komarek mesta mestecka
Knihy Stanislava Komárka Městečka a města natolik převyšují českou literaturu jako takovou, že to prostým okem Čecha jednoduše není viditelné. Nezbývá než věřit, že podobně prostoduchých očí je v naší kotlině minimum. Jistě to nevím.


Městečka a města rovněž akceptuji co vcelku geniální, minimálně pak brilantní přístup k psaní vlastních pamětí.

Přitom každé kvalitní psaní tkví do vysoké míry v umění odhadnout, co vynechat. I u dvousvazkových pamětí Městečka a města Stanislava Komárka tohle platí, přičemž tvůrce tu vlastní životaběh krutě prokádroval. Řekl na sebe hodně, ba takřka vše, ale s výjimkou sexu a vztahu k Bohu. Zdá se vám to faux pas a málo? Pak už vás zblbl bulvár.
Komárek ignoruje, podle mě vhodně, i pracovní detaily vlastní kariéry a vědecké dráhy. Další momenty by rád nevynechal, ale je soudný: už je najdeme rozpuštěny v jeho pozoruhodných románech Opšlstisova nadace (2002), Černý domeček (2004) a Mandaríni (2007).
Viz: Knihy / Stanislav Komárek

Komárek zúročil v nemalé míře specializaci biologa, ale je nepochybně i prvotřídní sociolog a historik.
Prokazuje permanentní, stěží uvěřitelný nadhled nad vlastní životní dráhou, aniž se cítí nedoceněn se jistě necítí, a jen tak mimochodem učinil poklonu Arthuru Koestlerovi. Možná, uznávám zbytečnou. AK psal dokonale, ale podle všeho značně lhal a i s jeho morálkou to bylo na štíru. Přesvědčil k sebevraždě vlastní ženu… A vůbec.
Ale to je detail a Komárek si, jak řečeno, poradil i s rankem všech kvalifikací, které nikdy nestudoval, například s právě etnologií. V knihách přitom stěží narazíme na nadbytečnou větu. Je zcestovalý, není to typ surrealisty, co pozoruje svět se zavřeným okem, zažil hodně, má tedy odkud čerpat. I když… Hle, jen erudované vzpomínky do jeho šestého roku vydávají na desítky a desítky stran; a to se všechny do výsledné autobiografie nedostaly. První svazek končí teprve maturitou.

Následuje pak svazek druhý a tady lze autora provázet studii biologie na Přírodovědecké fakultě UK přelomu 70. a 80. let. Nastupuje pak do práce a dokonce je mu přidělen byt. Tu se rozhodne emigrovat. Moment je prý jako ozáření bleskem. Ozářen je uvnitř autobusu z Jindřichova Hradce do Budějovic.

K exilu vybírá Vídeň roku 1983, kam se krkolomnou cestou dostává přes Itálii. Označuje to v knihách za největší dobrodružství svého „jinak klidného“ života, ale my sami při četbě váháme, zda se trochu nepodceňuje. Komárek skutečně statečně procestoval moc a moc koutů světa, jak o tom píše v jiných knihách, ale také této.

Co víc? Vyvrací mýty. Třeba ty o tom, kdo ho v emigraci podpořil či zda byl agentem a celý jeho „útěk“ naprogramován StB.

Titul Městečka a města není obecné vyjádřením, ale označuje zcela konkrétní místa
.
Prvý ze svazků Městečka se odehrává hlavně v původním jeho bydlišti Kardašově Řečici a v rodném Jindřichově Hradci. V druhém dílu dojde už na Vídeň a Prahu, tedy města. Jde tedy jen o čtyři lokality, ve kterých má či měl základny; a protože se narodil roku 1958, odvíjejí se jeho vzpomínky od let šedesátých, aby zahrnuly i vyprávění rodičů a prarodičů o poměrech od začátku dvacátého století.

Co ještě více, nechybí třeba ani vzorový náhled na způsob někdejšího chovu dobytka, na využití jihočeských rybníků, na lokální lidové znalosti živočichů a rostlin, na dělení rolí v rodinách, na někdejší práci dětí, veškerý folklór, stravovací zvyklosti, lidovou medicínu, průběh církevního roku.

V druhém ze svazků se klíčovým stane jeho vztah se Zdeňkem Neubaurem. Právě s ním Komárek po převratu zakládal Katedru filosofie a dějin přírodních věd.

Memoáry končí rokem 2000, kdy - podle jeho vnímání - ustaly prudší společenské změny, aby nastoupila „monotónnější“ doba konzumně-digitálního bezčasí, na jejíž hodnocení je podle jeho názoru brzy.
Tady, řekl bych, přece jen převážilo intimně osobnostní vnímání. Stabilita onoho času přece není jednoznačná.
Ale Komárkův život se v jistém věku prostě zklidnil. To ano. Podstatné je, že má dar psát zajímavě a že našel i dar stručnosti. Za pokrytectví přitom považuje, označují-li někteří věk těsně po šedesátce za stále předčasný k sepsání pamětí.
Nikdo neznáme „hodiny ani dne“ - a je si vnitřně jist, že se bude jeho kniha číst s daleko větším zájmem za nějakých třicet let.
A doby, kdy něco jako samozřejmost berou všichni, a časy, kdy už neví nikdo nic, se podivuhodně „překlapují“. A to až překvapivě rychle. Snad proto podává svědectví, i když sám si je vědom, že žil bez výraznějších kontaktů s politickými špičkami.
Tím spíš možná uspěl při brilantním zachycené genia loci i dnes už zašlých společenských praktik. Vynechal, pravda, příhody, které by se běžným čtenářům zdály neuvěřitelné, a mnohem objemnější, a tedy necenzurovaná verze pamětí teď leží v trezoru Nakladatelství Academia. Zveřejněna má být po Komárkově smrti.

