vondruska o svobode mysleni
Mezi roky 2016-2021 vydal Vondruška tři zásadní knihy, ve kterých se zabývá aktuálními problémy, kterými dnešní společnost prochází. Ať už dobrovolně nebo násilně. Jsou to knihy Breviář pozitivní anarchie, Epištoly o elitách a lidu a O svobodě myšlení.

Vondruška v knihách velmi čtivým způsobem zkoumá, objevuje historické příčiny a důsledky chování davu, totalitních způsobů ovládání lidské společnosti o kterých jsme si mysleli, že zmizely zároveň s cinkáním klíčů v roce 1989. Jenže ony nikdy nezmizely ani po cimrmanovsku neumřely, ale o něco později a opět v plné síle škodí a rozdělují společnost tak, jak se stalo mnohokrát v historii.

V knize o svobodě myšlení rozebírá autor hranice mezi dezinformací, informací a názorem.
Na základě logiky a historických zkušeností vypráví o tom, jak bylo mínění lidí ovlivňováno v minulosti, jaké prostředky se k tomu používaly, navíc na řadě konkrétních příkladů ukazuje, jak škodlivá je netolerance k myšlenkám jiných lidí.

Mnozí si ještě pamatujeme na ten pocit, kdy jsme najednou mohli říkat, co si myslíme. To, co jsme si v minulém režimu sdělovali v soukromí, co v náznacích za všeobecného potlesku říkali umělci, co zaznívalo v humoru, to najednou znělo nahlas, veřejně. Měli jsme pocit, že k nám konečně přišla svoboda slova, kterou jsme tak záviděli západoevropským zemím. A ono to tak opravdu bylo. Chvíli.

Nevím, proč to tak v lidských dějinách je, ale společnost se nedokáže zastavit v bodě, kdy jsou lidé spokojení a daří se jim. Kdy mají hlavu v oblacích, protože vybojovali něco, po čem tak toužili. Kdy jsou šťastní. Z neznámého důvodu se snaží jít dál. Jenže každá hora má svůj vrchol a další cesta vede vždycky už jen dolů.

Ve chvíli, kdy lidé pochopí, že vrchol je za nimi a vzdaluje se, neotočí se, aby se vrátili, ale tvrdošíjně jdou dál. A když konečně zjistí, že se mýlili, tak začínají být nespokojení a kverulují. Co v takové situaci zbývá? Vytvořit virtuální dojem, že se nic neděje a jsme stále na onom pomyslném vrcholu, případně dál stoupáme. A pokud někdo nesouhlasí, je třeba jej umlčet.

To ovšem neznamená, že by ti, kteří potírají kritické a nepříjemné pravdy, něco takového přiznali. Naopak, vystupují jako nejoddanější bojovníci za svobodu projevu a slova, ale přitom ji pomalu ale jistě zašlapávají do země. Ovšem tak, aby si toho nikdo nevšiml. A pokud by si toho někdo všiml, pak ho přesvědčují, že se tak děje ve jménu vyšších cílů a moderních ideálů. To, co oni dělají, je přece ochrana svobody projevu a myšlení, jen v nové a vyšší kvalitě, protože ji očišťují od nekorektního neřádu a hoaxů. Jediné svobodné myšlení je prý to, které svobodně vyjadřuje jejich vlastní názory a cíle. Ostatně, už V. I. Lenin říkal, že svoboda je poznaná nutnost. Nejspíše se dnešní inkvizitoři, cenzoři a elfové inspirovali právě jeho myšlenkami.
Z úvodu knihy

Jak trefně píše Petr Žantovský (zvláště o té třetí knize)

"Tato kniha je zralá k tomu stát se učebnicí občanské gramotnosti na všech typech škol. Jenže to bychom museli žít v jiné zemi a době".

