rad sladkeho snehulaka brezinova
Kniha Řád sladkého sněhuláka vychází v edici Má to háček. Jedná se o příběhy, které pomáhají dětem a rodičům s řešením životních problémů a složitých situací. Knížky tak mohou být inspirací i povzbuzením všem čtenářům, kteří se s nějakým háčkem musejí vyrovnat.
Přemek chodí do páté třídy, má spoustu plánů do budoucna, chtěl by se stát slavným karatistou. Po jednom náročném sportovním soustředění se mu udělá špatně. Odvezou ho do nemocnice a tam se dozví diagnózu – cukrovka. Nemoc, se kterou se už napořád musí potýkat. Bude moct žít jako dřív? A dál trénovat? Přemek i jeho rodiče a sestry už ví, že stojí na začátku dlouhé cesty. Ale Přemek taky ví, že v tom zdaleka není sám. Zvládne to?

„Diabetes patří mezi nejčastější chronická onemocnění dětského věku, postihuje každé přibližně pětisté dítě.
Pozvolna nastupující příznaky této choroby a následné stanovení diagnózy jsou vždy traumatizujícím zážitkem pro celou rodinu nemocného dítěte. Proto lékaři vítají každou pomoc, která by mohla dětem toto náročné období zpříjemnit a urychlit proces zvykání na nové povinnosti, včetně nepříjemného podávání inzulínu, měření glykémie a dietních omezení. Kniha Ivony Březinové takovým pomocníkem bezpochyby je. Autorka popsala období okolo manifestace diabetu naprosto reálně, bez duchabolných frází, ale přitom s citem a porozuměním dětskému světu,“ napsal o knize Prof. MUDr. Zdeněk Šumník, Ph.D., vedoucí lékař diabetologického oddělení Pediatrické kliniky Fakultní nemocnice v Praze – Motole.

Kniha Řád sladkého sněhuláka vychází v edici Má to háček.
Jedná se o příběhy, které pomáhají dětem a rodičům s řešením životních problémů a složitých situací. Knížky tak mohou být inspirací i povzbuzením všem čtenářům, kteří se s nějakým háčkem musejí vyrovnat.
Každou knihu z edice doplňuje odborný doslov, kde mohou rodiče a učitelé najít cenné informace k danému problému.
Na stránkách obou nakladatelství, které se na edici podílejí, jsou volně ke stažení pracovní listy pro děti. S nimi mohou pracovat děti samostatně doma nebo společně ve škole.
Na pracovních listech ke knize Řád sladkého sněhuláka se autorsky podíleli také Michaela Žačková a Marek Novák, který napsal jeden z doslovů ke knize.

krest sladkeho snehulaka brezionva veverkova
Křest knihy. Autorky a kmotři knihy.

„Byl bych rád, aby kniha přispěla k poznání, že život s diabetem bude stejně krásný, rozmanitý a barevný, jako byl dřív,“
píše v doslovu prof. Šumník. Předat toto poselství se známé a zkušené autorce knih pro děti určitě podařilo.
Knihu vhodně doprovázejí ilustrace Magdy Veverkové.

Řád sladkého sněhuláka / Ivona Březinová / ilustrace Magda Veverková / Albatros/Pasparta 2019

veverkova rad sladkeho snehulaka

O autorkách:

Ivona Březinová je autorkou mnoha knih pro malé děti i pro dospívající. Nezdráhá se čtenářům předkládat i příběhy, v kterých se řeší vážná nemoc, úraz, hendikep, mezigenerační soužití, rozpad rodiny či sociální vyloučení. Do této kategorie patří i Řád sladkého sněhuláka.

Magda Veverková je ilustrátorka, grafička a výtvarná lektorka. Při práci používá nejrůznější techniky, přičemž klasické přístupy k tvorbě kombinuje s počítačovou grafikou. Pro velkou část jejího díla je typický linoryt. Od roku 2011 vytváří rozměrné výtvarné práce pro Nadační fond Zdeňky Žádníkové-Volencové. Díky nim jsou zkrášlena i dětská oddělení některých nemocnic.

Prof. MUDr. Zdeněk Šumník, Ph.D., vedoucí lékař diabetologického oddělení Pediatrické kliniky Fakultní nemocnice v Praze – Motole. Zabývá se komplexní péčí o diabetické děti a výzkumem v oblasti epidemiologie, diagnostiky a léčby dětského diabetu.

