prochazkova lenka spisovatelka

Jasná řeč spisovatelky Lenka Procházkové na pietním shromáždění před ukrajinskou ambasádou 2.5. 2016.

Ulice, ve které jsme se sešli, patří ke krajině mého dětství. A dětství, jak známo, utváří náhled člověka na svět. Výchova v dětství zcela nepochybně formuje základní žebříček hodnot. Nedaleko odtud je budova základní školy, kam jsem před mnoha lety chodila. Nalézá se na Náměstí Interbrigády. V hodinách dějepisu jsem se tehdy, společně se svými spolužáky, dovídala, kdo to byli interbrigadisté, kteří přijížděli do Španělska z celé Evropy a dokonce i z USA, aby bojovali proti viru fašismu. Do krajiny mého dětství patří i ulice Jugoslávských partyzánů. Ty názvy ještě zůstaly. Ale svět a náhled na něj se změnil a dnešní děti už téměř nechápou, co ta pojmenování mají připomínat. Že jsou to mementa.

My starší zase nechápeme, jak je možné, že se virus fašismu vrátil. A že znovu zabíjí. Dokonce beztrestně. Nechápeme, jak je možné, že Evropa přestala být imunní vůči tomuto viru. Pobuřuje nás, že evropští politici a politici USA legitimizovali fašistický puč v Kyjevě a uzavřeli s juntou dohodu o beztrestnosti.

O EU se říká, že je to elitní klub. Elitní? Vhodnější by bylo pojmenování Klub zbabělců. Naštěstí Evropskou unii netvoří jen ti, kteří ji navenek reprezentují. Loutky, které denně vidíme na obrazovce, jsou zaměnitelné. A vyměnitelné. My, takzvaný lid, ale vyměnitelní nejsme. Takže záleží na nás, na té půl miliardě nevyměnitelných lidí, kdy se společně rozhodneme říct těm vyměnitelným, kteří znovu vlečou svět náš vezdejší do jejich války – DOST! Jděte už k čertu! My chceme pro naše děti a vnuky bezpečnou krajinu dětství. Krajinu, ve které nebudou na našem náměstí Míru vlát vaše vlajky NATO. Krajinu, po jejíchž silnicích nebudou projíždět vaše vojenské kolony.

Ani většina obyvatel Ukrajiny nechce válku. Ti, kteří byli před dvěma lety v Oděse zaživa upáleni pro svůj názor odsuzující fašismus v jejich zemi, přece nezemřeli zbytečně! Nestačí je každý rok oplakávat. Pouhým truchlením se ještě nikdy spravedlnosti nedosáhlo. Pravda na nás nesestoupí jako dar udělený shůry. Pravdu si musíme vymáhat. Je to nepohodlné, dokonce i nebezpečné. Ano, pravda je dnes znovu nebezpečná. Žijme tedy nebezpečně, aby naše děti a vnuci mohli žít v bezpečí. A vychovávejme je tak, aby i oni pochopili, že fenomén Nesmrtelného pluku není jen vzpomínkou na někdejší statečné, ale že je dědičným závazkem k obraně lidství.