Orzeszkowa romski ad astra
Filozofující román o životě a přírodě vychází z dopisů mezi polskou spisovatelkou Elizou Orzeszkowskou a polským zoologem Juliuszem Romskim (vl. jménem Tadeusz Garbowski). Na první pohled dva názorově odlišní lidé mezi sebou rozehráli jedinečnou romantickou symfonii názorů o lidském myšlení, citech, emocích, filozoficky přesahujících jak do společnosti tak do přírody švýcarských Alp, Bělověžského pralesa či litevských hvozdů.

Z dopisů byla sestavena v roce 1904 kniha Ad astra (lat.: Ke hvězdám) s podtitulem Duetto (Dwugłos – Dvojhlas). Román byl přeložen do ruštiny a roku 1911 do češtiny.

Kniha sama o sobě je neobyčejným čtenářským úkazem, který vyžaduje čtenáře vnímavého a citlivého.

Eliza Orzeszkowa (1841–1910) byla polská spisovatelka. WIKI >
Juliusz Romski (1869–1940) vl. jménem Tadeusz Garbowski byl polský zoolog, spisovate a filosof. Byl zavražděn v německém koncentračním táboře Sachsenhausen. WIKI >

Vidíš mne na vrcholcích? Na strašných, osamělých vrcholcích přečisté myšlenky a pýchy nadlidské?
x
Starodávní Litvíni svlažovali ústa nemluvňatům, jakmile přišla na svět, krůpějí šťávy, vytlačené z pelyňku. Účelem obyčeje toho bylo navykati děti země od prvního úsvitu života hořkostem pozemským.
x
V nějaké knize četla jsem tuto poznámku geografickou: „Kdo pluje do srdcí lidských řekou Ctnosti, nedopluje; nejjistější k nim cesta vede přes hospodu a velké město.“ – A je pravdivá tato poznámka. Dobře též věc tu poznal myslitel, mluvící o nedůvěře, kterou budí ti, kdož přicházejí z velkých rozloh myšlenky nebo citu.
x
Osamělost není vždy souznačná s bezlidností, a jenom tam není osamělosti, kde jest přízeň myslí a důvěra srdcí. A kdybys se mne otázal, znám-li duše ne samotné, odpověděla bych: pochybuji; leda snad takové, jež ve svém rozvoji nepřekonaly ještě stupně počátečnosti. Jiné, vyspělejší a vzácnější, couvají v okovech nedůvěřivosti a chladnosti navzájem před sebou, zmrazené hned již i kapinkou chladu, uražené nejlehčím škrábnutím; a když rtové mluví, duše mlčí, usmívajíce se ironicky nad robotou úst, hlavě marnou a srdci planou.
x

Pro mne neexistují předpovědi dobré ani špatné, protože já nemohu ztratit nic, ani naději: nenaději se ničeho.
x

Na kameni, pod smutným sedíc smrkem, zakryla jsem oči dlaněmi a duchem zahleděla jsem se v husté ony mraky, kterými tvou duši, bratránku, naplnily zlé moci života… Tu jsem pocítila pojednou, že cosi měkce, lehce dotýká se mého ramene.

Čítal jsi někdy Plútarcha? Já jej čítala s bratrem a oba jsme záviděli Sertoriovi tu bílou laň, jež v osudných nebo tragických okamžicích od bohů k němu přibíhala šeptat mu do ucha o vůli bohů a o dalekých, dalekých Ostrovech Blažených. Když pak nás nenadále postihl okamžik osudný a tragický, spatřili jsme sami – bílou laň.

Od té doby vídám ji časem též. Zjevuje se a šepce mi někdy do ucha smutné věci; ale krásné jsou vždycky. I nyní, vychýlena ze zelené houště, dotkla se bílá laň mého ramene a rozumnýma očima hluboko se mi zadívala do očí. Ucho jsem měla plné prachového šelestu sněžné její srsti…
x
Zapadly za mnou v hloubi zapomenutí horizonty lidské i s Plejádami vašich hvězd. Rozevřený přede mnou majestát strašlivé moci Bytí stahuje mi rysy svojí nahostí v nehybnost mramoru.
x

Časem z bílé astry chvějící se na ňadrech vyvolených vyrůstá přelud rájů, kde zpívají andělé… Ale to není nic stálého. To jsou jen přeludy neurčitých tužeb, pouhé jiskry a mizivé záblesky… Na taký moment jeden nadchází hned celý oceán plochosti, ničící, hubící svojí všedností. Tam, kde na obloze hořela zlatá zoře, zeje ohyzdná tlama, vyzvednutá z mraveniště klamů…
x
Lépe nehledati meteorů krásy, aby nevynikla znova marnost jejich! Lépe rozvinout perutě silné vůle a odletět daleko, daleko!
x
Nadšení a zápal citů jsou sice srdci poklady, rozumu však jsou nulou. Cožkoli z říše duhových legend a horoucích milostí vypraveno by bylo do pole proti ukázněné myšlence, a nechť by ji zasypali milionem nejnádhernějších a nejzářivějších zjevů, jež může zroditi rozechvělá obraznost, byť by zkusili oslniti ji milionem ohnivých raket, spálených z chvilkových pravd a plemenných zájmů všech národů a časů – ona se nezachvěje, neboť kalené šupiny jejího pancéře spojila ocelová nutnost těch matematických pravidel, jež jediné určují existenci světa a vládnou světem bez ohledu na jeho miniaturní záležitosti, city a nadšení.
x
Je velká analogie mezi volným a šumným mládím bystřin a potoků na srázných Alpách a volným a šumným mládím myšlenek lidských vzlétajících fantasticky až pod nebesa. Jsou v těchto vzletech smělé výtrysky bujných sil, jsou hrdé víry v kometovou hvězdu budoucnosti, jsou briliantové přeludy, zářivé klamy, že ty mety sahající k nebesům, k nimž vysílá mladistvá pýcha stonásobnou duhou barev i zvuků nadbytek energie, nejsou výtvorem obraznosti, ale půdou skutečného života… načež – načež ubývá z vířící životem číše stále víc a více jisker a šumu, život sám sebou snižuje svůj mladistvý let, až konečně okřídlené duše orlí nebo sokolí přemění nepozorovatelně v ptáky docela jiné… hnízdící na nížinách, kde vyhrabávají z prachu chléb vezdejší tak klidně, jako kdyby nikdy bylo za nimi nebývalo vzletné mladosti.
x
Nepatrná na velikém obraze přírody, temná a klidná uprostřed jejích světel a hlasů, stanula mladá žena v háji osik, které šelestily proudy chvějícího se listí vprostřed mlčících sosen. Léto života, tak silné a čisté jako dech té pustiny, s kterou neustále žila, vytesalo ji do harmonie tvarů a linií, jaká bývá příznakem všech bytostí dokonalých, v sobě ukončených, čistých a silných.


Z knih...

Ochrana přírody a ochrana zvířat souvisí bezesporu s hodnotovým systémem lidí. Navrhoval jsem takový experiment, který by dosvědčil přítomnost určitých hodnot v každém člověku. Představte si dlouhý stůl. Na stole leží obrovský dlouhý nůž - mačeta. Vedle něj leží hlávka salátu, škeble, mlok, žába, myš, kočka, pes, štěně, šimpanzí mládě a lidské mládě. Pokusná osoba dostane do ruky mačetu a má rozseknout jediným mávnutím jeden z vystavených objektů na dvě půlky. Každý, kdo nerozsekne salát, propadl, je proklet! - Většina lidí si bohudík zachovala ten správný cit pro hodnoty.
Konrad Lorenz. 1903 – 1989, zakladatel etologie