suchy semafor 1964
Mnoho lidí čte poezii, to ano. Už ve škole jim vštěpovali, že je to krása, a tudíž je nutno mít k věci úctu. Jsou ale i takoví, že nečtou poezii. A dokonce se někteří za poezii stydí. Poezie je pro ně čarovných lesa pout vytryskl ku azuru..." - zkrátka blábol, kterému nelze rozumět. Něco pro zamilované študenty. A tak většina národa si poezie nevšímá - je na světě přece tolik účelných věcí...! A umění? Ano! Biograf... televize... i do divadla se dá zajít. Ale jít do krámu a koupit si verše - k tomu musí být nátura!

Mám tu náturu. Zrodila se ve mně, když spolužák Leber mi začal deklamovat Nezvalovy básně, a já nechtěl vedle něho vypadat jako blbec. Pokyvoval jsem hlavou a poslouchal jsem:

A Chaplin veze milé dar
na motocyklu
zrcadlo hvězdu kaviár
vše co je k jídlu

Určitě na tom něco bude, jinak by to přece nevytiskli, říkal jsem si a lámal jsem si hlavu. A to bylo moje štěstí. Od té doby kupuju verše. Hrubín, Rimbaud, Kainar, Baudelaire... nebudu tady všecky vypočítávat.

Začal jsem taky psát a měl jsem touhu, abych byl nejen tištěn (k tomu by stačilo vetřít se do přízně nějakému redaktorovi), ale i čten.
Měl zájem na tom, aby si lidstvo povšimlo těch krás, které jsem pro ně vypotil po večerech. Ale lidstvo jako by vůbec nestálo o to, abych pro ně psal. Vetřít se do přízně redaktorovi dá jistě práci. A to budu mít teprve jednoho člověka. A Československo má 13 miliónů obyvatel. I kdyby se mi podařilo postupně všecky získat a přesvědčit, že má poezie je skvělá, nevybyl by mi asi čas na psaní. A tak mě napadlo...

Kdybych byl teoretikem, formuloval bych to jednou větou: Je třeba hledat nové zdroje poezie.
Zkrátka - psát takovou poezii, která by se lidí týkala, která by je nenechala na pokoji. Poezii, která by si stoupla s paní do fronty, která by si přilehla po práci na kanape "k unavenému dělníkovi, která by se vloudila do slovníku kluků a holek. Začal jsem přemýšlet, kde hledat ty nové zdroje. A po čase jsem je začal leckde nacházet. U Steinberga, u Chaplina, u Morgensterna, U music-hallových komiků, u chuligánů, "u Majakovského i u dadaistů. Nic nového pod sluncem! Ale snad přece něco.

Nikam nesměřující pohled Stana Laurela a jeho bezvýrazná tvář byla mi jedním z klíčů k moderní poezii.
Klauniáda dvojice Laurel a Hardy - kolik snobů nad ní ohrnovalo nos, kolik prostých lidí se smálo těm povedeným volovinkám... Nikdy jsem na ně nenapsal oslavnou báseň, nikdy jsem nezamíchal jejich jména do svých veršů, ale vždycky jsem měl touhu psát podobně, jako oni hrají. Psát poezii nikam nesměřujícího pohledu, poezii povedených volovinek. Kdo si dá práci, pozná, že ten nikam nesměřující pohled obhlídne mnohem víc než pohled směle upřený do žhavého jádra dneška. Že volovinky dvou lidských nešiků jsou krásným protikladem bezduchých frází. Klauni, kteří dovedou mistrně propást příležitost, kteří dovedou zkazit nejen co se dá, ale i to ostatní, ale kterých se nakonec nic netkne. Na konci filmu jsou jakoby připraveni kdykoliv podstoupit seriál nových malérů. Filosofie nezdolného optimismu. I tak je to možno nazvat.

