provaznikova big portrait

Básnířka, dramatička, prozaička, autorka knih pro děti Věra Provazníková (*17.1. 1947) vystavuje obrazy, vydává knihy, píše pro rozhlas, televizi, a přesto si nemyslí, že je úspěšná. Má za sebou neuvěřitelné množství vynikající práce, kterou zdobí svou skromností, fantazií a vytrvalou píli.  Co chystá, o čem přemýšlí, kam směřuje tato nadaná autorka, si můžete přečíst v rozhovoru Stáni Zábrodské. Foto St. Zábrodská.

Nedávno ti vyšly dvě nové knihy pro děti, vystavuješ své obrazy v Praze. Dalo by se říci, že jsi velmi úspěšná žena. Jak to vnímáš ty sama?
Úspěšná žena? Tento pocit u sebe neznám. Dobře vím, že všechno je dar. Dokážu až euforicky prožívat blaho z tvoření, cítím čistou radost, když se dílo vydaří.
Často mě trápí vědomí, že bych mohla pracovat soustředěněji, intenzivněji, bez zbytečných proluk.

Usínat na vavřínech mi rozhodně nehrozí. Nejsem závislá na vnějším úspěchu. Ale těší mě, když cítím, že některým lidem má tvorba opravdu něco přináší.
Pocit naplnění se ještě nedostavil. Snad až, bude-li mi dáno, zdárně dokončím své rozsáhlé knižní drama o Faustovi s čistým svědomím vůči magii slova a podaří se mi uskutečnit ještě ty nejpodstatnější obrazové vize, které naopak slovy vyjádřit nelze.
Úspěšná žena by pro mne byla žena, která umí vykouzlit domov pro druhé, která umí milovat celou svou bytostí, a tak je i sama milována. Ale pak by snad stačilo říci jen ŽENA. V onom pravém slova smyslu.

provaznikova600
Obraz Věry Provazníkové

Již dlouho jsem neviděla v žádné televizi novou pohádku s tvým scénářem a textem. Přitom např. v pohádkách „O labuti“ nebo „Bratři“ se tvá poetika velmi zdařile setkala s viděním pánů režisérů Jireše a Ráži. I výkony herců byly pak jakoby o třídu vyšší. Není snad už zájem o takové pohádky?
Tato otázka mě opravdu bolí. Jak ráda bych dál psala takové pohádkové příběhy, jakým byla moje „Labuť“ nebo jakou se stala hra „Bratři“. Ale režiséři Jaromil Jireš i pan Ludvík Ráža už bohužel nejsou mezi námi. Práce s nimi byla opravdovým dialogem Vzácným srozuměním. A s panem režisérem Rážou jsme měli ještě tolik společných snů, snila jsem s ním o jakémsi divadle pro televizi, příbězích využívajících specifické magie tohoto média.
Dnes mé návrhy na podobná témata, jimiž jsme se s panem Rážou zabývali, dramaturgie české televize zavrhuje s tím, že buď je to „příliš vysoká laťka“ nebo že „na to nejsou lidi“. Nejsem si jistá, zda to za současných okolností už nadobro vzdát… Ale slevit nemohu. Vím, že „rozměr“ takových příběhů diváci i herci potřebují. Srdci se stýská po kráse češtiny a duše touží po tajemství hloubek poodkrývajících sám smysl našich životních zkoušek.


V Říši loutek jsem viděla představení tvé hry pro děti. Bavili se všichni i dospělý doprovod drobotiny. Máš nějak odzkoušeno nebo odpozorováno, jak budou děti reagovat?
Když píšu pro malé děti, píšu pro dítě v sobě. Hraju si s ním a naslouchám mu. Jestliže se směje a má radost, vím, že i ostatní děti se budou smát.

Letos v květnu k poctě Vladimíra Holana uvedl Český rozhlas tvé literárně-hudební pásmo, mimochodem vynikající. Zdá se mi to nebo je to skutečnost, že se také začínáš uzavírat okolnímu světu jako kdysi tento básník?
Nejde o „holanovské pokušení“. Nikdy jsem se světu příliš neotvírala a svět se neotvíral mně. Nerozumíme si téměř a bojíme se sebe navzájem. Bez „důvěrného průvodce“ jsem v něm dočista ztracena, a tak mi mnohdy nezbývá než setrvávat pouze v onom „svém světě“, kde jsem bezpečně doma za cenu omezení.
Musím zdůraznit, že okolní, vnější svět a život, dokonalost přírody jsou pro mé vnímání dvě zcela jiné roviny.
Život miluji stejně jako ostatní lidi a mám-li příležitost, sdílím ho s nimi. Nabírám plnými doušky, raduji se z něho jako dítě a jako ono často žasnu. Vnější svět s jeho kejklemi mě v úžas ještě nikdy neuvedl.