Vlastimil Vondruška – O svobodě myšlení. Brno: Moravská Bastei MOBA 2021
Další knihy trilogie:
Breviář pozitivní anarchie Vlastimila Vondrušky aneb barbaři na hranicích
Vynikající Epištoly o elitách a lidu. Vlastimil Vondruška o odvěké potřebu zbožštit si „neomylného“ panovníka

Výpisky:

O SVOBODĚ PROJEVU

Právo na svobodný projev je odvozeno z tradice Velké francouzské revoluce a stalo se ikonou při budování všech moderních, liberálních a demokratických společností. Je chápáno jako integrální součást lidských práv a zakotveno ve Všeobecné deklaraci lidských práv, schválené v roce 1948 Valným shromážděním OSN. Při jejím schvalování se tehdy komunistické Československo zdrželo hlasování.

Z této deklarace je odvozen Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, přijatý na zasedání OSN v roce 1966. K tomuto paktu tehdejší Československá socialistická republika přistoupila podpisem v roce 1968, ale v platnost vešel až po schválení Federálním shromážděním v roce 1976. V článku 19 se hovoří o „právu zastávat svůj názor bez překážky“ a o „právu svobodného projevu“. Na tyto dva dokumenty navazuje řada dalších úmluv, chart a paktů, které však opakují ve své podstatě totéž.

Za komunismu se tradoval vtip, jaký je rozdíl mezi komunismem a kapitalismem. V obou režimech mají lidé právo svobodného projevu, ale v kapitalismu mají právo na svobodu i po projevu. Právě porušování zásad Mezinárodního paktu o občanských a politických právech se oficiálně stalo důvodem vzniku občanské iniciativy, známé jako Charta 77.

To, co za komunismu platilo jen de iure, po listopadu 1989 platilo i de facto. Ovšem jen chvíli. Vítězové totiž nikdy neumějí být velkorysí. A tak stoupenci „lásky a pravdy“, kteří bojovali za svobodu projevu, ihned poté, co převzali moc, začali omezovat svobodu projevu stoupenců poraženého režimu. Svoboda projevu platila pro všechny a pro každý názor, kromě toho, který se pojil s ideologií poražených. Diskutovalo se o zákazu komunistické strany, ale nakonec vznikl jakýsi hybrid. Komunistická strana zakázaná nebyla, ale propagace komunismu ano. Za propagaci se považoval jakýkoli projev, který by tuto ideologii obhajoval, a časem i připomínal, a hledal v oněch časech i věci dobré.

To byl první zásek do liberálně chápané svobody projevu. A záhy následovaly další kroky. Začala se zakazovat vyjádření, která nebyla v duchu oficiální evropsko-unijní doktríny, ať se již jednalo o postuláty ideologické, o hodnocení historických událostí a osobností, a později v duchu eskalace lidských práv o kritická vyjádření na adresu různých menšin či na změny v politickém systému Evropy.

A tak svoboda projevu, daná různými pakty, ustanoveními a chartami, vzala opět za své. Dějiny jsou až průzračně jednoduché, vše se neustále opakuje. Stejně jako komunisté svými zákony omezili svobodu slova a kriminalizovali řadu různých „podvratných“ názorů, udělaly to i vlády na počátku 21. století. To vše pod zástěrkou korektnosti.

Základním zdůvodněním je zdánlivě hezká teze – mějte svobodu projevu, ale svými slovy nesmíte škodit jiným. A tak se začaly do trestního práva dostávat přestupky a zločiny, jejichž podstatou bylo, že se někdo vyjádřil o něčem nebo o někom jinak, než „se smí“. Nepřipomíná vám to něco?

Navzdory tomu, že je u nás svoboda projevu právně zaručena článkem 17 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, vznikla postupně různá omezení daná zákonem. Není jich málo a v některých případech jsou tak široká, obecná a vágní, že mohou být za určité situace bičem kdykoli a na kohokoli. Ke každému danému přestupku existují samozřejmě různé komentáře, předpisy a vyhlášky, ale i ty mají v rukách „jen“ lidé, a jak známo, zákony se vždycky vykládají tak, jak to vyhovuje vládnoucím vrstvám a jak to dovolí aktuální ideologie. Copak se spravedlnost nezobrazuje jako dáma se zavázanýma očima? Prý proto, aby byla nestranná. Ale já si myslím (a nejsem sám!), že spíše proto, aby neviděla, co se kolem ní děje.

