kraus karl
Rakouský spisovatel, žurnalista a dramatik Karl Kraus (1874-1936) součastník a obdivoval Karla Čapka i F.X. Šaldy je pro jeho mimořádně obsáhlé a úvahově pestré dílo obsahující především aforismy, eseje, dodnes populární. Napsal také literární kritiky, nesčetné polemiky, dopisy, satiry, glosy, epigramy, básně, prohlášení etc. Většinu svých prací uvedl ve svém časopise Die Fackel neboli Pochodeň.


Vybíráme jeho vtipné aforismy, které nazval O společnosti, které byly vytištěny v knize:
Soudím živé i mrtvé / Karl Kraus / Přeložil Aloys Skoumal / Odeon 1974

Jaké soužení, tenhle život ve společnosti! Kolikrát se mi chce někdo zavděčit tím, že mi zapálí, a já abych se mu zavděčil, musím vyndat z kapsy cigaretu.

Lidi, které nezdravím, rozděluji do čtyř skupin. Jsou takoví, které nezdravím, abych se nekompromitoval. To je nejjednodušší případ. Kromě toho jsou takoví, které nezdravím, abych je nekompromitoval. K tomu je už třeba jisté opatrnosti. Dále jsou však takoví, které nezdravím, abych si u nich nezadal. S těmi je to už těžší. A konečně jsou takoví, které nezdravím, abych si sám u sebe nezadal. Tady se musí mít člověk obzvlášť na pozoru. Ale mám v tom už jistou rutinu, a v tom, jak nezdravím, umím každý ten odstín tak vyjádřit, že se nikomu neukřivdí.

Nezdravit nestačí. Člověk nezdraví také lidi, které nezná.

Pány, kteří když jim nabídnete doutník, odpovědí: „Neříkám, že ne.“, je radno na místě skolit. Jinak by se mohlo stát, že na otázku, jak se jim nějaká vdaná líbí, odpovědí: „Žrádýlkem nikdy nepohrdnu.“

Před holičem jsme všichni stejní. Kdo dřív přijde, má přednost. Myslíš si, že před tebou sedí vévoda, a když spadne plášť, vstane chasník z výčepu.

Číšník je člověk, který má na sobě frak, aniž si toho všimneme. Naproti tomu jsou lidé, které jakmile mají na sobě frak, pokládáme za číšníky. Frak tedy nemá ani tam, ani tady žádnou cenu.

Když se někdo zachová jako hovado, řekne: Vždyť jsem taky jen člověk. Když se s ním však zachází jako s hovadem, řekne: Vždyť jsem taky člověk.

S lidmi, kteří se ohánějí slovem „efektivně“, se opravdu nestýkám.

Měšťácká společnost se dělí na ty, kterým už vyndali slepé střevo, a na ty, kteří nemají ani na úhradu za Řád Františka Josefa.

Doutník, řekl altruista, doutník, milý zlatý, ten vám dát nemohu. Ale až si budete chtít připálit, jen přijďte: můj hoří pořád.

Vznešení lidé se neradi projevují. Jakmile uvidí, že někdo páše sprostotu, jsou s ním sice solidární, ale ne všichni mají odvahu dát mu to najevo.

Jsou pokrytci, kteří se holedbají nepoctivým smýšlením a pod touto rouškou je také pak mají.

Jsou lidé, kteří do smrti zazlívají žebrákovi, že mu nic nedali.

Spíš ti někdo odpustí sprosťáctví, jehož se na tobě dopustil, než dobrodiní, jehož se mu od tebe dostalo.

Kolikrát se mi stalo, že někdo, kdo se se mnou dělí o názor, nechá si větší díl pro sebe, takže si už teď dávám pozor a nabízím lidem jenom myšlenky.

Hnusu jsem nesnesitelný. Ale rozejdeme se, až ho také já budu mít po krk.

V umění se u nás cení provoz a v hostinci osobnost.

Volky nevolky stojíme u kolébky věhlasu, který si na svět odnáší jméno gratulanta, kondolenta, přítomného, nepřítomného. Mozek se nám už nebrání proti této děsné nomenklatuře, která je tolik co lokální část novin, a nakonec pokládáme bezpodstatnost své popularity za hloubku, jejíž podstaty se člověk nedobere. Vídeň je úrodná půda osobností,

které za oblibu vděčí své popularitě. S bodrým „Vždyť my se známe“ nám zastoupí cestu a dlouho člověku trvá, než se mu podaří naučit se je nepoznávat.

Nic bych nenaříkal, kdyby se mi spropitné „vyfouklo“. Trapné je mi jenom, že je musím vyndat z kapsy, když prší, když přemýšlím nebo se vůbec něco děje, co skutkům blíženské lásky nijak neprospívá.

Zlo ze všech nejhorší je, když se vnějšnostmi života, které mají sloužit vnitřní síle, právě tato síla promarní.

Dyk sme všici lidi není omluva, nýbrž neomalenost.

Kůň vjel na chodník a kočí řekl: „Von je holt mladej, musí se učit.“ „Ale ne na mně,“ řekl jsem. Kůň vjel na chodník a kočí řekl: „Von je už holt slepej.“ Kdybych tak jedinkrát v životě kápl na pravého koně.

Někdy se i ve mně ozve jakási tucha lásky k bližnímu. Slunce se směje, svět omládl, říct mi dnes někdo, ať mu připálím, nevím, nevím, jsem takovej, že bych mu bez dlouhého prošení připálil.

