vonnegut muz bez vlasti
Poslední kniha Kurta Vonneguta je plná ironických fejetonů a černého humora. Je to svérazný Vonnegutův pohled na současný i budoucí vývoj lidstva. Kniha je v prvé řadě výpovědí o jeho zklamání nad tím, že se člověk nevyvíjí jako inteligentní a společenský druh. Na  toto téma dokázal Vonnegut psát velmi břitce a  trefně. Rozhodně není ve svých názorech na společnost zdaleka sám. Samozřejmě kromě recenzentů knihy v Lidovkách a IDnes.

Kniha opravdu není jen beletrie a proto srovávání knihy s jeho vrcholným beletristickými díly některým českými kritiky je opravdu legrační. Kniha je především vtipným, ale i smutným intelektuálním shrnutím jeho zkušeností ze společnosti viděnou především skrze politickou americkou demokratickou šaškárnu.

Vonnegut byl muž jehož antimilitaristické a humanistrické názory jsou všeobecně známe. Sám byl přímý účastník druhé světové války a zažil na vlastní kůži hrůzu největšího bombardování té doby v Dražďanech. Kdo tohle prožil nemůže v životě vidět ani jednoho pochodujícího vojáka. To je ta sorta ubožáků, o kterých Vonnegut napsal:

Takoví lidé musí pořád o něčem mluvit, aby si udrželi hlasový fond pro případ, že by je někdy napadlo něco skutečně závažného...

...Viděl jsem zničení Drážďan. Viděl jsem to město předtím, a pak jsem vyšel z protileteckého krytu a viděl ho potom, a jednou z reakcí byl samozřejmě smích. Bůh ví, že to duše hledá ma­ličko úlevy.

Vonnegut byl mužem, který se o tom, co se děje, nedozvěděl z titulků a mediálních chvalozpěvů, ale vlastním hledáním souvislostí.
Možná byl pro řadu lidí ve svých názorech až příliš Vonnegutovský a radikální, ale jsem přesvěčen, že k podobným závěrům dojde každý, kdo usilovně hledá mezi historii a současnosti lidstva.

Kniha fejetonlů není jen " spíše zajímavým dokumentem doby", ale měla by sloužit i dalším generacím k tomu, aby se věci konečně daly do pochodu pozitivním směrem, neboť Vonnegutova vysoce společenská angažovanost po celý život je příkladem pro generaci, která se nechává ovládat konzumním a zábavným průmyslem, než aby myslela nebo dokonce konala.

Stačí vám jeden v New-Yorku, aby každý rozumný člověk pochopil, že v této zemi jste buď Američan nebo člověk s vlastním názorem.
prof.Macháček

Vonengut se považoval v americké společnosti ve které žil "mužem bez vlasti" a dává tak světu najevu, že je to lepší, než být mužem bez názorů. To je rozhodně velká výzva.
Touto knihou Kurt Vonnegut porušil svůj starý slib, že už nikdy nenapíše knihu. Naštěstí si to rozmyslel a díky tomu mohl udělat za svým životem a názory víc než slušnou tečku.

Kurt Vonnegut (*11. 10. 1922 - †11. 4. 2007)
je populární americký autor se narodil v Indianapolisu ve státě Indiana, zatímco jeho předkové přišli do USA z Německa. Před válkou studoval chemii na Cornellu, po válce pak antropologii na University of Chicago. Za války samotné se jako voják americké armády účastnil bojů v Ardenách a poté prožil, již jako válečný zajatec, zničující bombardování Drážďan. Tento zážitek se po řadě let odrazil v knize Jatka č. 5. K jeho nejznámějším titulům náleží Kolíbka, Snídaně šampiónů či Groteska. Většina z jeho dvaceti knih vyšla také v českém překladu. Ač bývá řazen do žánru science fiction, patří mezi těch několik autorů, kteří svým dílem i významem daleko přesahují jeho hranice.