Zpola žertem autor dodá:
„Eventuální zájemce o ni bych prosil o trpělivost a snahu neurychlovat její vydání pomocí nějakého radikálního zásahu. Až tak otřásající čtení, aby se to vyplatilo, to nebude.“
„Porod“ pamětí odkládal, ale chápe buddhistický termín kléša-rága. Znamená vnitřní překážku v další cestě. Překážka se dá odstranit jen pomyslným porodem. A protože je Komárek vědec, píše z gruntu a jaksi směrem od přírody. Nepostrádáme tudíž ani samostatné sekvence o slepicích, husách, psech, kočkách, prasatech a o včelařství.

A dojde i na kapitoly

Tradiční vztah ke zvířatům a rostlinám a na ně vázaný folklór,
Změny ve fauně a flóře severního Třeboňska za posledních sto let,
Specifika starého Rakouska ve srovnání s dneškem,
Církevní rok v městečku,
Komunistický roční cyklus,
Struktura společnosti za minulého režimu,
Životní styl a radosti minulého režimu,
Panelák v životě českého lidu
Povaha roku 1968.
V druhém svazku pak na oddíly Organizace vědy za minulého režimu,
Kolej Albertov,
Praha normalizační,
Armáda za minulého režimu,
Sexuální život za minulého režimu,
Uprchlický tábor anebo Vídeň jako fenomén

Co gentleman však Komárek s výjimkami jmenuje jen ty osoby, o kterých lze psát v jednoznačně kladných souvislostech.
Jeho vzpomínky pak jsou knihami, které bezesporu zůstanou zajímavé i po sto letech, kdy se budou číst taky, a autorova pozoruhodná schopnost „vytřídit“ podstatné pravděpodobně skutečně generovala mistrovské dílo.

Jako by vstoupil do nadaného mimozemšťana, který je požádán o pohled na svět. Výsledek je neotřelý a spolu s redukcí detailů naopak nacházíme detaily jiné, detaily mnohým z nás samozřejmé, avšak nově vnímané. A za dvacet let by jim většina… už rozumět nemusela.
A zvláštní je i radostná pokora, s níž vyjadřuje nad životem ve finále radost, aby provolal třikrát „díky“.

Stanislav Komárek: Města a městečka. Memoáry. V dvou svazcích vydalo nakladatelství Academia. Praha 2019. 268 + 284 stran.

Z kapitoly Uprchlický tábor:

Byl jsem, stejně jako všichni čeští spoluexulanti, přesvědčen, že odcházím v poslední moment a že v exilu strávím celý život. Kdyby mi nějaká Sibyla tehdy prorokovala, že se vrátím už za sedm a půl roku, hlasitě bych se jí smál, kdyby říkala, že se v této době v Československu obnoví kapitalismus a toto vstoupí později i do NATO a Evropské unie a Komunistická strana Sovětského svazu bude zakázána jako zločinecká organizace, říkal bych jí, že už bylo hloupých vtipů dost, a kdyby do třetice předpovídala, že za patnáct let nás bude jistý bývalý kosmonaut zastupovat v europarlamentu, asi bych jí dal facku, protože v legraci má být nějaká míra. Přitom by měla naprostou pravdu. A proto i ty, milý čtenáři, pomysli, že s největší pravděpodobností nastanou věci, kterých se vůbec nenaděješ, ba i takové, na které se ti zdá šílenstvím vůbec pomyslit…

Museli jsme se povinně zaregistrovat u jedné podpůrné organizace pro uprchlíky, na výběr jich bylo několik desítek. Ihned mne zkontaktoval Ivan Medek z American Fundof Czechoslovak Refugees a pokoušel se mne pro svou organizaci získat – neznal jsem ho, ale shoda jmen mi nějak napověděla, že by to mohl být syn generála Medka, známého legionáře. Netušil jsem, že jako chudý čerstvý emigrant má z každé získané dušičky nějakou provizi a že žádná z těchto organizací pro uprchlíky nic nedělá, takže je to prašť jako uhoď. To bych mu papír rád podepsal a mohli jsme si zajít na kávu do kantýny. Protože jsem však usoudil, že podpůrné organizace zřejmě budou něco zcela klíčového, a co se moc nabízí, představuje jistě nějakou past, asi hodinu a půl jsem se usilovně bránil a pak se zaregistroval u kterési jiné. Když jsme se pak s Ivanem Medkem v českých klubech ve Vídni potkávali (tou dobou už byl korespondentem Hlasu Ameriky), vždycky jsme se této komické příhodě smáli…

Velký lágr byl svět sám pro sebe, se svou černou ekonomikou a paralelními mocenskými strukturami, člověk se do nich zaplést ovšem nemusel. Celou řadu emigrantů k tomu vedla spíš sociální izolace a touha po společnosti, ať už byla, jaká chtěla. Paradoxně se duševní svět introvertovaného jedináčka, který je z povahy věci už ve vlastní rodině i domovině poněkud sám, k emigraci mimořádně hodí. Člověk může být klidně stejně osamělý i v Rakousku a to, že je cizinec, mu vlastně dává trochu bianko šek být jiný a divný. Vystačit si sám a nemoci svůj svět s nikým sdílet, jsem byl po léta zvyklý. Biologie něčemu podobnému říká preadaptace.