Ediční řada Má to háček pomáhá dětem a rodičům s řešením životních problémů a složitých situací. Knížky tak mohou být inspirací i povzbuzením všem čtenářům, kteří se s nějakým háčkem musejí vyrovnat.
Pasparta Publishing, www.pasparta.cz , Mgr. Olga Neřoldová, šéfredaktorka

Ukázka:

Frajer (ukázka z knihy Ivony Březinové Řád sladkého sněhuláka. Albatros/Pasparta 2019)

Za pět dní už byl doma. Kompenzovaný, jak mu s úsměvem sdělil pan primář, když ho z nemocnice propouštěli. To znamená, že hladina jeho krevního cukru se díky pečlivě vypočítávaným dávkám inzulínu stabilizovala. Teď se jen musí snažit všechno udržet v rovnováze. Před každým jídlem si změřit glykémii. Pravidelně jíst přesně stanovené dávky jídla. A měřit se i před každým tréninkem. To všechno proto, aby věděl, kolik si má píchnout inzulínu. Když si v šatně u tělocvičny píchal poprvé, měli kluci z oddílu oči navrch hlavy.
„Co to máš?“ zarazil se Johan, který si nejdřív ze všech všiml neobvyklého pera v Přemkově penálku.
„Musím si změřil glymku,“ odpověděl Přemek důležitě.
Před Johanovýma očima se bodl píchátkem a vymáčkl kapku krve.
„Ty jo,“ hvízdl Johan.
Vmžiku kolem stáli ostatní. S vykulenýma očima sledovali, co Přemek dělá.
„Moje máma říkala, že už s námi asi trénovat nebudeš, když máš tu nemoc,“ prohodil Véna.
„Jak vidíš, tak budu,“ odsekl Přemek. „Víš, kdo je to Gary Hall junior, například?“
„Ne.“
„Americký plavec, který získal deset olympijských medailí. A přitom měl tu samou nemoc jako já.“
„Vážně?“
„Jo. A nakažlivý to taky není,“ střelil očima po Osvaldovi, který se zatím držel trochu vpovzdálí.
Zvěst o Přemkově návratu do oddílu přivábila i holky. Pootevřenými dveřmi zvědavě nakukovaly do chlapecké šatny. Přemek si glukometrem právě měřil glykémii. Měl ji v normě. Ale protože věděl, že trenér jim dá celkem do těla, po dohodě s mámou si nastavil v inzulínovém peru menší dávku.
„Nezapomeň fotit,“ ucedil směrem k Evce, která s otevřenou pusou zírala, jak si Přemek vyhrnuje tričko.
Schválně se pořádně rozmáchl a s nehybným výrazem v obličeji se bodl do břicha.
„Drsný,“ vydechl Osvald.
Holky z oddílu pištivě poskakovaly. Evce div nevypadl mobil z ruky. Karola se ovívala, jako že jí je mdlo, ale jenom to hrála.
„Tak co je to tady za divadlo?“ rozrazil trenér halasně dívčí hlouček a vstoupil do šatny. „To jsem si mohl myslet,“ pokýval hlavou. „Neměla ti inzulín náhodou píchnout máma, co?“
„Ne. Jenom mi nastavila jednotky. Domluvil jsem se s ní, že když budu mít stejnou glymku jako doma, píchnu se sám. Ale musím jí napsat sms, že jsem se píchnul,“ šátral Přemek v batohu po mobilu.
„Tvoje máma mi dala školení, že bych mohl zfleku nastoupit jako saniťák,“ šklebil se trenér. „Kde máš hroznový cukr?“
„Tady,“ poklepal Přemek na kapsu batohu.
„Dej mi to,“ nařídil trenér. „Chci to mít radši v tělocvičně po ruce. Pro jistotu. A neboj se, že ti budu ujídat. Už pár let nesladím ani čaj. A vy ostatní, konec představení. Jdeme se rozcvičit.“
„Teda, jak sis tu jehlu zabodl do břicha, to bylo fakt dobrý,“ pochleboval Přemkovi cestou k tělocvičně Zdenda. „To bych nedal,“ přiznal upřímně.
„Ale dal,“ pohlédl na něj Přemek. „Kdyby ti nic jinýho nezbývalo, tak by sis to prostě píchnul.“