rand ayn chvalozpev
Představte si společnost, v níž by každý přemýšlel jen v rámci kolektivu a v každém ohledu by mu sám sebe podřídil. Bez kolektivu by nebylo nic. Člověk by plně patřil a podléhal kolektivu a ten by s ním mohl plně disponovat. Představte si lidskou společnost jako obrovské mraveniště, v němž největším hříchem by bylo použití nebo i pouhé rozpomenutí se na jedno dávno zapomenuté slovo - na slovo “já”.

Jak by asi taková společnost vypadala? Byla by prosperující a bohatá? Umožňovala by šťastný život? A jak by v ní mohl žít ten, kdo by prohlédl? Jak by v takové společnosti mohl žít jedinec, který by odmítl být jen ovcí v davu, jen nepodstatnou složkou kolektivu, obyčejným mravencem?

Žijeme ve společnosti, která přešlapuje na okraji útesu. Na jedné straně žijeme své individuální životy, sledujeme vlastní hodnoty, snažíme se hledat vlastní cestu ke štěstí. Na druhé straně nasloucháme sebevědomým intelektuálním a kulturním autoritám, které se v nás snaží probudit pocit viny za naše sobectví a přesvědčit nás, že v první řadě máme žít pro druhé, obětovat se pro celek, pro kolektiv, pro jeho “vyšší cíle”. Je to dlouhodobý morální a kulturní konflikt naší civilizace, nepřekonatelný rozpor, který musíme vyřešit.

Ayn Randová napsala krátkou novelu Chvalozpěv (v originále Anthem) v roce 1937, v době, kdy teprve psala své první skutečně zásadní dílo, román Zdroj (The Fountainhead).
Českému čtenáři se dostává poprvé do rukou v českém překladu zdarma jako e-book.

Zatímco Zdroj pojednává o životě racionálního individualisty a egoisty v iracionální, kolektivistické společnosti, Chvalozpěv se zabývá podobným tématem, je však daleko přímočařejší.
Jde v podstatě o morální provolání, morální manifest či apel. Zatímco v románu Zdroj sledujeme vývoj hrdiny na stovkách stránek a propracováváme se postupně k odhalení morální podstaty racionálního egoismu, Chvalozpěv ke čtenáři promlouvá okamžitě, důrazně, naléhavě, se silnými emocemi. Nezabývá se tím, proč lidé v kolektivistické společnosti zapomněli znalosti pro nás tak běžné a každodenní, jako je žárovka, koleje, elektřina nebo hladké sklo, a že je to právě altruismus a kolektivismus, co ničí u lidí veškerou schopnost invence a objevování. Neřeší ani, jak se rebelové, kteří se vzepřou kolektivistické společnosti, mohou sami ubránit a zda mohou obklopeni totálním úpadkem a tmářstvím přežít. Pro zásadní morální sdělení to není podstatné.

Novela Chvalozpěv je oslavou nezávislého člověka, který objevil vlastní hodnotu, nebo lépe řečeno objevil sám sebe jako měřítko všech hodnot. A jako taková je skvělým, dokonale přístupným úvodem do celého díla Ayn Randové.
 
Předmluva ke knize: Luboš Zálom

A. Rand / Chvalozpěv / překl. O. E. Kubik, 2019
Kniha volně dostupná ZDE:
epub, 500 kB >>
pdf, 1,5 MB >>

Výpisky:

Je hřích myslet na slova,na která ostatní nemyslí a psát je na papír, který ostatní neuvidí. Je to podlé a zlé. Je to stejné, jako mluvit pouze k našim uším a žádným jiným. A my víme, že neexistuje temnější prohřešení, než konat či myslet osamotě. Porušili jsme zákony. Zákony nařizují, že lidé nesmí psát, pokud je k tomu nevybídne Rada Povolání. Ať je nám odpuštěno!

Nad vstupem do Paláce Světové Rady jsou do mramoru vytesána slova, která si opakujeme vždy, když na nás přijde pokušení:
„VŠICHNI JSME JEDNOTA
A JEDNOTA JSME MY.
NENÍ ČLOVĚK, POUZE VELKÉ MY,
JEDNOTNÍ, NEROZLUČNÍ A VĚČNÍ.“
Opakujeme si to, ale nepomáhá nám to!