suchy ilustrace 2
S Laurelem a Hardym si rozuměly milióny lidí na celém světě. Milióny lidí konzumovaly poezii v této podivné formě, aniž si toho byli vědomi.
A to je ohromná věc. Dát lidem poezii nesvázanou do desek knihy veršů, nepoznamenanou Kainovým znamením povinné školní četby - k tomu mne přivedla dvojice nešikovných klaunů - Stan Laurel a Oliver Hardy. I Charles Chaplin měl na mne podobný vliv, ale u něho jsem udělal zajímavou zkušenost: Díky rozsáhlým studiím filmových teoretiků jsem vždycky hleděl na Chaplina jako na velikého umělce. Zkrátka trochu se zatajeným dechem. Už předem jsem věděl, že Charles Chaplin je génius, a proto jsem se smál jeho gagům s určitou úctou. Mohl bych tak probrat postupně všecky Mistry, kteří pro radost lidí padali z jedoucích omnibusů, ale tím bych trochu zkreslil skutečnost. Prameny poezie lze hledat ještě jinde.

V mládeži. Naučil jsem se od mladých lidí mnoho. Ohromně mně imponuje, že se mladí lidé stydí za své city. Skutečný cit se přece nedá vystavovat. Je to soukromá a intimní záležitost. To, co projevujeme, je jen oficiální upřímná soustrast anebo zdvořilý projev radosti. Přišel jsem na to, že chci-li psát o citu, musím v určitý okamžik si udělat legraci z toho, že píšu o citu. Jen tak si nechá mladý člověk trochu lyriky.

Za povšimnutí stojí slovník mladých lidí. Jejich výrazy. Některé se vyloženě nabízejí a jsou typické, ale ty je lépe nechat už na pokoji. Mladí básníci, hovořící za svou generaci, je rádi užívají, ale hrozí zde nebezpečí, že se vytvoří schéma. Zajímavější se mi zdají ty nenápadné hovorové obraty. Jestliže se mi vloudí do lyrické sloky verš ačkoliv sny se mi zásadně nezdají, nemůže nikdy z textu vzniknout opravdový slaďák. A to je cenné.

Mladý člověk má pocit, že nepotřebuje poezii. Nedejte se mýlit těmi stovkami zájemců o různé kluby přátel poezie.
Dostávám neustále dopisy od třináctiletých děvčat a dvacetiletých chlapců, kteří píšou verše. Mám z nich radost, i když jsou sebešpatnější (ty verše). Ale vzápětí si uvědomím, kolik je těch, kteří nepíšou verše a kteří je nečtou. Vím, že ve třídě se obvykle najde jeden takový koumes, který začne deklamovat Nezvala jako můj spolužák Leber, ale co těch ostatních pětatřicet nebo kolik?

Mladí lidé opravdu myslí, že se bez poezie obejdou, protože si myslí, že poezie jsou vznešené obraty, hluboké myšlenky a velká slova.
A proto si myslím, že u mladých lidí se můžeme naučit psát poezii rytmu, překvapení, pravdy a legrace. Mladý člověk chápe krásu svého mládí, ale nepochopí Ódu na krásu svého mládí. Ta je už spíš pro ty starší, co vzpomínají. Mladí mají rádi teď momentálně twist. Chci se tedy snažit, aby twist byl tak trochu poezií.

Málem bych zapomněl na Christiana Morgensterna. Jeho básně nejsou pro mne padesát let staré, jak se mi to snaží namluvit kalendář. Mám pocit, že byly napsány včera, s určením pro divadlo Semafor. Emanuel Frynta, který ho překládal, seznámil mě s jeho tvorbou a já byl nadšen. Měl jsem rád kdysi dadaisty a jejich kouzelné hroma-dění nesmyslů, ale vždycky jsem měl pocit něčeho vykonstruovaného, nesrdečného. Christian Morgenstern taky tak trochu hromadil nesmysly, ale s takovou láskou a s takovým porozuměním pro drobné všední věci, že si najednou člověk uvědomil! jejich smysl na tomto světě, nejen jako věcí účelných a praktických, ale i jako věcí podivuhodných a inspirujících. Kuře, spodky, trychtýř, valach, sako...

