nobel albert prize

Byl geniální, velmi umanutý a uznával ho celý svět. Jmenoval se Alfred Bernhard Nobel (21.10. 1833 – 1896). Za svůj život zrealizoval 355 patentů převážně v oboru chemie. Podmanil si  energii nitroglycerinu a objevil dynamit. A aby obě válčící strany viděly koho vraždí, vynalezl bezdýmový střelný prach i výbušnou želatinu. (1876 výbušná želatina, 1887 ballistite, výbušný prach) Neobyčejný finační zisk z těchto objevů dal základ rozvoji nadnárodních společností. Nobel sám založil na sto podniků ve dvaceti státech světa.

Byl zřejmě první člověk, který vyslovil názor, že války přestanou kvůli vynálezům zbraní hromadného ničení, než ze snah mírových aktivistů.
Velké zlo by mělo vykonat velké dobro. A začal vymýšlet zbraň, která by vyděsila lidstvo tak, že by dobrovolně odstoupili od válek. Jeho poslední patent byla raketa, která ulétla tři kilometry.

Ale jako každý člověk, jednoho dne zemřel a zanechal po sobě třicet miliónů švédských korun, které se staly základem Nobelovy nadace.
Zcela jistě tato finanční odměna pomohla mnoha nositelům dokončit vědeckou práci, dopsat knihu nebo aspoň nežít v nouzi. Snad můžeme věřit tomu, že své dílo nesměřovali ke zkáze, ale k dobru, stejně jak tomu věřil Nobel. A přesto nikdy nevíme, zda další generace jejich dílo nezneužije ve jménu posedlosti a touhy po moci, které zpětně nazýváme zlem.

A tak se mi zdá, že i Nobelova cena míru je cítit nejen střelným prachem, ale i věčnou touhou vyzkoušet nejdřív tu horší stránku každého nápadu a teprve potom si říct: Tudy cesta nevede. Jako bych slyšel Cimrmana. Co je na světě zneužitelné, se nejdřív zneužije. Existuje větší důkaz lidské tuposti?

Proč si rozumný člověk přestává ceny vážit?
Původní záměr ocenit vědecké objevy znamenající přínos pro lidstvo se postupně degradovalo nesmyslným přidáním ceny za ekonomii (udělována Švédskou říšskou bankou od roku 1968) a často kontroverzní Nobelovou cenou míru, udělována komisí norského parlamentu. Ta je dnes příčinou velmi hlasitého smíchu nad lidskou hloupostí a nad lobbismem, který v kruzích Švédské akademie bezesporu panuje a která velmi často rozhoduje na základě politické poptávky.

Připomeňme jen ty nejkřiklavější rozhodnutí:
Udělení ceny Míru americkému ministrovi Henrymu Kissingerovi za údajné diplomatické jednání ve válce ve Vietnamu, kterou rozpoutaly samy Spojené státy. Přiznání ceny v roce 1994 kontroverznímu politikovi Jásiru Arafatovi nebo dokonce už naprosto nepochopitelná cena (2009) velmi kontroverznímu Baracku Obamovi, za nulový přínos světovému míru po několika měsících jeho vlády v době, kdy USA vedla několik útočných válek ve světě.
Směšné je i udělení Nobelovy ceny úřednické a ve své podstatě nedemokratické Evropské unii a jejich nevoleným představitelům.
Výrazem neúcty k opravdovým mistrům literatury je udělení nobelovky zpěvákovi Bobu Dylanovi v roce 2016 za jeho literárně-průměrné texty.

Sympatická videopoznámka k Nobelově cenu Míru ve zpravodajstvi Bulva