capote kniha
Jeden z nejgeniálnějších spisovatelů všech dob (1924-1984), jehož také známe z komedie Vražda na večeři (1976), nám na Čítárny už samozřejmě přispět nemůže, připomeňme však pár jeho neotřelých myšlenek a postřehů. OPRAVDU neotřelých, neboť Truman Capote celý život světu připomínal, že umělci jsou „jiní než normální lidé - a že podstatná část jejich ceny pramení právě z toho, že se chovají tak, jak se jim právě zachce“ (James Michener).


Rodiče Trumana Capoteho se rozvedli, když mu byly čtyři. Většinu dětství pak trávil putováním mezi domovy příbuzných. Už ve čtyřech jej sestřenice naučila číst, od osmi zcela vážně literárně tvořil - a chodil jenom do speciálních škol. „Do šestnácti už jsem byl hotový spisovatel,“ řekl později. A nikdy v životě neměl literárního agenta, a přece prodal svou první knihu už v sedmnácti: přímo nakladateli. Stal se tehdy i vůbec nejmladším člověkem, který kdy pracoval pro časopis The New Yorkem a... „Neznám nikoho jiného, komu by byla věnována taková publicita, aniž by o to jakkoli usiloval,“ chlubil se dodatečně. „Dávno už se s tím nedá nic dělat. Začalo to, už když mi bylo těch šestnáct. Life o mně otiskl velký článek: Zázračný autorský objev! - a od té doby je to hotová věc. Když se jednou proslavíte, jste slavný – a nic s tím nenaděláte. Každý, kdo chodil do školy, ostatně musel číst aspoň jednu z mých povídek. Jsou ve všech učebnicích, hlavně Vánoční vzpomínka, a každý, kdo prošel jakýmkoli novinářským kursem, četl i můj román Chladnokrevně. Je to kniha používaná v kursech pro budoucí novináře a učitelé skutečně potřebují aspoň jednu knížku, u níž si budou jisti, že ji studenti dočtou až do konce – prostě proto, že má vyprávění spád. Skutečný důvod, proč ji používají, je ten, že je dobře napsaná a velmi použitelná při vyučování. Chladnokrevně četlo jen ve Státech patnáct milionů lidí, i když… Tolik se prodalo výtisků, jenomže málokterý výtisk četl jen jeden člověk!“

A teď už dejme místo Trumanovým názorům.

O vysoké škole: Poslední, co by mě napadlo, by bylo plýtvat časem na to, abych chodil na vysokou. I bez ní jsem věděl, co chci dělat. Do sedmnácti jsem měl přečteno fantastické množství knížek a byl uznávaný autor, neměl jsem důvod tam tedy chodit. Jediný důvod, proč to udělat, je, že se chcete stát lékařem anebo právníkem - anebo něčím jiným ve SPECIALIZOVANÉM oboru. Ale pokud chcete být spisovatelem a už JSTE spisovatelem, tak nemáte důvod studovat. Tou nejlepší školou mi ostatně byla práce v New Yorkeru a těžko bych se na vysoké dověděl to, co jsem se naučil za dva a půl roku tam. A kromě toho, stejně jsem pak dostal spoustu akademických titulů.    
  
Trumanovy názory na jiné autory:

