sapolsky chovani
Proč se chováme tak, jak se chováme? Tuto otázku se pokoušeli zodpovědět mnozí badatelé a už rozmanitost způsobů, pomocí nichž ji lze uchopit, naznačuje, že se jedná o úkol velmi zapeklitý.
Jedni se zaměřují na neurobiologii, jiní se soustředili hormony, další preferují geny, někteří zase kladou na první místo výchovu či další vlivy prostředí, které na nás přímo či zprostředkovaně působí už od okamžiku početí.

Všechno jsou to ale jen škatulky, které společně tvoří jediný celek. Ten ve své monumentální knize rozplétá americký biolog Robert Sapolsky, jenž čtenáři představuje původ našeho chování od prvních sekund, v nichž hraje hlavní roli aktivita různých oblastí mozku, přes hodiny až dny, kdy jsou stěžejní hormony, až k tisícům a milionům let, během nichž naše chování formovala evoluce.
Autor se však neomezuje jen na holý biologický popis a dokládá, že na naše chování působí nespočet faktorů, o nichž často nemáme ani tušení a jejichž prostřednictvím lze naší zdánlivou racionalitou snadno manipulovat, což má často tragické důsledky.
Pokud si ale naše slabosti i přednosti uvědomíme, můžeme se alespoň pokusit jednat správně, byť to leckdy nebývá vůbec snadné.

Sapolsky vysvětluje, jak bylo dané chování ovlivněno strukturálními změnami nervového systému v předchozích měsících, dospíváním, dětstvím, životem plodu a jeho genetickým složením. Nakonec rozšiřuje pohled z jednotlivce na společnost, která ho obklopovala. Jak ekologické faktory, působící po tisíciletí, ovlivnili tuto společnost, její kulturu a následně i jednotlivce. Sapolsky se znovu vrací k evolučním faktorům starým milionům let.

Výsledkem je jedna z nejoslnivějších vědeckých výprav za lidským chováním, jaká se kdy uskutečnila.
Epochální a často zábavná syntéza špičkového výzkumu napříč celou řadou disciplín. Sapolsky přistupuje k lidskému chování s porozuměním a utkává se s tématy týkajícími se tribalismu a xenofobie, hierarchie a konkurence, morálky a svobodné vůle, války a míru.

Titul, čítající necelých osm set stran a 120 ilustrací, autor člení do celkem sedmnácti kapitol.
Od úvodního "chování" přes jeho "evoluci" až po "vojnu a mír". V té mimochodem velmi poutavě připomíná jen několik desítek let staré události, kdy téměř žádný národ neřešil špatné zacházení se zvířaty, nediskutovaly se dětské práce a nikoho nevyvedlo z míry otroctví.

Chování aneb biologie člověka v dobrém i ve zlém / Robert M. Sapolsky / Dokořán 2019.

Sapolsky Robert M.
Robert M. Sapolsky (* 1957) získal titul na Harvardově univerzitě v roce 1978 a následně se jakožto primatolog vydal do Keni studovat sociální chování paviánů. Po návratu nastoupil na Rockefellerovu univerzitu, kde získal doktorát z neuroendokrinologie. V současné době je profesorem biologie a neurologie na Stanfordově univerzitě. Je držitelem mnoha ocenění, například prestižní Ceny Nadace Johna D. a Catherine T. MacArthurových (1987) či Ceny Carla Sagana za popularizaci vědy (2008). Je autorem několika knih, například Why Zebras Don't Get Ulcers (Proč zebry nemají vřed, 1994), The Trouble with Testosterone (Potíže s testosteronem, 1997) či A Primate's Memoir (Paměti primáta, 2002).

O komplexních věcech musíte přemýšlet komplexně.“
To moc objevné není. A třeba jsem jen potají umetal cestičku tomu argumentačnímu klamu, který nadutci tolik milují: „Naše úvahy budou plné nuancí. Nechceme navádět ke
zjednodušujícím odpovědím jako ti neurochemici, když se jich ptali na slepice přebíhající přes ulici, nebo slepičí evoluční biologové či slepičí psychoanalytici, kteří všichni žijí ve svých vlastních omezených kategorických škatulkách.“
Vědci takoví očividně nejsou. Jsou chytří. Chápou, že musí vzít v potaz mnoho různých hledisek. Jejich výzkum se nutně zaměřuje na úzce vymezené téma, jelikož to, kolika věcmi může být jeden člověk posedlý, má své hranice.
Samozřejmě ale vědí, že jejich konkrétní kategorická škatulka nevypráví celý příběh. Třeba ano, třeba ne.

Posuďte následující citáty několika zarytých vědců.
První:

Dejte mi tucet zdravých dětí v dobré kondici a můj vlastní specifický svět k jejich výchově a zaručím vám, že z nich udělám, jakého odborníka mě napadne – doktora,
právníka, umělce, obchodníka a ano, dokonce i žebráka a zloděje, bez ohledu na jejich talent, záliby, sklony, schopnosti, povolání či původ jejich předků.
Tohle okolo roku 1925 napsal zakladatel behaviorismu John Watson. Behaviorismus, podle nějž je chování zcela plastické a může být ve správném prostředí formováno do jakékoli podoby, vévodil americké psychologii v polovině 20. století. K behaviorismu a jeho značným omezením se vrátíme. Podstatou je, že Watson byl patologicky lapen ve škatulce související s vlivy prostředí na individuální vývoj. „Zaručím vám, že z nich udělám, jakého odborníka mě napadne.“

My se nicméně nerodíme stejní, s totožným potenciálem, a je jedno, jak jsme vzdělávání.
Normální psychický život závisí na správném fungování mozkových synapsí a duševní choroby se objevují jako důsledek narušení synaptických drah… Je nezbytné tyto synaptické změny upravit a dráhy, jež si impulzy na svém stálém putování vybraly, předělat tak, abychom příslušné myšlenky modifikovali a zatlačili je do jiných kanálů.