Kurt Vonnegut | Muž bez vlasti / Nakladatelství Jota, 2006, 160 s., přeložil Jiří Rambousek

Výpisky z knihy:

Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.“ Mnozí se domnívají, že s tím přišel Ježíš, protože právě takové věci Ježíš rád říkal. Ale ve skutečnosti to řekl Konfucius, čínský filozof, už pět set let předtím, než žil největší a nejlidštější z lidí, jménem Ježíš Kristus.
Číňané nám prostřednictvím Marka Pola dali také těstoviny a vzorec střelného prachu. Číňané byli tak hloupí, že střelný prach užívali jen na ohňostroje. A všichni byli v té době tak hloupí, že ani na jedné polokouli nikdo nevěděl, že ta druhá existuje.
-----
„Průmyslové podniky by měly mít právo dělat, co chtějí: podplácet, trošku ruinovat životní prostředí, domlouvat kartelové ceny, ždímat prosťáčky zákazníky, zrušit konkurenci a když zbankrotují, vzít útokem státní pokladnu.
Správně.
To je svobodné podnikání.
A to je správné.
Chudí se museli dopustit nějaké zásadní chyby, jinak by nebyli chudí. Takže jejich děti by měly nést následky.
Správně.
Od Spojených států amerických nelze očekávat, že se budou starat o své vlastní občany.
Správně.
Postará se o ně volný trh.
Správně.
Volný trh je automaticky systém spravedlnosti.
Správně.
Dělám si srandu.“
-----
Nerodíme se vybaveni představivostí. Tu v nás musí rozvinout učitelé a rodiče. Kdysi byla představivost velmi důležitá, protože bývala hlavním zdrojem zábavy. Jestliže vám bylo v roce 1892 sedm, přečetli jste si povídku — velmi prostinkou — o holčičce, které umřel pejsek. Není vám z toho do pláče? Že víte, jak se ta dívenka cítí? ... A v hlavě se vám budují obvody představivosti. Když jdete do galerie, je tam vlastně jen čtverec a na něm nanesené barvy, které se už stovky let nepohnuly. Zvuk to nevydává žádný. Obvody představivosti se učí reagovat na ty nejmenší podněty. Kniha je sestava dvaceti šesti grafických symbolů, deseti číslic a nějakých osmi interpunkčních znamének, a lidé na ně pohlédnou a vidí výbuch Vesuvu nebo bitvu u Waterloo. Ale teď už učitelé a rodiče nemají potřebu tyto obvody budovat. Teď máme profesionálně vyrobená představení s výbornými herci, velmi přesvědčivou výpravou, zvuky, hudbou. Máme informační dálnici. Ty obvody nepotřebujeme o nic víc, než potřebujeme umět jezdit na koni. Ti z nás, kteří mají rozvinuté obvody představivosti, se mohou podívat druhému člověku do tváře a vidět tam příběhy; pro ostatní bude tvář jenom tváří.
-----
Angličan Michael Faraday zkonstruoval první elektrický generátor před pouhými sto sedmdesáti dvěma lety.
Němec Karl Benz postavil první automobil poháněný spalovacím motorem před pouhými sto devatenácti lety.
První ropný vrt v USA, dnes jen vyschlou díru, vyvrtal Edwin L. Drake v Titusvillu v Pensylvánii před pouhými sto čtyřiceti pěti lety.
Američané bratři Wrightové samozřejmě postavili první letadlo a také s ním vzlétli před pouhým sto jedním rokem. Bylo poháněno benzínem.
Že to byla neodolatelná jízda?
Spíš pastička na myši.