K samotářství nestačí, že člověk sedí u stolu sám. Kolem stolu musí stát ještě prázdné židle. Když mi číšník nějakou židli, na které nikdo nesedí, odtáhne, počítám, že mi něco chybí, a probudí se ve mně družnost. Bez prázdné židle nemohu žít.

Člověk se uzavře před světem třeba na celý týden. Ale je jistý pronikavý nedělní pocit, kterému člověk neunikne ve sklepení, na vrcholku hory, ba ani ve zdviži.

Ve Vídni se děti hýčkají a muži týrají.

Spíš si venkovský kůň zvykne na auto než chodec po Ringstrasse na mne. K mnoha nehodám už došlo tím, že se splašil.

„Koukejte, nebuďte votrava!“ říká Vídeňák každému, kdo se v jeho společnosti nudí.

Čas plyne zpola v odporu, zpola v zlosti.

Myslím, že nikde na světě by vrchovatá kupa hanebných činů nevyvolávala takové mravní rozhořčení jako ve městě, kde žiju, neprodejnost mého myšlení. Viděl jsem, jak lidé, jimž jsem jakživ neublížil, při mém spatření vybuchli a rozprskli se v atomy světové banality. Žena jednoho nočního redaktora vstoupila na nádraží do zvláštního kupé první třídy a s kletbou na rtech umřela. A to proto, že si naberu volnou jízdenku na dráhu, což je asi má nejmenší chyba. Lidé, jimž proudí lenivěji krev, si při pohledu na mne odplivnou a jdou dál. Samí mučedníci; hájí obecnou věc, vědí, že můj útok neplatí jejich osobě, nýbrž veškerenstvu. Je to poprvé, co se tato chromá společnost, nosící štěpiny kostí na pásce, vzmůže na gesto. Po staletí se neplivalo, když šel kolem spisovatel. Humanita se sbíhá v Messině, hloupost je před mou Fackel solidární. Přestávají třídní protiklady, umlká národní hašteření a spolek na obranu antisemitismu může při řeči složit ruce v klín. Sedím v hostinci: napravo stůl stálých hostů, špatně postrojených, šťourajících se v nose, zřejmě to budou německonárodovečtí poslanci; nalevo divoši s černými převěsnými vousy, jako by víra v rituální vraždy přece jen měla špetku oprávnění, určitě to však jsou pouze sociálpolitikové a jenom po košerácku strkají nůž do úst. Dva světy, mezi nimiž zdánlivě dorozumění neexistuje. Wotan a Jehova vrhají po sobě nepřátelské pohledy, ale výsledky jejich záští se srážejí na mé maličkosti. Že rakouská vláda dosud nepřišla na to, reklamovat mě jako program, dá se vysvětlit jen zásadní bezradností rakouských vlád.

Deset let se moji nepřátelé pídí po pohnutkách. Chovám se tak buď proto, že jsem namazaný krajíc nedostal, nebo přestože jsem ho dostal. Že za tím vězí namazaný krajíc, je nesporné: zbývá jen vybrat si mstivost, nebo nevděk. Že nějaký skutek může vyplývat z obojí pohnutky, to mé nepřátele přivádí z míry. Milerád je rázem přiznám obě, jen když tím uniknu drtivé otázce, jakou mi klade blahovůle: „Tak mi, prosím vás, povězte, co máte proti Benediktovi?“

Svět konexí, v němž je pozdrav silnější než přesvědčení a v němž se člověk zmocní nepřítele tak, že uloví jeho ruku, pokládá nechuť k svému systému za vypočítavost, a když už přímo neopovrhuje Herkulem za to, že sobě a třem tisícům volů ztěžuje život, pátrá po jeho pohnutkách a ptá se: Co máte proti Augiášovi?

Kus pravdy je na tom vždycky. Prý jsem byl kdysi monistou. Skutečně jsem jednou něco proti monismu napsal. Prý jsem se nedostal do novin, které jsem později potíral. Skutečně jsem jejich nabídku odmítl. Prý jsem se vtíral jednomu vlivnému. Skutečně jsem od něho takový dopis dostal. Zkrátka kus pravdy na tom vždycky je.

Leckdo, s kým jsem se nikdy neseznámil, mě zdraví a přitom doufá, že jsem snad po tak dlouhé době zapomněl, že jsem se s ním nikdy neseznámil, a novému známému pozdrav oplatím jako starému známému. Nevím sice určitě, koho znám, ale určitě vím, koho neznám. Tady je omyl vyloučen. Kdyby se to přece někdy stalo, pozdrav mi včas připomene, že toho člověka neznám, a do konce svých dnů si ho zapamatuji. Kdo je to, co vás zrovna – zeptá se starý známý Vy ho neznáte? Vždyť je to ten, co se domníval, že jsem zapomněl, že ho neznám!

Chápu, že ohyzda, která pohlédne do zrcadla, nabude přesvědčení, že ohyzdný je odraz, ne ona. Tak vidí společnost v zrcadle svou sprostotu a z hlouposti si o mně myslí, že jsem sprostý chlap.

Je nasnadě umřít za vlast, ve které nelze žít. Ale jako vlastenec bych dal před porážkou přednost sebevraždě.

Neměl by člověk, v šiku občanského života, toho využít a zběhnout do války?

V mém stylu prý jsou zachyceny všechny šelesty časnosti. Tím prý se mým současníkům protiví. Nechť ho však budoucí přiloží k uchu jako mušli, v níž hude oceán kalu.

Návrhy, abych k tomuto městu znovu přilnul: změna nářečí a zákaz rozplozování.

Od města, v němž mám žít, vyžaduji: asfalt, kropení ulic, klíč od domu, vytápění vzduchem, teplou vodu. Bodrý jsem sám.