patricny fejeton 1

Vypravil jsem se na zahájení výstavy soch Oty Janečka. Bastion, (restaurant) Praha 2, Horská. Jel jsem autem, tramvají a šel pěšky. Není marné překonávat mírné překážky na cestě k umění. Na mě za Ostrčilovým náměstím čekala cesta parkem a potom řada schodů z kamenů. Potom železná klec. Ale klec zbudovaná pro mou ochranu.

patriciny janecek 2

Pršelo, prošel jsem kolem soch do restaurantu.
Na zahájení promluvil zastupitel Prahy 2, potom sochař Milan Martiník a syn Oty Janečka, Tomáš. Hrál nám jazzový orchestr, Land of Honey. Výborný raut, dobré pití a vstřícná obsluha. Ani kávu, co jsem si objednal nechtěl nikdo zaplatit. Když zahájení skončilo, přestalo pršet. Nevím, jak to pořadatelé zařídili, budu o tom uvažovat.

patricny janecek

Věděl jsem, že Ota Janeček dělal i sochy, jako to ví každý, kdo alespoň trochu zalistoval knihou L. Hlaváčka. (Vydal ji Odeon, 89. Ještě bývá vidět v antikvariátech) Jak řekl syn Tomáš, začal jeho otec drobné sochy řezat do kůry borovic a později je převedl do hrušňového dřeva. Lepili mu ze dřeva bloky? Vystavené sochy jsou odlité do bronzu, takže to nemůžu zjistit. A není to důležité.

Co tedy má ten, kdo sám sochy dělá z toho koukání na sochy druhého?

Vystupuje ze svých kruhů. Je to možná iluze. Ale práce s iluzí je snad umělcův obor, nebo ne?

Poznámky:

Ota Janeček žil v těch zvláštních časech, kdy na tisíc lidí byl jeden umělec. Možná. Možná jich bylo ještě míň. Umělců.

Cena sochy – to lidi dost zajímá. Chtějí nějakou mít? Tahle soška má cenu, protože ji dělal Janeček. Chtěla byste ji, kdyby ji dělal F.Pištora madam ? Jaký podíl má jméno- značka na našem chtění?

V jednom atelieru po malíři sídlí výtvarník, Jan Brabenec, který pracuje s kůží. Pozdravuju ho a přeju štěstí.

Socha ze dřeva je jiná než z bronzu, i když tvar je týž. Jiné vyzařování. Janečkovy sochy jsou dělané s potěšením a pro potěšení, které se v bronzu trochu ztrácí…

Malou (formát kolibřík) laskavou knížku Oty Janečka vydala v r.99 Lyra pragensis (sv. 120) Jmenuje se Vše začíná vajíčkem.

Autor v ní píše – Člověk je schopen vidět pouze tu krásu, kterou přechovává ve svém vlastním srdci.

Něco podobného mi říkal sochař Luděk Tichý – Přistupuj se srdcem otevřeným.

A kolikrát už jsme četli něco podobného, že? Třeba – krása je v oku toho, kdo se dívá.

A pořád to nestačí.

Co tedy má ten, kdož dělá, z toho, o čem pracuje? Ne, není to marnost, vůbec ne!

Práce s radostí dělaná, s chutí a talentem a dobrým viděním je modrá jak nebe, protože druhým může pomoct něco otevřít. Duši třeba. A někomu i kapsu nebo hlavu.

Tuhle fotku máte místo podpisu

patricny vystava
Zdraví Martin Patřičný