Fosilní paliva, tak snadno hořlavá! Ano, a my právě spalujeme poslední kousky, kapky a pšouky. Všechna světla zhasnou. Konec elektřiny. Všechny druhy dopravy se zastaví a planeta Země bude brzy pokryta krustou z lebek, kostí a zmrtvělých strojů.
A nikdo s tím už nic nenadělá. Už to zašlo příliš daleko.
Nebudeme si kazit večírek, ale taková je pravda: prošustrovali jsme zásoby své planety, včet­ně vzduchu a vody, jako by nebyl žádný zítřek, takže teď skutečně žádný nebude.
Tak, konec školního plesu. A to ještě není zdaleka všechno.
-----
Jsem ovšem notoricky závislý na cigaretách. Pořád doufám, že mě to svinstvo zabije. Na jed­nom konci oheň, na druhém pitomec.
-----
Skvělý spisovatel Albert Murray, mimo jiné také historik jazzu a můj přítel, mi řekl, že v do­bě otroctví v naší zemi — zvěrstva, ze kterého se nemůžeme nikdy úplně vzpamatovat — byl počet sebevražd na hlavu mnohem vyšší mezi majiteli otroků než mezi otroky.
Podle Murraye to bylo tím, že otroci měli na depresi lék, který jejich bílí majitelé neměli: moh­li milou starou sebevraždu zaplašit tím, že si za­hráli a zazpívali blues. A Murray říká ještě něco, co mi také připadá správné: že blues sice nemů­že depresi načisto vyhnat z domu, ale v každé místnosti, kde ho hrajete, ji dokáže zahnat do rohu. Tak si to prosím pamatujte.
-----
Odpověděl jsem mu, že jestli pochybuje o tom, že jsme démoni pekelní, měl by si přečíst knihu Tajemný cizinec, kterou napsal Mark Twain v ro­ce 1898, dlouho před první světovou válkou. V titulní povídce dokazuje ke svému vlastnímu chmurnému uspokojení, a také k mému, že planetu Zemi a tu „zatracenou lidskou rasu“ stvořil ďábel, a ne Bůh. A pokud o tom pochybujete, přečtěte si ranní noviny. To je jedno které. A je jedno, z kterého dne.
-----
Jistá citlivka z Ypsilanti mi před pár lety poslala dopis. Věděla, že jsem také citlivka, to jest celoživotní severský demokrat v tradici Franklina Delano Roosevelta, přítel dělňasů. Čekala dítě — ne se mnou — a ptala se, jestli je to vůbec správné, porodit takové sladké a nevinné stvoření do tak zkaženého světa, jako je ten náš. Psala: „Zajímalo by mě, co byste řekl ženě, která ve 43 letech bude konečně mít dítě, ale bojí se přivést nový život do tak děsivého světa.“
Nedělejte to! chtěl jsem jí napsat. Mohl by to být nový George W. Bush nebo Lukrécia Borgia. Dítě bude mít to štěstí, že se narodí do společnosti, kde i chudí mají nadváhu, ale tu smůlu, že to bude společnost bez celonárodní zdravotní péče nebo slušného veřejného školství pro většinu obyvatel, společnost, kde smrtící injekce nebo válka jsou formou zábavy a kde jít na univerzitu stojí majlant. Tomu všemu by se mohlo vyhnout, kdyby se narodilo jako Kanaďan nebo Švéďák nebo Anglán nebo Žabožrout nebo Fricek. Takže buďto se oddejte bezpečnému sexu, nebo emigrujte.
Ale odpověděl jsem jí, že vedle hudby pro mne činí život téměř snesitelným všichni ti svatí, které jsem potkal, a ti mohou existovat kdekoliv. Svatými míním lidi, kteří se chovají slušně v nápadně neslušné společnosti.
-----

