patricny kolo

Myslím, že nebyla náhoda, že naše vernisáž připadla na datum 12.4.  Možná se tak mnohým z vás vnutila otázka, co bylo pro lidstvo důležitější – kolo, nebo let do vesmíru? No?

No- já myslím, že tohleto lítání do vesmíru nám lidem zatím nic nepřineslo. Nic. V obyčejném běžném životě se let do vesmíru vůbec nepozná, leda že to stojí majlant a není pak na jiné věci. Vynález kola jako takový možná lidem trochu prospěl, ale zas vidíte ty automobilové konce, takže…

Ale já musím říct, že nemám na mysli vynález kola jako takového, kola an sich, ale vynález kola jízdního, bicyklu. Protože změny, které přinesl bicykl se nás týkají. Do doby rozšíření bicyklu moda respektovala, že nohy dámy se neukazují,(královny nemají nohy vůbec) a dokonce i na koni jezdí na dámském sedle sounož. A to všechno jízdní kolo rázně škrtlo. S tím je konec. Další podstatnou věc vyjádřil nejlépe F. Fellini už ve scénáři k filmu Amarcord – cituji:

Bobo s kamarády špehují venkovanky, když po požehnání nasedají na kola.
Kožené sedlo, špičaté jako čumák vklouzne pod sukně tělnaté dívky a rázem odhalí zaoblení jejích hýždí. Další sedlo, pronikající mezi stehna. A ještě jedno…
Chlapci vzrušeně a s vyvalenýma očima pozorují ohňostroj zadků, vybuchující kolem dokola.
(přel. A. Bahníková, Odeon, 78)

Když jsem jako mladíček chodil na kolovou, trénovaly tam po nás dvě krasojezdkyně.
Ale podívejme se lépe na tento památník, tak zvláštní svou ironií. Pohleďme na sedlo kola, jehož aerodynamický tvar už nám léty možná trochu zevšedněl. Jak se na to dívají holky, nevím. Ale my si můžeme představit místo sedla vlastní ruku, jak na ni naše dáma usedá a my ji potom přeneseme přes všechny strázně světa.