Kerouac:
To není psaní, ale popisování papíru.
William Burroughs:
Norman Mailer se domnívá, že byl Burroughs génius, což je absolutně směšné. Myslím, že neměl ani špetku talentu.
Joyce:
Přijde mi jako hodně kuriózní autor. Mám strašně rád jeho povídkovou knížku Dubliňané, je opravdu jedinečná. Ty povídky jsou udělány skvěle a jsou to ty nejlepší věci v anglicky psané literatuře. Ale přesto se mi nelíbí ani jedna z jeho dalších knížek.
Updike:
Talentovaný hoch. Píše nádherně - ačkoli o ničem. Nesnáším ho! Nudí mě všechno, co se ho týká. Je jako kapka rtuti na dlani. Utíká sem a tam, uniká nepochopitelně mezi prsty. A je tak afektovaný! Jen klopotně skládá slova do vět¨a jste si toho neustále vědomi - až úplně ztrácíte kontakt s příběhem. Ty jeho věty se tak kroutí - a to jeho texty naprosto ubíjí. A řekl jsem mu to: jak hrozně se mi jeho psaní nelíbí. Asi si myslel, že mi přeskočilo. Ale jenom jsem se nudil, když jsme spolu jednou seděli na pódiu.
Philip Roth:
Docela zábavný, když přijde na návštěvu.
Heller:
Hlavu 22 jsem nikdy nebyl schopen dočíst: nudilo mne to. Už ta látka se mi nelíbí, nemám rád nic, co má něco společného s vojáky.
Gore Vidal:
Nikdy nenapsal jediný román, který by byl ke čtení - s výjimkou Myry Breckinridgeové, která se dá jakž takž prolistovat. Ta jediná nese aspoň nepatrné stopy originality. Ale jeho romány: Jsou neuvěřitelně špatné. Ale mnou je Vidal posedlý. Žárlí, protože nikdy nenapsal nic, co by si lidi pamatovali.
Carol Oatesová:
Směšné monstrum, co by mělo být veřejně sťato před zraky desetitisíců. Nejodpornější stvoření v Americe. Napsala mi několik neuvěřitelně obdivných dopisů, ale vsadím se, že v Americe není jediný známější spisovatel, jemuž by nenapsala. Je to ale křivé stvoření.
Držitel Nobelovy ceny William Golding:
Nýmand! Pán much? Ten román je jednou z největších literárních krádeží naší doby. Golding dostal tu cenu za to, že kompletně vykradl román Vichřice na Jamajce. Téma, zápletku - i charakteristiky postav.
Graham Greene:
TEN měl dostat Nobelovu cenu! Vždyť ASPOŇ JEDNU báječnou knihu napsal: Brightonský špalek. Neuvěřitelně krásný, dokonalý román a má ty nejlepší čtyři závěrečné odstavce, jaké jsem kdy četl v celé moderní literatuře. Nabokov: Myslím, že to byl umělec.
Fowles:
Tomu to píše. Strašně se mi líbil Sběratel a kdyby autor vypustil prostřední část líčenou očima té zajaté dívky, šlo by o mistrovské dílo.
Jean Cocteau:
Byl můj přítel, krásný člověk, neskonale velkorysý a velmi, velmi laskavý, ale možná talentovaný až v příliš mnoha směrech.
Virginia Woolfová:
Nemůžu přijít ani na jedinou její věc, která by se mi líbila: kromě kritických článků. Ale její eseje miluju - a taky deník.
Borges:
Příliš okrajový spisovatel. Je velice dobrý, líbí se mi, ale je velice okrajový. Vzpomínky na Afriku od
Karen Blixenové:
Naprosto dokonale napsané. Skvělá spisovatelka!
Flaubert:
Vždy se staral víc o styl než o obsah a podle mého názoru mu sama paní Bovaryová mohla být ukradena. Záleželo mu na tvaru, ano, byl to velký stylista.
Dostojevskij:
Génius – až právě na styl. Četl jsem ho v ruštině a styl je otřesný.
To třeba Turgeněv, ten má styl!
Twain:
Zlý člověk. Připadá mi až neskutečné, že zrovna on mohl napsat Toma Sawyera a Huckleberryho Finna, když patřil k těm nejzkaženějším lidem na světě a napsal jednu z nejotřesnějších pornografických knih, které kdy v Americe vyšly. No, a napsal i spousty dalších dost podivných věcí.
Hemingway:
Stařec a moře je hrozná kniha. Strašně se mi nelíbí. Ale napsal asi devět dobrých povídek, to ano - i když je nepočítám k nejlepším americkým. Ostatně si nemyslím, že by něco z toho, co Hemingway napsal, patřilo ke špičce. Byl to velice zlý člověk. Třeba o mně… se zmínil nejmíň tisíckrát ve svých drobných textech. Jednou napsal pro New York Times článek jakoby o basketu, ale na každém pátém řádku se otřel o mne. Nevím proč, nikdy jsme se nesetkali! Ale nepopírám, že jsem ho odjakživa nemohl ani cítit a neměl jsem rád nic, co s ním souviselo. Byl pro mne nepřijatelný jeho způsob jednání, nesnášel jsem pózu, do níž se s oblibou stylizoval. Nicméně se domnívám, že byl až neuvěřitelně zranitelný a citlivý, a to do takové míry, o jaké se třeba mně nikdy ani nezdálo. Sám jsem citlivý pokud jde o jiné lidi, ale nejsem citlivý k sobě samotnému.   