Obvody představivosti se učí reagovat na ty nejmenší podněty. Kniha je sestava dvaceti šesti grafických symbolů, deseti číslic a nějakých osmi interpunkčních znamének, a lidé na ně pohléd­nou a vidí výbuch Vesuvu nebo bitvu u Water­loo.
Ale teď už učitelé a rodiče nemají potřebu tyto obvody budovat. Teď máme profesionálně vyrobená představení s výbornými herci, velmi přesvědčivou výpravou, zvuky, hudbou. Máme informační dálnici.
Ty obvody nepotřebujeme o nic víc, než potřebujeme umět jezdit na koni. Ti z nás, kteří mají rozvinuté obvody představi­vosti, se mohou podívat druhému člověku do tváře a vidět tam příběhy; pro ostatní bude tvář jenom tváří.
-----

Ta nejzásadnější pravda, se kterou se teď musíme vyrovnat a kvůli které mě asi přešla legrace na celý zbytek života je ta, že lidé podle mě kašlou na to, jestli tahle planeta bude fungovat dál nebo ne. Připadá mi to, jako by každý žil, jako žijí Anonymní alkoholici: jenom ze dne na den. A pár dní navíc jim úplně stačí. Znám jen velmi málo lidí, kteří spřádají sny o světě pro svá vnoučata.
-----
Nejinteligentnější a nejmravnější modlitba, kterou kdy pronesl slavný Američan ke Komukoliv, koho se to může týkat, a která následovala po obrovské, člověkem způsobené pohromě, byla řeč Abrahama Lincolna v Gettysburgu v Pensylvánii. Bylo to za časů, kdy bitevní pole byla ještě malá. Dala se celá přehlédnout ze sedla koně na přilehlém vršku. Příčina a následek byly jedno duché. Příčinou byl střelný prach, směs dusičnanu draselného, dřevěného uhlí a síry. Následkem byl letící kov. Nebo bajonet. Nebo pažba pušky.
Abraham Lincoln o ztichlém vražedném poli u Gettysburgu řekl:
"Nemůžeme posvětit tuto zemi, nemůžeme jí požeh nat, nemůžeme ji uctít. Stateční mužové, živí i mrtví, kteří zde bojovali, ji posvětili nade všechnu naši cha bou schopnost cokoli k tomu přidat či ubrat."
-----
Pokud jste si toho náhodou nevšimli, v důsledku bezostyšně zešvindlovaných voleb na Floridě, při nichž bylo tisícům Afroameričanů pro nic za nic upřeno volební právo, se nyní zbytku světa prezentujeme jako zpupní, vyšklebení, bezcitní milovníci války s vysunutou bradou a hrůzným zbrojním arzenálem, kterým nikdo nemůže vzdorovat.
-----
Naše tolik milovaná ústava má jednu fatální slabinu, a nevím, jak by se dala odstranit. Zní:
Jenom magoři chtějí být prezidentem. To platilo dokonce i na střední škole. Jenom zjevně narušení jedinci kandidovali na předsedu třídy.
-----
Co můžeme říct našim mladým lidem, když se teď psychopatické osobnosti, to znamená lidé bez svědomí, bez smyslu pro soucit či stud, cho­pily všech peněz v pokladnách naší vlády a kor­porací a všechny si je přisvojily?
-----
Kdysi se mě ptali, jestli nemám nějaký tip na vskutku děsivou reality show. Vím o jedné reality show, ze které by vám opravdu vstávaly vlasy hrůzou na hlavě: „Dvojkaři z Yale.“
George W. Bush kolem sebe shromáždil dvojkaře ze smetánky, kteří nemají ponětí o historii nebo zeměpise, plus ne zas tak příliš skryté rasisty, známé též pod názvem křesťané, plus, což je ještě děsivější, psychopatické osobnosti neboli PO, což je lékařský termín pro schopné, příjemné lidi, kteří nemají svědomí.
Říci, že někdo je psychopatická osobnost, zna¬mená vyslovit zcela seriózní diagnózu, jako když řekneme, že má zánět slepého střeva nebo dermatomykózu nohou. Klasickou lékařskou prací na téma PO je Maska duševního zdraví. Vyšla v roce 1941 a jejím autorem je dr. Harvey Cleckley, profesor klinické psychiatrie na fakultě medicíny v Georgii. Přečtěte si ji!
-----
Pokud jde o Stalinovo zavírání kostelů i o to v dnešní Číně: takové potlačování náboženství mělo být ospravedlněno Marxovým výrokem, že „náboženství je opium lidstva“. Marx to řekl v roce 1844, kdy bylo opium a opiové deriváty jediným účinným lékem proti bolesti, který si člověk mohl vzít. Marx je sám bral. Byl vděčný za dočasnou úlevu, kterou mu poskytovaly. Pro¬stě jen zaznamenal, nepochybně bez odsudku, že náboženství může přinést podobnou úlevu lidem v ekonomické nebo sociální tísni. Bylo to věcné konstatování faktu, ne heslo.