Pro představu, podle současného trestního zákoníku je svobodné právo projevu omezeno v řadě oblastí, které popisuje nejméně 12 paragrafů: Neoprávněné nakládání s osobními údaji (§ 180), Pomluva (§ 184), Šíření pornografie (§ 191), Šíření toxikomanie (§ 287), Hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení (§ 355), Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod (§ 356), Šíření poplašné zprávy (§ 357), Podněcování k trestnému činu (§ 364), Schvalování trestného činu (§ 365), Projev sympatií k hnutí směřujícím k potlačení práv a svobod člověka (§ 404), Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy (§ 405), Podněcování k útočné válce (§ 407).

Jistě je tam pár bodů, které tam patří, protože by onen skutek neměl být veřejně obhajován, chválen či popisován jako návod pro následovníky. Těžko chválit feťáctví, vraždy či nevěstince. Ale na druhou stranu by to nemělo být puritánské tabu. O všem by se mělo svobodně hovořit a vyjadřovat různé názory. Jak vidíte, není snadné určit tu pravou hranici a záleží na lidech a situacích, ale těžko to svěřit do rukou úřadům. Jak začnete jednou kosit trávu, nikdy se nedoberete toho, jaký plevel, ale i jaké hezké květiny pod ostřím kosy padnou.

Díky současnému aktivismu, který neustále rozšiřuje pojetí lidských práv a práv menšin, se samozřejmě trestným činem ve smyslu § 356 stává i negativní názor na komunitu LGBT, na bytosti rozmanitých pohlaví či třeba na nelegální migranty. Záleží samozřejmě na osvícenosti soudce, pokud se mu taková kauza ocitne na stole. Ale přitvrzuje se!

Formulace zákonů omezujících svobodu projevu je opravdu velice všeobecná. Tak třeba, co je to „podněcování“? To nikde v zákoně nenajdete. Je podněcování k nenávisti, pokud napíšu, že nemám nějakou menšinu rád? Nebo je to konkrétní urážka, či případně ještě něco jadrnějšího? Ale jde to i dál. Má umělecké dílo právo dělat si legraci z blondýnek, feministek, transgenderových bytostí či jiných podobných skupin? Lze používat zažitá literární schémata? Třeba to, že v historických románech je žid lichvář, anglickému důstojníkovi v kolonii slouží snědý Ind a muslim podřezává křesťana (tak to opravdu bylo, ale dneska se to už nenosí). A co barva pleti? Román Agathy Christie Deset malých černoušků se v USA musel vydat pod novým názvem Nezbyl ani jeden. Nemá cenu tu naříkat nad rozlitým mlékem. Každý zná desítky podobných příkladů.

Pokud bychom tedy důsledně aplikovali kriminalizaci svobodného projevu, pak musíme ustoupit od hovoru o většině aktuálního dění. V takovém případě by se asi komunikace měla smrsknout na ideologicky impotentní a neškodná témata. Povídat bychom si měli o počasí (ovšem opatrně, abychom se nedotkli ekologických aktivistů), o jídle (ovšem nesmíme se přitom dotknout dobré pověsti některé potravinářské firmy, neboť to je pomluva), o sousedech (při respektování zákona o nakládání s osobními údaji), o manželkách či manželích (ale pozor, aby to nebylo bráno jako pornografie), o kopané (ale hodnotit můžeme výkony jen bílých fotbalistů) a snad smíme i říci, že se nám vcelku dobře daří (pokud bychom tvrdili, že se máme špatně, může to být šíření poplašné zprávy).

Ke svobodě projevu patří ovšem nejen právo říci svůj názor, ale je to mnohem širší komplex nakládání s myšlenkami, názory a postoji. V duchu klasické eseje anglického filozofa a ekonoma Johna Stuarta Milla (1806–1873) O svobodě přijala pozdější teorie chápání svobody projevu nejen jako právo názor vyjádřit, ale i právo vyhledávat cizí myšlenky, přijímat je a šířit. Zkuste dnes šířit necertifikované myšlenky! A zkuste hledat jiné názory než ty oficiálně povolené. Jistě, najdete je, ale musíte hledat v alternativních zdrojích, které mi připomínají samizdaty z časů komunismu. Dějiny se opravdu opakují, jsou jako kolo a to, co bylo dole, je nahoře a obráceně.

