, konflikty se odehrávají na jevišti a prostor jeviště je absolutně temný. Ve tmě je vše zřetelné. A tak je tomu nejen v případě jevů, osobností, ale také v případě jazyka. Stránky v knihách je třeba si představit jako naprosto tmavé: slovo prosvítá, a získává tak zřetelné, dokonce ostře ohraničené kontury." T. Bernhard

Thomas Bernhard (9.2. 1931 - 12.2. 1989)
Narodil se v Nizozemsku jako potomek rakouských emigrantů, dětství prožil v Rakousku, studoval hudbu v Salcburku, dramaturgii ve Vídni, příležitostně pracoval jako dělník a později se usadil jako profesionální spisovatel na samotě u Gmundenu. Navzdory svým literárním úspěchům a oceněním žil osamělý život, často sužovaný nemocemi. I zde lze jistě nalézt kořeny jeho pesimistického postoje ke světu.
Po smrti ve své závěti zakázal provozování a vydávání všech svých děl v Rakousku po celou dobu platnosti autorského práva. To bylo ovšem po 10 letech zcela ignorováno.

V Česku se Bernhardovo dílo až v roce 1984, kdy vyšla krátká autobiografická novela Dech: Jedno rozhodnutí (Odeon).
V následujících letech se vydalo více než dvacet Bernhardových knižních svazků. Nejúspěšnější byl román Staří mistři o síle i bezmoci starého umění.


STAŘÍ MISTŘI
Román Staří mistři (1985) je asi nejúspěšnější dílo Thomase Bernharda (1931–1989). Základní témou celého tragikomického díla je neobyčejně sžíravá kritika všeho a všech. Na jedné straně umění nadsázky, komika a humor, na straně druhé vášnivé zaujetí proti rakouskému státu, společnosti a kultuře. Hlavní tématem jsou dva starci a jejich šarvátky ve vídeňském Kunsthistorickém muzeu. Jeden neúspěšný žadatel o místo policisty, kterému nezbylo než to zkusit na místě zřízence muzea („uniforma jako uniforma“), druhý – vytrvalý návštěvník, který již třicet let dochází obden do Bordoneho sálu rozjímat před Tintorettovým obrazem Muže s bílým plnovousem. Vztah nerudného uživatele kulturně-vzdělávacích zařízení ke světu, světlu a kulturně-vzdělávacím zařízením odhaluje víc než podstatu umění: je zprávou o stavu duše na konci jednoho dlouhého života.

Proč se kniha jmenuje Staří mistři…
Jde o obrazy starých mistrů, jaké visí v Uměleckoprůmyslovém muzeu ve Vídni (a asi ve spoustě jiných muzeí a galerií, ve spoustě jiných měst a zemí). Jde o to, že toto muzeum je státní, to stát vybral a koupil tyto obrazy a teď tam vodí své občany a nutí je, aby se na ně dívali. Takzvaní staří mistři byli jen státní mistři, sloužící státu nebo církvi nebo objednavatelům. Malují jen to, co zadavatelé chtějí vidět. Celé je to faleš, prolhané divadlo. Nikde přirozenost, nikde svoboda. Velcí umělci jsou víc prolhaní než politici. „Staří mistři jsou jen nábožensky prolhaní dekoratéři evropské katolické vrchnosti…“

Zde, pohleďte, řekla, vidíte ústa, zde, pohleďte, řekla, tyto odstávající uši, zde, pohleďte, to něžné růžové zabarvení na tváři anděla, zde, v pozadí, vidíte horizont, jako by každý i bez jejích stupidních poznámek to vše na Tintorettovýchobrazech neviděl. Průvodci v muzeích zacházejí se svými svěřenci stále jako s hlupáky, jako s těmi největšími hlupáky, zatímco návštěvníci muzea ve skutečnosti takovými hlupáky nejsou, vysvětlují vždy hlavně to, co návštěvníci samizcela přirozeně zřetelně vidí, a co tedy vůbec nemusí být vysvětlováno, ale oni vysvětlují a vysvětlují a ukazují a ukazují a hovoří a hovoří.

Raději zaplatím těch dvacet šilinků za vstupenku, řekl Reger jednou, jen když nemusím trpět ty strašné skupiny návštěvníků. Snášet návštěvníky muzeí ve skupinách je trest boží, nic horšího už není, řekl jednou Reger.

Muzea Burgenlanďany ráda zaměstnávají jako zřízence, proč, to Irrsigler nedokázal říci, ale je to tak, většina zřízenců
v muzeích ve Vídni pochází z Burgenlandu. Pravděpodobně proto, jak jednou pravil Irrsigler, že Burgenlanďané jsou známi jako obzvlášť čestní, ale také jako obzvlášť hloupí a skromní.