-----
Joe, jistý mladík z Pittsburghu, za mnou přišel se žádostí: „Řekněte mi prosím, že to všechno bude OK.“ „Vítejte na Zemi, mladý muži,“ řekl jsem mu. „V létě je tu vedro a v zimě mráz. Je to tu kulaté a mokré a přecpané. Máš tady, Joe, nanejvýš nějakých sto let. A vím jen o jediném pravidlu: sakra, Joe, musíš být hodný!“
-----
Kdo byl nejmoudřejší člověk, kterého jsem za celý život potkal? Byl to muž, ale tak tomu ovšem nemuselo být. Byl to grafik Saul Steinberg, který je již po smrti, jako každý, koho jsem znal. Mohl jsem se ho zeptat na cokoliv, uběhlo šest sekund, a pak mi dal dokonalou odpověď, mručivým tónem, spíš zavrčel. Narodil se v Rumunsku, v domě, kde podle něj „husy nahlížely do oken“.
Zeptal jsem se: „Saule, co si mám myslet o Picassovi?“
Uplynulo šest sekund a pak řekl: „Bůh ho seslal na Zemi, aby nám ukázal, co to znamená být opravdu bohatý.“
Zeptal jsem se: „Saule, já píšu romány a spousta mých známých píše romány, a dobré, ale když s nimi mluvím, mám pořád dojem, že děláme do dvou úplně jiných profesí. Kde se ten pocit bere?“
Uplynulo šest sekund a Saul řekl: „To je jednoduché. Existují dva druhy umělců, a žádný z nich není v ničem lepší ani horší než druhý. Ale jeden druh reaguje na dosavadní vlastní dílo, a druhý reaguje na samotný život.“ Zeptal jsem se: „Saule, máš talent?“ Uplynulo šest sekund a pak zavrčel: „Nemám. Ale na každém uměleckém díle nás oslovuje právě boj umělce s jeho vlastními hranicemi.“
-----
Takže, mám pro vás jednu dobrou zprávu a jednu špatnou.
Ta špatná zpráva je, že v New York City přistáli Marťani a ubytovali se v hotelu Astoria.
Ta dobrá zpráva je, že žerou jenom bezdomovce — muže, ženy i děti všech barev pleti — a čurají benzín.
Nalijte jejich čuránky do ferrari, a můžete uhánět sto šedesátkou. Nalijte trochu do letadla, a můžete se řítit rychlostí střely a házet na Araby nejrůznější sračky. Nalijte trochu do školního autobusu, a odveze vám děti do školy a zpátky. Nalijte trochu do hasičského auta, a dopraví hasiče k ohni, takže můžou hasit. Nalijte trochu do hondy, a sveze vás do práce a pak zase domů.
A počkejte, až vám řeknu, co Marťani kadí. Je to uran! Jediný bobek stačí osvětlit a vytopit každičkou domácnost a školu a kostel a podnik v Tacomě.
Ale vážně, pokud si udržujete přehled o aktuálních událostech v letácích supermarketů, víte, že naši kulturu po uplynulých deset let studoval tým marťanských antropologů, protože naše kultura je jediná na celé planetě, která za něco stojí. Na Brazílii nebo Argentinu můžete klidně zapomenout.
-----
Myslím, že jedna z největších chyb, které děláme — kromě toho, že jsme lidé — souvisí s podstatou času. Máme spousty instrumentů, kterými můžeme čas řezat jako salám, máme hodiny a kalendáře, a každý plátek nějak pojmenujeme, jako by nám patřil a byl jednou provždy stejný — třeba „11. listopad 1918,11.00 hodin“ - když ve skutečnosti se mohou rozpadnout na kousky nebo rozběhnout pryč stejně snadno jako kuličky rtuti. A nebylo by pak možné, že druhá světová válka byla příčinou té první? Protože ta jinak zůstává nevysvětlitelným nesmyslem toho nejhrůznějšího druhu. Nebo co třeba tohle: není možné, že zdánlivě neuvěřitelní géniové jako Bach, Shakespeare nebo Einstein nebyli ve skutečnosti nadlidé, ale prostě plagiátoři, kteří ty úžasné věci opisují z budoucnosti?

Myšlenky z knih

Vede-li inženýr dráhu, nevede ji přes vrchol hory, nýbrž oklikou po jejím úpatí. Tato oklika není kompromis mezi přímostí tratě a výškou hory, je to prostě velmi přesné počítání se skutečnými fakty. V politice se však nepracuje inženýrsky: udělá se projekt a čeká se, s jakými překážkami se setká, a teprve potom se handluje o nějakou tu okliku. Řeší-li se všechno kompromisem, znamená to, že nejsou předem váženy okolnosti, s nimiž bude nutno dále prakticky počítat. Tomu se ovšem říká fušerská práce.
Karel Čapek