Kde je tedy hranice svobody projevu, a hlavně, svobody po projevu?

Svoboda myšlení – nedotknutelná pevnost?

Svoboda myšlení je podle všech mezinárodních úmluv nezadatelným lidským právem. Tímto myšlením se ovšem nechápe fyziologická činnost mozku, na tu není třeba mezinárodních úmluv. Svobodným myšlením se chápe činnost kognitivní a kreativní, tedy vnímání světa kolem nás, zpracování vjemů a vyhodnocování a na základě toho všeho pak vytváření postojů k vnější realitě.

Do tohoto procesu samozřejmě vstupují rozmanité vlivy, neboť myšlení, a to ani to, kterému říkáme svobodné, není izolovaný a autonomní proces. Z vnitřních vlivů je důležitá dědičnost, tedy způsobnost jedince vnímat a vyhodnocovat fakta v určité kvalitě, protože lidé mají různé IQ, vlastnosti a schopnosti. Stejný vjem vnímají různě a samozřejmě z něj odvozují jiné individuální poznání. Jinými slovy, člověk, jehož IQ je na hranici debility (chápejte prosím jako termín užívaný psychiatry), musí dojít logicky k jiným závěrům než člověk nadprůměrně inteligentní. To ovšem neznamená, že by člověk s nízkým IQ neměl právo na svůj názor!

Z vnějších vlivů je pak samozřejmě klíčové prostředí, v němž jedinec vyrůstá a žije, protože jsme bytosti sociálně determinované. Vnější vlivy samozřejmě neutváří myšlení kvalitativně, člověk narozený v chudých poměrech může mít mnohem bystřejší úsudek než ten, který se narodil „v hedvábí a purpuru“. Sociální prostředí však utváří směřování myšlení a hodnotový systém úsudku. Dítě vychované jako muslim bude těžko obhajovat křesťanské hodnoty. Dítě z bohaté rodiny asi nebude v politice hlasovat pro znárodnění a združstevňování.

To sice platí obecně, jenže vztah našeho myšlení nemusí být ve všech případech přímo úměrný tomu, kým jsme a v jakém prostředí žijeme. Proto se někdy děti z bohatých rodin, které jsou vnitřně nespokojené s tím, co je obklopuje (ať už je to citová vyprahlost nebo pocit osamění), stávají levicovými anarchisty. Existují vzdělaní muslimové, kteří kritizují rigidnost islámu, a to do té míry, že na ně souvěrci uvalí fatvu, jíž je odsoudí třeba i k smrti pro bezbožnost. Ale právě činy rebelů jsou oním zásadním rozdílem mezi „myšlením“ a „svobodným myšlením“.

„Svobodné myšlení“ není totiž determinováno společenským řádem, sociálním statusem a ani majetkem. Jinými slovy, i otrok může mít podle některých filozofů v myšlení svobodu, i když je jinak otrokem. Jedna věc je tedy svobodně myslet, ale druhá, jak můžeme své svobodné myšlení promítnout do svých činů a co bude následovat. Ve svobodné společnosti samozřejmě nebude následovat nic, v té nesvobodné se na svobodomyslného jedince vrhne inkvizice, tajná policie či elfové.

Aby však chápání svobody v myšlení nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, je třeba upozornit, že má své logické omezení. Obecně samozřejmě platí, že čím větší podíl má svobodné myšlení na našem jednání, tím jsou lidé teoreticky svobodnější. Pokud však něčí svobodné myšlení vede k činům, které omezují svobodu jiného jedince nebo mu výslovně škodí, pak nejde o svobodu, ale o anarchii nebo násilí. Pokud se svobodně domnívám, že jsou sádroví trpaslíci zlem, které ničí vkus lidí, a ve jménu téhle představy začnu ničit sádrové trpaslíky na zahradách svých sousedů, je to zvůle a nikoli svoboda.