O ostatních lidech:
Vedu si osobní seznam mimořádně opovrženíhodných jedinců. K dnešnímu dni je na něm asi 4000 jmen.
O Andy Warholovi:
Když jsem byl ještě dítě a on chodil na střední školu, byl mnou posedlý. Pořád mi psal - až dokud mu to nezatrhla matka. A když přišel do New Yorku, stával často před naším domem. Jen tam celé dny stál a čekal, až vyjdu ven. Chtěl se se mnou spřátelit, povídat si! Dohnal mě málem k šílenství - ale zažil jsem víc lidí, kteří mnou byli takhle posedlí.  
O skutečném géniovi:
Je docela možné, že šachista Bobby Fischer… je génius.   
O spisovatelově mozku:
Myšlení umělce pracuje horečně, přímo zběsile a mnohem rychleji a citlivěji než u jiných lidí. Řekněme, že zatímco většina lidí má 10 vjemů za minutu, umělec jich má kolem 60 anebo 70. A právě proto spisovatelé tak často pijí nebo užívají prášky: aby se zklidnili a utišili na chvilku tu šílenou mašinu, která se bez zastávky žene vpřed. Vím, že to dělal můj přítel dramatik Tennessee Williams. Musel užívat sedativa a pít, protože jeho mysl byla jedna z nejvnímavějších a nejhorečněji pracujících na světě. Nemohl proto ani spát.
O vnímání:
Sám mám dvojí. Vidím dobré i špatné současně. Ale abych řekl pravdu, myslím si, že špatného je víc. Ale dobro se tu a tam taky najde.
O rozjíždění se k práci:
Každý den jsem strašně nervózní, když se mám pustit do psaní. Trvá mi to dost dlouho, než se přinutím začít. Jakmile jednou začnu, postupně se uklidním, ale udělal bych všechno na světě, abych mohl tu práci ještě chvilku oddálit. Ořezávám si pět set tužek, ostřím je znovu a znovu, až z nich nic nezbude. Přesto se mi daří pracovat každý den tak čtyři hodiny. Zápasím zkrátka, abych se dostal na odrazový můstek a nenávidím chvíli, kdy už skutečně musím začít. Ale jakmile odstartuju, už je to dobré.
O psaní povídek:
Pro člověka, který povídku OPRAVDU UMÍ NAPSAT, je to vůbec ta nejtěžší literární forma. Ale většina lidí to neumí, takže u těch je to samozřejmě jedno. Napsat skutečně mistrovskou povídku vyžaduje značné sebeovládání - a přesnost. O povídky se pokouší spousta spisovatelů, ale málokdo ví, jak vlastně mají vypadat.
O diktafonu:
Nadiktovat skutečné literární dílo mi připadá nemožné. Henry James to musel ze zdravotních důvodů praktikovat v poslední třetině života a všimněte si, že je na první pohled poznat, která jeho stránka byla nadiktovaná: jsou nesrovnatelně komplikovanější. Obdivuji ho proto, že dokázal nadiktovat tak skvělý román jako Utažení šroubu.
O psaní rozhovorů:
Celé tajemství dobrého rozhovoru je v umění vynechat z něj sebe.
O psaní filmových scénářů:
Jsou jediným, co se mi píše opravdu snadno. Co je přitom náročné, nejsou dialogy, ale kompozice. Právě stavba příběhu je totiž hrozně těžká, a proto mají v Hollywoodu takový úspěch nejrůznější podivíni. Nikdy v životě jste o nich neslyšeli, ale umějí konstruovat. No, a já má pro konstrukci taky cit.
O kriticích:
Zásadně nepíšu do redakcí a bez ohledu na to, co o mně uveřejnili, si nikdy nestěžuji. Mám takovou zásadu: nikdy nic nevysvětluj a nikdy si nestěžuj. A nikdy také nehodlám kohokoli žalovat. Aspoň mám pak pocit, že si i já mohu dělat, co uznám za vhodné.
O dopisech:
Jednou z prvních věcí, kterou jsem publikoval, byl článek o herci Marlonu Brandovi. Jeho ale rozčílil až do té míry, že dalších dvacet let nikomu neposkytl rozhovor. Poslal mi také velmi dlouhý a hustě psaný dopis a vím, že byl moc rozzuřený: ale to je taky všechno, co k tomu mohu říct. Nikdy si totiž dopisy neschovávám, všechno jde rovnou do kotelny a dokonce je všechny ani neotvírám. Mám je doma narovnané na hromádky a připravené ke spálení. Přicházím tak bohužel i o spoustu šeků.
Novinář Lawrence Grobel:
Napsal jste vůbec někdy o někom článek k jeho spokojenosti? Capote: Musíte vědět stejně dobře jako já, že to není možné (smích). Je to zcela vyloučené. Leda snad kdybych pracoval pro společnost zabývající se rozesíláním gratulací.         
O citových vztazích:
Na světě neexistuje člověk, kterého byste nezískali, jestliže skutečně chcete a soustředíte na to všechny síly. Musíte ho však chtít víc než cokoli jiného. K partnerovi se ovšem pak musíte chovat velmi pozorně a být mu i dobrým přítelem. Pokud se nedokážete s člověkem, kterého milujete, i přátelit, nechte to plavat. Stejně by to bylo k ničemu.
O ženách:
Znám několik skvělých spisovatelek, ale prosadily se ženy někdy v něčem jiném?
O střelbě:
Jsem opravdu dobrý střelec. Nevystřelil jsem sice ani jednou za posledních sedm let, ale skutečně výborně střílím z pistole a mohl bych to zkusit třeba hned. Kdybyste mi házel do vzduchu plechovky, trefil bych osmatřicítkou všechny dřív, než dopadnou na zem.
O tetování:
Ono je tou jedinou věcí společnou všem masovým vrahům: má ho 80% jich. S valnou většinou lidí, kteří se dají tetovat, není podle mne něco v pořádku. Vždycky je tu nejmíň jedna ošklivá historka, škraloup, drobnost ze kdysi. Každopádně je to varovné znamení. A u většiny je tetování i znakem pocitu méněcennosti: chtějí se identifikovat jako siláci. 
O penězích:
Ani jedinkrát jsem v životě nebyl v situaci, že bych musel něco udělat pro peníze. Sám nevím, jak je to možné, když uvážím, jak nákladný život vedu. Jsem ovšem, pravda, nejlépe placený americký spisovatel.
O šťastných dnech:
Nejlepší je středa. Úterý a čtvrtek jsou taky dobré. Zbytek je diskutabilní.


