roux stret nabozenstvi
Jedná se o kvalitně sepsanou a ucelenou historii střetávání islámského a křesťanského světa. Kniha pokrývá téměř čtrnáct století a pojednává o událostech odehrávajících se na čtyřech kontinentech.

Jaký obrázek se nám naskytne, obrátíme-li se do minulosti?
Procházíme-li zběžně dějiny, ať už dávné nebo novější, vynořují se před námi všeobecně známé historické události: bitva u Poitiers, křížové výpravy, dobytí Cařihradu, obléhání Vídně, alžírská válka, útok na Světové obchodní centrum v New Yorku a celá řada dalších.
Podíváme-li se na ně ovšem blíže, ukazuje se, že všechny jsou jen epizodami jediného konfliktu, který začal v roce 632 a trvá dodnes. Neuplynul rok, neuplynul měsíc, ba snad ani týden, kdy by nebyla prolita křesťanská nebo muslimská krev. Neměli bychom našim současníkům připomenout a ukázat, že události, které nás aktuálně zaměstnávají a naší současností tolik otřásají, jsou pouze pokračováním bezmála čtrnáct set let trvajícího konfliktu?

Nejznámější bitvy:

10.10. 732
Frankové vedení Karlem Martelem porazili muslimské vojsko v bitvě u Tours, čímž byla zastavena islámská expanze na Západě.

2. 1. 1492
Emír Boabdil předává španělskému královskému páru Isabele Kastilské a Ferdinandu II. Aragonskému klíče k branám poslední maurské pevnosti Granady. Končí víc jak 800 letá okupace Španělska muslimy. Od roku 711.

14.10. 1529
První obléhání Vídně končí neúspěchem a ústupem osmanských vojsk.

7.10. 1571
Flotila evropských křesťanských mocností, spojených ve Svaté lize, rozdrtila osmanské loďstvo v bitvě u Lepanta.

12.9. 1683
Spojené armády rakouských Habsburků, Svaté říše římské a Polského království pod vedením polského krále Jana III. Sobieského rozdrtily v bitvě u Vídně hlavní armádu osmanské říše a ukončily druhé obléhání Vídně.

30.10. 1918
První světová válka: Osmanská říše podepsala s Dohodou složení zbraní. Roku 1922 se zhroutila úplně.

Válka mezi islámem a křesťanstvím, ať už vyhlášená a otevřená, se svými velkými bitvami, dobytými městy, obsazenými zeměmi, vyhlazováním obyvatelstva, nebo skrytá a záludná – tato válka je realitou, a to navzdory často připomínanému a leckdy skutečnému přátelství, vzdor dlouhým obdobím příměří a pokojného soužití, bez ohledu na vše, co si křesťané a muslimové vzájemně přinesli a čím se obohatili, a přes vzájemný obdiv, který k sobě kdy chovali.
Tato válka vlastně nikdy doopravdy neskončila. Ať si to přiznáváme nebo ne, je dnes Západ s muslimy, a tedy s islámem, ve válečném stavu.

A je nebezpečnou naivitou mnohých představitelů EU, že láskou a pokorou, konzumem a ustupováním požadavkům ze strany představitelů Islámu se agresivita a rozpínavost Islámu oslabí a vytvoří se nová společnost. Pokud bychom se podívali do tisícileté historie Indie, kde islámská rozpínavost několikrát slavila úspěch, zjistili bychom, že Islám nikdy neustupuje, nesplývá s původní kulturou, ale za každou cenu prosazuje své vidění světa. Viz: Moudrost a umění starých Indů. Odpovědi Dušana Zbavitele na pomatenost křesťansko – islámské civilizace

Střet náboženství / Jean-Paul Roux / Překlad Vladimír Čadský / Rybka Publishers, 2015
České vydání knihy je doplněno několika desítkami barevných a černobílých map.

Jean-Paul Roux, PhD (5.1. 1925 - 29.6. 2009)
Francouzský specialista na islámskou kulturu byl absolventem Institut national des langues et civilisations orientales, the École du Louvre a École Pratique des Hautes Études. V roce 1966 získal v Paříži doktorát literatury. Od roku 1957 do roku 1970 byl ředitelem výzkumu na CNRS, v letech 1960 až 1966 vědeckým tajemníkem pro katedru orientálních jazyků a civilizací a učitelem islámského umění na École du Louvre. Byl generálním komisařem pro islámská umění v Orangerie de Tuileries v roce 1971 a také v Grand Palais v roce 1977.

Ukázka:

V Koránu najdeme na dvě stě padesát veršů oslavujících svatou válku, džihád. I když některé z nich byly, zejména pod vlivem mystiky, od 9. století interpretovány jako výzva k práci na sobě samém (tomu se říká „velký džihád“), nelze popřít, že tématem velké většiny z nich je ozbrojený boj („malý džihád“). Většina textů je naprosto jednoznačná. Vztahují se explicitně k válce – k válce především proti modloslužeb- níkům, ale také proti těm, kdo jsou s nimi ztotožňováni, například proti křesťanům, kteří se odvažují Boha zpodobovat a „mají tři bohy“ (tak islám chápe dogma o Trojici),6 Židům, kteří zradili svou úmluvu s Bohem,7 a proti některým dalším: „A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám“ (Korán 2, 190); „Jděte v boj lehcí i těžcí a bojujte majetky i osobami svými na cestě Boží!“ (9, 41); „…zabíjejte modloslužebníky, kdekoli je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chys- tejte proti nim všemožné nástrahy!“ (9, 5).
Tyto výzvy k boji, k zabíjení, jako by byly v rozporu s veršem, který prohlašuje: „Nebudiž žádného donucování v náboženství!“ (2, 256).