Filozofové i sociologové totiž ve všech svých analýzách upozorňují, že pojem „svoboda“ neplatí a ani nemůže platit absolutně, protože nežijeme sami na pustém ostrově, ale mezi jinými jedinci. Každý má svou „soukromou“ svobodu a musíme hledat rovnováhu, aby tyhle svobody mohly vedle sebe koexistovat. Proto vznikly rozmanité morální zásady, společenské normy a také zákony. Všechny tyhle normativy jsou projevem vůle společnosti, která určuje pravidla pro jednání jedinců, kteří danou společnost tvoří. Záleží pak na režimu, zda ta pravidla skýtají více či méně prostoru pro svobodný projev.

Nicméně existence normativů neznamená neexistenci svobody. Pokud soud omezí svobodu zločince, který je na základě zákona poslán do vězení za nějaký zločin, pak to jistě není omezení principu svobody, byť svůj zločin spáchal na základě svého přesvědčení o správnosti nebo alespoň účelnosti jednání. To jen aby bylo zřejmé, že tohle téma není filozoficky jednoduché a nedá se paušalizovat. Je to případ od případu. Není to jako vážit mouku na kuchyňských váhách, které nám ukážou přesnou hodnotu, a my si pohledem do kuchařky ověříme, zda je navážené množství správné, nebo špatné. Tohle by si měli uvědomit všichni autoři „chytrých“ komentářů na názory jiných, zvláště těch příspěvků, které mají nejvýše deset slov a z toho je polovina urážek.

O svobodě toho bylo napsáno skoro tolik jako o lásce. Nedá mi, abych tu neocitoval verše Jána Kollára z díla Slávy dcera (první vydání z roku 1824): „Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou, ten kdo do pout jímá otroky, sám jest otrok.“

Literatura je samozřejmě odrazem emocí, ale svět se řídí mnohem pragmatičtěji. Teorie poznání řeší kromě jiného otázku, jak naší myslí vnímáme realitu. Co jsme schopni pochopit a jak jsme to schopni pochopit. A zda má tedy svobodné myšlení cenu, co když je to, co poznáváme, jen fikce a klam? V tom případě by byla svoboda myšlení spíše na škodu než k užitku a lepší by bylo řídit se poučkami než vlastním šalebným rozumem. O téhle věci spekulují filozofové od starověku. Výchozí otázka totiž zní, zda je naše myšlení něčím přirozeně nebo uměle determinováno (a vyjadřuje obecná dogmata) nebo se vytváří u každého jedince ad hoc a má zcela svobodnou, nezávislou a jedinečnou podobu.

Učení o „svobodě myšlení“ osciluje mezi dvěma zcela protichůdnými póly. Na jedné straně existuje teorie, že základní postoje, a tedy i naše chování a morálka jsou předem dané, univerzální, determinované Bohem nebo rozumem. Proti ní stojí názor, že se člověk rodí jako „tabula rasa“ a své postoje, morálku a hodnoty získává výlučně výchovou a vzděláním, tedy vnějšími vlivy, podmíněnými časově a společensky.

Podle první koncepce se tedy křesťané či muslimové rodí s předem danou vírou, která řídí od narození jejich kroky, zatímco podle druhé se teprve výchovou stává z člověka křesťan, muslim nebo ateista, aniž by bylo předem dáno, jakou cestou bude kráčet. Teoriím poznání a podstatou lidského myšlení se podrobněji věnuji v příloze, která shrnuje dějiny filozofie celého problému.

Ale ať již platí ta nebo ona teorie, je zřejmé, že absolutní svoboda myšlení neexistuje, vždycky je nějak limitována. Jinak bychom se totiž všichni rodili podle jedné šablony a byli stejné víry. Na světě by byli jen křesťané, muslimové nebo ateisti, jenže právě svoboda myšlení nám umožňuje vybrat si v životě víru a postoje, které považujeme za správné.

