ruze

Jediná růže na keři. Spletla se?

Víte, kdo je u nás tou jedinou růží? Paradoxně muž, Jiří Suchý.

A proč?

Protože udělal v zemi české pro poezii snad nejvíc ze všech. Přemluvil spoustu mladých, nejmíň dvě generace, aby alespoň zjistili, co p o e z i e je. Dostal ji mezi lidi. Ať chtěli nebo nechtěli.

Nemůžeme žít bez příběhů!

Ale ty nejsilnější příběhy nám přináší právě poezie. Protože jestli věta je zapsaná myšlenka, pak verše jsou zapsaná nálada a jestliže příběh vypráví od A do Z, poezie nechává prostor i vám, abyste do toho příběhu mohli vstoupit, právě vy, vy osobně.

V poezii se vždycky najde místo pro to, co potřebujete slyšet.

A …ještě jednou se vrátíme,/kde zpěv jsme slyšeli z oken… (A. Sova)

A Suchý (se Šlitrem, Molavcovou, Havlíkem a řadou dalších) otevřel ta okna.

A proto ta jediná růže patří právě tomuhle muži!

Otevřel poezii i těm, kteří by se k ní bez něj nikdy nedostali. Řekl jim, že touhle řečí k nim mluví jejich vlastní srdce.

Zatímco tohle píšu, prudce zapršelo a je letní bouřka.

S Jiřím Suchým jsem si podal ruku na vernisáži výstavy v Rudolfinu, laskavá paní Molavcová mě představila, už je to dlouho, dávno. Minulé století.

Ale radost, kterou ten chlap rozdává, je jako ty bouřky. Stále stejná, vždycky jiná.

Je poezie opravdu jako růže, která se spletla?

A písničky zlidověly. Pramínek vlasů jí ustřihnu potají, já blázen pod polštář, chci si ho dát…

suchy poezie ruze