Toto jedinečné prohlášení vždy vzbuzovalo pozornost a zavdalo pod- nět k mnoha komentářům. Není zcela izolované, protože jinde čteme:
„Kdo chce, ať věří, a kdo chce, ať nevěří“ (18, 29); „Kdyby byl Pán tvůj chtěl, věru by byli všichni, kdož na zemi jsou, vesměs uvěřili. Chceš snad donutit lidi, aby se stali věřícími?“ (10, 99.) Džihád však přese všechno zůstává zákonem a musí být doveden až do konce: „A bo- jujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebu- de všechno náboženství patřit Bohu“ (2, 193); „…a budete proti nim bojovat, leč by přijali islám“ (48, 16). To ovšem nebránilo Rašídovi Ridá (1865–1935), jednomu z velkých muslimských myslitelů, aby své apologetické a misionářské dílo (Zjevení islámu, vyšlo 1935) neukončil výzvou k národům světa, v níž je žádal, aby přijaly islám, náboženství humanity a míru.

Smrt v boji, obětování vlastního života pro vítězství islámu zajišťuje věčnou spásu, otevírá přímou cestu do ráje: „A neříkejte o těch, kdož byli zabiti na stezce Boží: ,Jsou mrtvi!‘ Nikoliv, oni živi jsou…“ (Korán 2, 154), „…kdož byli zabiti na stezce Boží. On správnou cestou je po- vede… a uvede je do zahrady rajské“ (47, 4–6). Podobných citací bych zde mohl uvádět bezpočet, ale dovolím si spíše odkázat na svou knihu Příkazy Alláhovy (Les Ordres d’Allah). Poznamenejme, že myšlenka vzdát se pozemské existence není cizí ani křesťanství, má však jiný význam, neboť Ježíš říká: „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde, kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej“ (Mt 16, 25).

Soužití muslimů s nemuslimy je možné, nemuslimové však nemají přístup do Mekky (Korán 9, 28) a nesmějí vstupovat do mešit (9, 17). První zákaz je dodržován a všichni nevěřící byli z Arábie vyhnáni již na základě příkazu z roku 640 a prováděcího nařízení za cAbdalmalikova chalífátu (685–705); dodržování druhého se v jednotlivých místech a v různých obdobích liší: v Íránu je nevěřícím zakázáno vstupovat do šícitských svatyní v Qomu a v Mašhadu, ale do mešit vstupovat smějí.8 Křesťané mohou žít vedle muslimů v místech pod muslimskou i ne- muslimskou vládou (například křesťanskou, abychom se drželi svého námětu) a k oběma případům v průběhu dějin také hojně docházelo. Pohled Koránu na vztahy muslimů s věřícími jiných náboženství není snadné přesněji vymezit, protože v některých verších lze totéž slovo překládat jako „pán“ nebo jako „přítel“. Máme číst: „Vy, kteří věříte! Neberte si židy a křesťany jako přátele“ nebo „Vy, kteří věříte!

Neberte si židy a křesťany jako pány“ (5, 51)? Jiná místa jsou ovšem jasná: „Vy, kteří věříte! Budete-li poslouchat skupinu jednu z těch, jimž bylo dáno Písmo, obrátí vás poté, co jste již uvěřili, opět v nevěrectví.“ (3,100) A závěr je striktní: „Neposlouchej nevěřící, ale pusť se proti nim do boje úporného“ (25, 52). Stejně negativně se ke kontaktům s nevěřícími ovšem staví také Nový zákon. Vyvarovat se styku s nimi radí i samotný svatý Pavel: „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spo- lu s nevěřícími… ,A proto vyjděte z jejich středu a oddělte se,‘ praví Hospodin“ (2 Kt 6, 14–17).

V praxi si však ti, jež Korán nazývá lidmi knihy (ahl al-kitáb), tedy Židé a křesťané, mohou, jakmile se podrobí autoritě muslimů, svou víru ponechat a stávají se adh-dhimma, tedy lidmi chráněnými, kteří ovšem za svou ochranu odvádějí zvláštní daně (džizja, „daň z hlavy“) a, jak už kdysi napsal Gustave E. Grunebaum, platí za ni „permanentní nerovností“. Tato nerovnost, provázená různými formami útlaku, přes- ně odpovídá příkazu Koránu: „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha,
… dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi“ (Korán 9, 29). Ne náhodou se země dobyté Araby (nikoli však Turky) během jednoho či dvou staletí staly muslimskými.

Muslimové se – byť s několika pozoruhodnými výjimkami – až do nedávné doby podobné shovívavosti netěšili. Křesťanské státy, bezpo- chyby poučené prvními staletími arabské expanze a jejími důsledky (zotročování, konverze, asimilace), přítomnost islámských komunit ve svém středu prakticky nepřipouštěly. Španělsko a i Byzanc, když do- byla zpátky Krétu, to dostatečně jasně ukázaly, když muslimy vyhnaly, stejně jako to, byť méně radikálně, praktikovalo Rusko, když jim dalo na výběr mezi konverzí a pronásledováním. Kolonizace ale na druhou stranu christianizací provázeny nebyly.

Jak jsem uvedl, křesťané v průběhu času Kristovo učení namnoze nedodržovali. Naopak muslimové, i když občas nerespektovali rady nabádající k umírněnosti, věrně dodržovali učení Koránu i ponaučení, které jim dal Muhammad svým životem. Lze se domnívat, že porážka křesťanství je zčásti důsledkem jakési vnitřní brzdy či zábrany, která vznikla v důsledku špatného svědomí, jež tato nevěrnost vůči Kristovu slovu vyvolala.