O herečkách a hercích:

Greta Garbo:
Byli jsme dobří přátelé a neznám nikoho, koho by neupoutala. Měla neuvěřitelný smysl pro humor a nádherně se smála, ale byla hodně bázlivá. Znal jsem ji celé roky, než jsem si to uvědomil, jak hodně se bojí.
Jodi Fosterová:
Na ni jsem odpradávna velký fanda. Mám dům ve Švýcarsku, a tam jsem viděl její první filmy, které se v Americe nikdy nedávaly, i báječný muzikál Bugsy Malone (1976), kde ona zpívá písničku Jmenuju se Tallulah. Připadalo mi to kouzelné. Většině mých přátel se to nelíbilo, ale já z toho byl nadšený.
Meryl Streepová:
Vypadá jako kuře. Podle mne nemá špetku nadání.
Rod Steiger:

Nejhorší herec všech dob. Zvracím, už když slyším jeho jméno. Jeden z nejhorších šmíráků na světě.
Robert De Niro:
Nikdy ho ve filmu nepoznám, takže nevím, kdo to je. Pro mne je neviditelný. Neexistuje. Neznám nikoho, kdo by stál za víc.
Woody Allen:
Velmi nadaný, ale hrozně nevyrovnaný. Určitě bych nešel lán světa, abych viděl nějaký jeho film.
Ronald Reagan:
Byl mnohem inteligentnější, než si většina lidí myslí, a často mne dokázal rozesmát.

O hudebnících:

John Lennon:
Toho jsem měl moc rád. Znali jsme se jen trochu, ale měl jsem ho moc rád. Byl velice, velice inteligentní. Citlivý a strašně dobrosrdečný člověk. Zato tu jeho Japonku jsem nemohl vystát, vždycky byla šíleně paranoidní. Ta nejprotivnější osoba pod sluncem. Neuvěřitelná ženská.
Bob Dylan:
Toho jsem nikdy neměl v lásce, vždycky jsem ho považoval za podvodníka. Jen další prospěchář s velmi cílevědomým a důsledným uvažování, který přesně ví, co chce, a jakými prostředky toho dosáhne. A jak je neupřímný! Nikdy jsem nechápal, proč ho mají lidi rádi. Vždyť vůbec neumí zpívat.
Rolling Stones:

Keith Richard má z nich sice největší talent, ale je úplně mimo. Byl jsem s nimi na turné, asi dva týdny. Mick mě pozval. Ale brzy jsem jich měl plné zuby a do smrti nechtěl slyšet jejich nahrávku ani cokoli, co by mi je třeba jen vzdáleně připomínalo, prostě jsem zjistil, že jsou všichni nějak na hlavu. Lítali tím jejich letadlem a hned po koncertě se tam do jednoho okamžitě zlinkovali - čímkoli, co bylo první po ruce. Letuška nebo kdo chodila uličkou s podnosem plným pilulek a čekalo se, že to budete polykat a zapíjet tequila sunrise a vepředu seděl člověk sice proslavený svými dokumenty, ale natáčel pornofilmy, v kterých účinkovali nejrůznější členové osazenstva, Rolling Stones nevyjímaje, a to zpravidla s někým cizím, koho naložili tam, kde předtím hráli. Bylo to jako sedět čtrnáct dní v pornokině. A Mick je otrava - ale všichni jsou nudní. Kdybyste viděl Micka vystupovat živě tolikrát jako já, řekli byste o jeho schopnostech jenom: „Není to obdivuhodné, že je schopen říkat a dělat stejné věci znovu a znovu s tak precizní přesností?“ Jejich koncerty se vůbec, ale ani o vlásek nelišily. Vše do puntíku stejné. Až do posledního úderu bubnu, písmenka textu, pohybu ruky. Ta totální absence improvizace, kdy jen předstírají, jak celý čas improvizují a odvazují se, je úmorná. Ale myslím, že Jagger je nebývale hbitý, energický, ostražitý a mazaný obchodník. Jakmile sleze z jeviště, vytáhne z kapsy kalkulačku. A je stejně spořádaný jako třeba vy. Ale pak je tam ještě jeden takový strašný sluňák, bože můj, ten je tak strašně ulízaný! Vždycky mě bavilo sledovat, jak přišel do práce - uhlazený jako prodavač z oddělení klobouků u Brooksů. Pak vlezl do své šatny, převlékl se do svého hávu a vyšel připravený na scénu. Při koncertu šílí a s divokým nasazením se odvazuje, ale když to skončí, odpochoduje jako cínový vojáček do šatny, navlíkne si svůj šedý obleček a zcela inkognito odpluje s davem - k východu.        

Capoteho definice literatury:
Klepy. A nic víc. Ty jsou aspoň určitě základem. Veškerá literatura jsou klepy. Od životopisů přes eseje až po povídky a romány. I třeba Gulliver: tím, jak komentuje dobovou společnost, a když začnete zkoumat Alenku v říši divů, tak se nejdřív doberete klepů o incestu - a potom klepů o znásilňování dětí. O té knize by se dal napsat esej, z něhož by Lewis Carroll vyšel jako úplná stvůra.

Lehoučký, ale zásadní rozdíl mezi dobrým psaním a skutečným uměním podle Traumana Capoteho:
Thackeray byl dobrý spisovatel – a Dickens velký umělec. Colette byla dobrá spisovatelka – a Proust velký umělec…Grobel: William Faulkner o tomhle řekl, že dobrý spisovatel musí být naprosto nemilosrdný. Capote: Nno, on byl každopádně naprosto neukázněný. Nepatřím k jeho obdivovatelům! A nikdy na mne neměl nejmenší vliv. Dobrá je ale třeba jeho povídka To večerní slunce. A hodně se mi líbí román Srpnové světlo. Ale většinou je Faulkner matoucí. Nevážím si ho. Znal jsem ho moc dobře, hodně jsme se přátelili. Tedy přesněji řečeno: tak, jak se s ním mohl přátelit ten, kdo nebyl čtrnáctiletá nymfička. Jedině ta totiž mohla být jeho nejlepším kamarádem.

A na závěr o pravdě: Někteří lidé si pravdu o sobě samých - anebo tom, co někdy provedli - nepřipustí, dokud je opravdu tvrdě nezmáčknete.

Poznámka: Kniha Lawrence Grobela Rozhovory s Capotem (1996), ze které jsme citovali, vyšla česky právě před deseti lety v nakladatelství Petrov – v překladu Aleny Přibáňové.     

Inspirující myšlenky...

Hlavně mi vadí, že náš svět je tak hrozně, nezdravě krotký. Prohlašuji, že je krotký. Jako ohavný vykleštěný kocour. I válka... Bylo to ochočené násilí. Lidé nešli do boje, protože jim vzkypěla krev. Šli do války, protože jim to poručili; šli proto, že byli řádní občané. „Člověk je bojovné zvíře“. Ale mně u člověka vadí, že je ochočené zvíře. A den ze dne je čím dál ochočenější. To dělají továrny, to dělá křesťanství, věda, slušné vychování a vzdělání. Zatěžují duši moderního člověka. Vysávají z ní život... Vylezli na hřbet kopce a zadívali se dolů do údolí. Stanton-in-Teesdale se pod nimi černal břidlicovými střechami, začouzenými komíny a kouřem. „Ubohá podívaná! Tohle by nemělo být povoleno. Opravdu nemělo.“
Aldous Huxley: Kontrapunkt