Zdálo by se tedy, že myšlení je něco, do čeho nám nikdo zasahovat nemá a ani nemůže. Domníváme se, že jednáme podle své hlavy. Myšlení je náš výsostný majetek, protože to jsme MY. V tomto ohledu nám nikdo nařizovat nebude. Svatá prostoto!

Vždycky existovaly způsoby, jak myšlení lidí ovlivňovat, ať již prostřednictvím náboženství, pověrami a zvyky, školní výchovou, novinami, sociálními sítěmi, uměním nebo příkazy a represí. Tyhle cesty se samozřejmě s rozvojem komunikační techniky dramaticky prohloubily. Tenhle „vpád“ masivně zesílil už před několika desítkami let, kdy se do našeho myšlení vlámali politici, média, aktivisti, firmy a jejich reklamní agentury a pokračují v tom stále sofistikovanějšími metodami. Naše myšlení je stále globalizovanější a globalizovanější a náš vlastní úsudek nepozorovaně mizí. Nahrazují ho vnucené postuláty, aniž bychom si to uvědomovali. Jsme to vůbec ještě MY?

Proč si s tím dávají vládcové tolik práce? Copak jim nestačí, že mají policii, soudy a vězení? Skutečná svoboda myšlení se totiž nedá represemi zničit. I otrok může myslet svobodně. Myšlení je totiž nebezpečné pro každý režim. Ale právě proto bychom si ho neměli nechat vzít.

SDĚLENÍ A MANIPULACE

Podstatou komunikace je něco sdělit ostatním. Každé předávání informací má však v sobě zakódován fakt, že tím chceme toho druhého nejen informovat, ale ve většině případů i určitým způsobem ovlivnit, většinou samozřejmě podvědomě a nezáměrně. Jenže už tím, že někomu předáme novou informaci, ho ovlivníme, minimálně tím, že rozšíříme obzor jeho vědomostí (a to může korigovat jeho postoje a jednání). Tak vypadá většina běžných rozhovorů a sdělení. Část komunikace se naopak děje s přímým úmyslem toho druhého ovlivnit, přičemž tento cíl ani jedna strana neskrývá. Příkladem může být pracovní komunikace, kdy rozdělujeme práci či naopak přijímáme úkoly. Takových modelů můžeme samozřejmě najít v běžném životě víc. To je ovlivňování přiznané.

Existuje ovšem i druhý způsob komunikace, a tím je cílené ovlivnění, ale nepřiznané, tedy manipulace. Ta sama o sobě nemusí ještě znamenat špatné úmysly, záleží na tom, co chceme dosáhnout a jaké prostředky volíme. Někdy je manipulativní jednání eufemistickou formou přímého příkazu. Pracovní úkol můžeme zadat otevřeně nebo skrytě prostřednictvím asociace. Z pohledu komunikace existuje přece na první pohled formální rozdíl mezi příkazem, kdy matka řekne dítěti: „Ukliď ten nepořádek na stole!“, a manipulativním postupem, pokud si významně povzdechne: „Ten nepořádek na stole se mi nelíbí!“ Nicméně výsledek by měl být stejný, samozřejmě za předpokladu, že v rodině vůbec ještě existuje autorita rodičů a ochota potomků jim vyjít vstříc nebo je alespoň poslechnout.

Tenhle jednoduchý příklad se týká jen dvou jedinců, navíc blízkých, kteří si rozumějí. Existuje ovšem i sofistikovaná komunikace, jejímž cílem je nenápadně manipulovat s velkými skupinami lidí, případně s celým národem (v poslední době dokonce s celým lidstvem). Určitý postoj se musí vnutit i lidem s opačnými názory, a to znamená ovládat prostředky pro komunikaci. Tato manipulace se v odborné literatuře označuje jako „mediální“, protože tyto informační kanály jsou dnes hlavním nástrojem vlivu na společnost.