Sako, jež ve dne pracuje,
za noci odpočívá, když
v rukávech jeho rajtuje
si myš.
V rukávech jeho rajtuje
sem tam si strašidelně myš;
sako, jež ve dne pracuje,
za noci odpočívá, když.
Odpočívá. Vždyť pracuje
ve dne. A v noci potom, když
má po práci, tak rajtuje
v něm myš.

Je to vlastně taková říkačka pro hodně velké děti. I v ní je možno nacházet.

A potom ještě Saul Steinberg - umělec ve zjednodušování. Vyjádřit složitou věc co nejlapidárnějším způsobem, to je nesmírně důležité. Zvláště v dnešní době, kdy je pořád málo času a život má tempo. Co bych za to dal, kdybych tento článek dovedl nahradit jednou trefnou větou! Byl by za něj sice menší honorář, ale bylo by to větší umění.

(Krásný doklad toho, jak je těžké převádět umění na materiální hodnoty.)

Steinberg dovede postihnout skutečnost takovým způsobem, že k pochopení jím vyslovené myšlenky nám stačí zlomek vteřiny. Máme-li však dost času, můžeme o složitých podtextech jeho obrázku meditovat týden - jak je libo. Myslím si, že to by bylo dobré i pro poezii.

suchy ilustrace 1
Už jsem se tady zmínil o Chaplinovi. Teď si uvědomuju určitou souvislost mezi ním a kreslířem Steinbergem. Chaplin dovede totéž. vyslovit veliké myšlenky prostým způsobem.
Není v tom sice tak důsledný (mám na mysli jeho proslovy na konci některých filmů), ale obdivuhodná je jeho univerzálnost. I člověka velmi primitivního si Chaplin získá svými gagy. Vzdělanější divák objeví pod těmi gagy určité závažnosti, intelektuál ocení všechny ty jemné nuance Chaplinova mistrovství a člověk zvlášť citlivý vidí, že Chaplin je génius. Jeho umění je velké a není výlučné. Zase poučení pro ty, kteří píší poezií.

U Chaplina se mi líbí, jak dovede bravurně balancovat po hranici kýče. Jeho sentimentální filmové scény jsou přesně v poslední chvíli nakopnuty promyšleným gagem. Nikdy s tímto neutralizátorem nepřijde pozdě.
Vůbec masovost kýče je v určitém smyslu cenná, a podobně jako jed v rukou zkušeného lékaře může zachraňovat životy, citlivý umělec může pracovat v určitých mezích s tím, co by v rukou netvůrčích mohlo být bohapustým kýčem. U Chaplina jsme si zvykli na příběhy v jádru banální. Slepá prodavačka květin vyléčená nákladem chudého tuláka - promiňte, ale to je Červená knihovna. A hodně Červená! A přece film Světla velkoměsta je veliký a významný.

Abych věc uzavřel: Mám pocit, že poučení pro moderní poezii lze čerpat na mnoha dosud opomíjených místech. Anebo na místech obvyklých, s tím rozdílem, že bereme v úvahu jejich méně známou stránku. A vůbec: Myslím si, že Picasso může být zdrojem poučení nejen pro malíře, ale i dejme tomu pro hudební skladatele. A zase naopak - Voskovec a Werich svým přístupem k dramatu mohou být podnětem třeba malířům. Takový přístup k umělecké práci může tuto jedině obohatit.

Ach jo, trochu jsem to dneska s tou poezií přehnal. Ale koneckonců čtení článků je dobrovolné, takže si nebudu dělat výčitky.

Myslel jsem totiž (v tom je ta potíž), že trocha poezie nikoho nezabije.

Z knihy Semafor - hry (1964)
Ilustrace: Jiří Suchý
Více: https://www.jiri-suchy.eu