A Rada Povolání seděla na pódiu a ke každému ze Studentů promluvila pouze dvě slova. Oznámili jména Studentů, a když před ně Studenti jeden za druhým přicházeli, Rada řekla: „Podlahář“ nebo „Doktor“ nebo „Kuchař“ nebo „Vůdce“. Pak každý ze studentů pozvedl pravou ruku a řekl: „Děj se vůle našich bratrů.“

Pak do kazatelny vstoupí Vůdci a čtou nám texty, jež byly sepsány toho dne v Městské Radě, protože
Městská Rada reprezentuje všechny a všichni to musí vědět. Poté zpíváme chvalozpěvy. Chvalozpěv Bratrství, Chvalozpěv Rovnosti a Chvalozpěv Kolektivního Ducha. Obloha je zbarvena do fialova, když se vracíme do Domu. Pak se rozezní zvon a v zástupu jdeme do Městského Divadla na tříhodinovou Sociální Rekreaci. Na pódiu probíhá hra se dvěma mohutnými sbory z Domu Herců, které mluví a odpovídají společně dvěma mohutnými hlasy. Hra je o tvrdé dřině a o tom, jak je dobrá. Pak se v zástupu vracíme zpět do Domu. Obloha je jako černé síto protkané chvějícími se stříbrnými kapkami, připravenými vybuchnout. Můry bubnují do pouličních luceren. Jdeme do našich postelí a spíme, dokud se zvon nerozezní znovu. Noclehárny jsou bílé a čisté a není v nich nic kromě sta postelí.

Internacionála 4-8818 a my jsme přátelé. Říct něco takového je zlé, protože je to prohřešení -velké Prohřešení Preference, mít rád kterékoliv lidi více než ostatní, protože musíme mít rádi všechny lidi a všichni jsou naši přátelé.

„Jak jste se, vy čističi stok,“ promluvili Bratrství 9-3452, „opovážili zdržovat se osamotě jen se svými myšlenkami a ne s myšlenkami ostatních?“

Náš první den v lese byl dnem úžasu. Probudili jsme se, když na naši tvář dopadl paprsek slunce. Chtěli jsme vyskočit na nohy, jak jsme to dělali každé ráno našeho života, ale uvědomili jsme si, že nezazvonil žádný zvon, a že nikde v okolí žádný zvon, který by se mohl rozeznít, není. Lehli jsme si na záda, rozpřáhli ruce a zahleděli se na oblohu. Listy se stříbrnými okraji se třepotaly a vlnily jako zelená řeka a vysoko nad námi se rozpíjel oheň.

Společně jsme šli ruku v ruce lesem. A tu noc jsme zjistili, že držet ženské tělo v našich rukou není odporné ani hanebné, nýbrž opojné.

Lidstvu nenáleží jiný život mimo života stráveného dřinou pro dobro svých bratrů. Když jsme však dřeli my, nežili jsme, jen jsme se unavovali. Neexistuje radost kromě radosti sdílené se všemi bratry. Jenže jediné, co nám přivodilo radost, byla síla, kterou jsme stvořili pomocí drátů, a pak Zlatá. A obě tyto radosti náleží pouze nám, jsou tu jen díky nám, nejsou nijak spojené s našimi bratry a naše bratry nijak nezajímají. Proto nás to překvapuje.

Co je to tajemství, které naše srdce poznalo, ale stále nám jej neodhalilo, i když to vypadá, že bije jen proto, aby nám jej prozradilo?
Já jsem. Já myslím.Já chci. Moje ruce... moje duše... moje obloha... můj les... moje země... co víc mám říct? To jsou ta slova. To je ta odpověď.

Objevil jsem mnoho slov. Některá jsou moudrá a některá jsou falešná, ale jen čtyři jsou posvátná. Já to tak chci.

Co jej k tomu dovedlo? Jaká katastrofa připravila člověka o rozum? Jaký bič je potupně a odevzdaně srazil na kolena? Bylo to uctívání slova „my“.

Ale pořád mě zajímá, jak je možné, že v těch dávných odporných dnech přerodu lidé nepochopili, do čeho se řítí a jaký osud je v jejich zaslepení a zbabělosti čeká. Zajímá mě to, protože je pro mě těžké pochopit, jak se mohli lidé, kteří znali slovo „já,“ tohoto slova vzdát a nepochopili, o co tím přišli. Ale nějak se to stalo, protože jsem žil ve Městě zatracených a sám jsem poznal, jaké hrůzy je na sebe člověk ochoten seslat.

A zde, nad vchodem do mé pevnosti, vytesám do kamene slovo, jež bude mým majákem a praporem. Slovo, které nikdy nezemře, i kdybychom všichni padli v bitvě. Slovo, které na této zemi nikdy nemůže zemřít, protože je jejím srdcem, smyslem a slávou. Posvátné slovo. EGO.