MÝCENÍ
Román z roku 1984. Jedná se o autobiografický příběh a zároveň je svérázným autorovým pohledem na uměleckou tvorbu. Vypravěč se účastní „umělecké večeře“ na počest předního herce Dvorního divadla. Z ušáku v ústraní pozoruje dění a zároveň se před jeho vnitřním zrakem odvíjí příběh mrtvé přítelkyně.
Bernhard si bere na mušku pokrytectví a služebnost „umělecké společnosti“, její míjení se s uměleckou pravdou. Nemilosrdná kritika je i zde bytostně spjata s komikou, s uměním nadsázky a často i s vědomou provokací; někteří protagonisté „umělecké večeře“ se v knize poznali a zažalovali Bernharda za nactiutrhání. Celé dílo vystihuje do velké míry vystihuje motto, které je v úvodu knihy:
"Když jsem nemohl udělat nic pro to, aby lidé zmoudřeli, raději jsem byl šťastný daleko od nich. Voltaire."

Tito lidé se nestarají o nic, co má pro mě smysl, přírodu, umění, nic, na čem záleží. Nečtou knihy, neposlouchají hudbu, mluví celý den o těch nejneužitečnějších a vulgárních věcech.

Chceme říct něco vhodného, řekl jsem si v tu chvíli, a řekneme něco naprosto nevhodného, dokonce trapného, nechutného, hloupého. To, co by už měla z dalšího života, jsem jí přidal já, tedy ještě jednu trapnost, ještě jednu ohavnost. Ať si každý dělá, co chce, řekl jsem na závěr, a proto opět jen další trapnost a nechutnost. Bylo proto lepší už nic neříkat.

Měl jsem velké štěstí, že jsem se nikdy neoženil, největší štěstí pro herce je neoženit se, zůstat sám se svým uměním, s herectvím.

Zatímco Jeannie neustále blouznila o Virginii Woolfové a trpěla tak jakousi vídeňskou nemocí Woolfové, Schreker neustále blouznil o Marianne Mooreové a Gertrudě Steinové a trpěl nemocí Mooreové a Steinové.

UDÁLOSTI A JINÉ PRÓZY
Svazek představuje soubor raných próz Thomase Bernharda, které vznikaly na sklonku padesátých let, z nichž některé publikoval pouze časopisecky či v literárních přílohách německých novin. První část tohoto souboru, Události, připravoval autor ke knižnímu vydání, ale byl jedním známým německým nakladatelem odmítnut, údajně pro zjevné stopy improvizace, příliš odvážnou metaforiku a podivný obraz světa, a vyšel až roku 1969 v Literárním kolokviu v Berlíně; celek těchto krátkých próz pak vydalo nakladatelství Suhrkamp ve 14. svazku kritického vydání autorova Díla roku 2003.

VYHLAZENÍ
Román Auslöschung z roku 1986 představuje poslední a vrcholný autorův příspěvek světové literatuře. Rozvíjí zde a k dokonalosti přivádí všechny motivy a prostředky, které prostupují jeho tvorbu od počátku: kritika všeho a všech – zejména rakouského státu a společnosti – jako umění literární nadsázky, všudypřítomná tragikomika, sarkasmus, sebeironie a bytostně hudební rytmus vyprávění.

PRAVDĚ NA STOPĚ
Svazek Bernhardových řečí, rozhovorů a fejetonů ukazuje „veřejného Thomase Bernharda“, tj. shromažďuje podle chronologického řazení jeho žurnalistické práce a veřejná vyjádření. K obrazu Bernharda-spisovatele patří i to, jakým způsobem svůj veřejný obraz spoluutvářel, jak provokoval veřejnou odezvu na své dílo a do svého díla tuto veřejnou odezvu vepisoval. I zde se lze setkat s charakteristickým bernhardovským rukopisem – i zde je patrný nestabilní střed mezi humorem a vážností, komedií a tragédií. Většina shromážděného materiálu byla až dosud rozptýlena po časopisech, zejména pokud jde o Bernhardovy literární počátky a jeho články v regionálním tisku.

Zajímavá je různá míra otevřenosti: jestliže se z jeho řečí, románů či povídek zdá, že autor je rozhořčený a nemilosrdný kritik svého okolí, pak z některých jeho interview je patrné, že rubem razance je smích, který u něho předmět kritiky vyvolává. Poučné jsou i rané texty, protože Bernhard v nich prozrazuje své literární vzory (Rimbaud, jemuž v mládí věnoval samostatnou přednášku, či Hamsun). Pozdější „veřejné“ texty jsou pak často k nerozeznání od literatury, zejména ty, v nichž inscenuje „aféry“ jako veřejné divadelní představení, jehož scénou není Burgtheater, ale noviny a čtenářské dopisy.

Ten, kdo zná Bernhardovu tvorbu, ví, že toto je způsob, jímž autor traktuje hluboké existenciální problémy. Publikovaný svazek „veřejného Bernharda“ velice plasticky dokumentuje, jak se k této rovině Bernhard postupně propracovává. Publikace vychází ze svazku, který pod názvem Der Wahrheit auf der Spur připravili editoři nakladatelství Suhrkamp. Česká edice představuje výbor z tohoto svazku, a to s ohledem na relevantnost vůči českému kulturnímu prostředí. Tento výbor doplňujeme ještě jedním rozhovorem Petera Hamma s Thomasem Bernhardem.