Další tvé osudové setkání bylo s Bohuslavem Reynkem. Ovlivnilo tě natolik, že jsi napsala verše k jeho grafikám a kniha se povedla natolik, že byla v roce vydání Nejkrásnější knihou v republice. Prozradíš nějaké podrobnosti tohoto setkání?
Setkání s básníkem Bohuslavem Reynkem bylo pro mne skutečným zjevením. Setkáním s čistotou, kterou nelze poskvrnit tímto světem pro čistotu srdce. Setkáním s pokorou, která neskrývá královskou hrdost. Setkáním s vroucí velikostí, poklekající s vírou před nesmírnosti Boží.
V jeho přítomnosti byla každodennost zázračná. Kuchyňka, ve které u kamen na stoličce psal nebo „vyrýval svoje obrázky do destiček“ za úsvitu, se stávala živou bytostí, teplou a dýchající.
Zvířátka kolem něho doma i na zahradě se stávala v jeho přítomnosti součástí Betlémského Tajemství. Miloval Františka z Assisi a byl jeho skrovným bratrem. Tak jako on, pln svatého ticha a něhy vůči všemu stvořenému. Kouzlem lásky ty nejprostší předměty zjevovaly svou vnitřní krásu, svoji „pravou duši“, zářily a hřály.
Neboť i věci touží být milovány. Vyzařovalo z něho cosi z tiché, chvějící se, milující záře Hvězdy nad Betlémskou krajinou.
Básník a malíř ticha. Nikdy nezapomenu.

Vím, že jsi věřící člověk. Pomáhá ti víra ve tvém lidském snažení?
Bez VĚDOMÍ Boha by byl můj život nemyslitelný. Víra je křehčí, jejím stínem je pochybnost. Pochybnosti o sobě. Vyznávám větu jistého rabína, který kdysi moudře napsal: KDO NEVĚŘÍ NA ZÁZRAKY – NENÍ REALISTA. Tuto pravdu mám hluboce zažitou. Zázraky se mi děly už v dětství a dějí se mi i nadále. Ostatně – není snad sám život zázrak, na který jsme si zvykli?

Ve svých obrazech se často vracíš k symbolice a vůbec všemu kolem Rabi Löwa. Jak k tomu došlo?
Rabi Löw sídlí kdesi hluboko v mé duši. Nevím, kdy jsem si lásku k němu poprvé uvědomila, ale je to už dávno. Tato láska je stejně živá, jako bývá láska dcery k otci. Stejně horoucí a důvěrně blízká. Jako by nade mnou bděl, chránil mne a vedl. V mých obrazových vizích rozhodně. Moje obrazy nejsou než mým vyznáním lásky k němu.
Jako by znal mé skutečné kořeny hlouběji než já.
Jako by předobře věděl o mé potřebě domova.
Jako by on sám byl domovem mé duše.
Ne náhodou už tak dlouho žiji na magickém místě u Zlaté Studně, mysteriu, kde rabi Löw procházel se svými Zasvěcenci. Jak nevěřit, že právě on mě zavedl na toto místo? Vše kolem mne v souvislosti s rabi Löwem je obestřeno Tajemstvím, které má zůstat tajemstvím.
Letos 7. září, kdy celý židovský svět oslavoval 400leté výročí tohoto vysokého rabína, bylo i mně dáno zahájit svoji výstavu zasvěcenou právě jemu v galerii Podkroví v Husově ulici na Starém městě v Praze.
Věru že ne mou zásluhou se z tohoto podvečera stala skutečná slavnost pro rabi Löwa. Atmosféra byla průzračná a pokojná, lidé přirození, hudba i zpěv okouzlující. Byly přítomny dokonce i malé děti, které si uprostřed magického prostoru bezstarostně hrály na zemi a dováděly po svém, aniž by to působilo rušivě.
A když se rozhořel drobný sedmiramenný svícen, cítila jsem jasně, že nám všem přítomným bylo rabínem požehnáno.

Rozhovor se uskutečnil v roce 2010 / S. Zábrodská

Inspirující myšlenky...

Šli do války, protože jim to poručili; šli proto, že byli řádní občané. „Člověk je bojovné zvíře“. Ale mně u člověka vadí, že je ochočené zvíře. A den ze dne je čím dál ochočenější. To dělají továrny, to dělá křesťanství, věda, slušné vychování a vzdělání. Zatěžují duši moderního člověka. Vysávají z ní život.
Aldous Huxley, Kontrapunkt