Upravit synaptické změny. Pokud si myslíte, že to zní ošemetně, máte pravdu.
Tato slova pronesl portugalský neurolog Egas Moniz někdy kolem roku 1949, kdy získal Nobelovu cenu za vývoj frontální leukotomie. Máme před sebou jedince chorobně polapeného ve škatulce, jež se točí okolo hrubé podoby nervové soustavy. Mikroskopické nervové spoje je prostě potřeba doladit sekáčkem na led (jak se to dělalo, když se leukotomie, později přejmenovaná na frontální lobotomii, začala provádět jak na běžícím páse).

A poslední citát:

Nesmírně vysoká reprodukční rychlost morálních imbecilů je prokázaná již dlouho… Společensky méněcennému lidskému typu se umožňuje […] pronikat do zdravého národa, a nakonec jej zdevastovat. Pokud nemá být lidstvo kvůli absenci selekčních faktorů zničeno degenerací, již podněcuje domestikace […] musí nějaká lidská instituce realizovat výběr zaměřený na neoblomnost, hrdinství, společenskou užitečnost. V tomto ohledu již mnohé dokázala rasová myšlenka coby základ našeho státu. Musíme se – a měli bychom se – spoléhat na zdravé názory naší elity a pověřit ji […] vymýcením živlů z populace, jež přetéká nežádoucím odpadem.

To bychom měli Konrada Lorenze, který se zabýval chováním zvířat, získal Nobelovu cenu, spoluzakládal vědecký obor jménem etologie (viz dále) a pravidelně se objevoval v televizních pořadech o přírodě.
Dědečkovsky vyhlížející Lorenz v rakouských šortkách a kšandách, za nímž cupitala imprintovaná housátka, byl zároveň fanatickým zastáncem nacismu. Do nacistické strany vstoupil hned poté, co to bylo Rakušanům povoleno. Stal se členem stranického Úřadu pro rasovou politiku, Poláky se smíšeným polsko-německým původem podroboval psychologickému vyšetření a pomáhal určovat, kteří z nich jsou natolik germanizovaní, že je lze nechat naživu. Stojí před námi člověk patologicky zabřednutý v imaginární škatulce, která souvisí s velmi mylným chápáním činnosti genů.
Nešlo o obskurní vědce, kteří pěstují podřadnou vědu na bezvýznamné univerzitě. Byli to jedni z nejvlivnějších vědců 20. století, pomáhali určovat, kdo a jak se vzdělává, a ovlivňovali naše názory na to, jaké společenské neduhy jsou opravitelné a kdy bychom si s jejich nápravou neměli lámat hlavu. Umožnili ničit
xxx

Chování je souborem vnějších projevů organismu, které vycházejí z určitého systému.
Představte si nějaké chování – může být zavrženíhodné, chvályhodné, nebo nejednoznačně oscilovat někde uprostřed. Co se přihodilo v sekundě, která mu předcházela? To je v působnosti nervové soustavy. Co se stalo sekundy až minuty předtím a způsobilo, že nervová soustava příslušné chování vyprodukovala?
Tím se dostáváme ke smyslovým podnětům, z nichž mnohé vnímáme podvědomě. Co se odehrálo v předešlých hodinách až dnech a změnilo citlivost nervové soustavy na tyto podněty? Náhlá činnost hormonů. A tak dále, až k evolučním tlakům, jež působily v uplynulých milionech let a uvedly všechno do pohybu.
Máme tedy jasno. Až na to, že když přistupujeme k takto rozsáhlému tématu, které se dále bujně rozrůstá, je svým způsobem povinností nejprve definovat pojmy. Což je nemilá vyhlídka.
xxx

Což nám připomíná, že k agresi odpor nemáme; špatný druh agrese nesnášíme, ale ve správném kontextu ji milujeme. A naopak, v nesprávných souvislostech jsou nejchvályhodnější projevy chování cokoli, jen ne chvályhodné.
Motorické rysy našeho chování jsou méně důležité a snadnější na pochopení než smysl, který se za pohybem našich svalů skrývá.
To se ukázalo v jedné důmyslné studii.7 V zařízení pro zobrazování mozku vstoupily pokusné osoby do virtuální místnosti, kde potkaly buď zraněné osoby, které potřebovaly pomoc, nebo hrozivé mimozemšťany. Jedinci mohli buď zavazovat rány, nebo střílet. Stisknutí spouště a zavazování obvazů jsou různé typy chování. Jsou si však podobné v tom směru, že obvazování zraněné osoby i zastřelení vetřelce jsou „správné“ věci. A zvažování těchto dvou verzí správné věci aktivovalo tytéž okruhy v nejdůvtipnější části mozku: prefrontální kůře.