Cílená manipulace může však mít i nezáměrné efekty, protože ovlivnit masu lidí není jednoduché a pokud se nezvolí správná cesta, může dojít k opačnému výsledku. Stačí jeden příklad za všechny – propagandistické vychvalování předností socialismu v Československu před rokem 1989. Čím více se „úspěchy“ režimu propagovaly a lidé srovnávali mediální obraz s tím skutečným, tím horší byly reálné ideologické výsledky. V poslední době mají stejný efekt některé kroky v evropské politice, stačí se jen podívat na postupný pokles důvěry v Evropskou unii ve výzkumech veřejného mínění. A to navzdory směrnici z Bruselu, že je třeba zintenzivnit propagaci přínosů evropské politiky.

Je totiž nesmysl oddělovat ideologické kroky od reálného světa. Drobné nedostatky lze vhodnou manipulací zakrýt, ale černou zcela přebarvit na bílou v krátkém časovém horizontu prostě nejde. Pokud to však přesto chce někdo mocný udělat, pak se to musí realizovat velice promyšleně a jednotlivé kroky provádět postupně a pomalu. Navíc je třeba diverzifikovat přístup k různým vrstvám společnosti, jak profesním, tak i věkovým, a získávat je postupně od těch nejovlivnitelnějších. K tomu je však zapotřebí dostatek času, obvykle dobu několika generací. Příkladem může být postupná rekatolizace kališnických Čech či současná devastace tradičních hodnot v evropské společnosti.

Obecně platí, že ideologie (a tedy i mediální manipulace) vždy někomu slouží. Není velký rozdíl mezi placenou reklamou na zboží a placenou propagací určitých společenských postojů a politických cílů. Rozdíl je jen ten, že u zboží je jasná komerční podstata, zatímco ideologie se skrývá za „dobrými úmysly“ či „bojem za demokracii“, případně za lidská práva nebo za záchranu planety. Nicméně v pozadí stojí vždycky peníze, a hodně velké, protože má-li být manipulace účinná, něco stojí. Odpovídající jsou pak i zisky.

Určit hranice, kde končí běžná komunikace a začíná skrytá manipulace, je samozřejmě obtížné. Na to neexistují žádné exaktní výpočty či přesné definice. Věc je o to složitější, že si někdy ani sami autoři mediálních zpráv neuvědomují, že jsou součástí cíleného manipulativního procesu, protože oni dělají jen to, co se po nich v rámci jejich zaměstnání chce. A logicky se tváří, že jsou nezávislým „svědomím národa“. Ti chytřejší snad chápou, že nejsou nezávislí a nemohou tedy být „svědomím národa“, ale jsou součástí armády sedmé velmoci, která má myšlení lidí ovlivňovat určitým směrem. Naše jediné štěstí je, že tahle armáda není jednotná (jako byla za komunismu), a tak její jednotlivé pluky šíří propagandu často naprosto odlišnou. Proto se navzájem urážejí a snaží se vyvolat dojem, že ostatní jsou konspirátoři, jen oni sami jsou ti spravedliví. Je to v podstatě marketingový „boj o zákazníky“.

K tomu, jak komunikovat a v rámci toho účelně sdělovat informace či manipulovat, existuje řada návodů i propracovaných teorií. Jenže jak to tak bývá, šedá je teorie, ale zelený strom života. Žádná mediální koncepce není proto tak dokonalá, aby předělala veškerou populaci k obrazu svému. Brání tomu jedna zdánlivě bezvýznamná okolnost – naše myšlení a inteligence.

FAKE NEWS

Pojem lživá, falešná, zkreslující zpráva není objevem moderních manipulátorů (abychom si rozuměli, tak označuji nikoli údajné autory neověřených zpráv, ale jejich kontrolory a fanatické cenzory). Cenzura je totiž cenzura, ať ji maskujeme sebebohulibějšími úmysly. A v genech každé cenzury je manipulace s myšlením a svobodou lidí.

Naštěstí byli cenzoři tak hodní, že v původní definici připustili, že existují umělecké žánry, které se tomuto pojmu vymykají. Konkrétně třeba taková parodie či satira není fake news. Jenže ty začal stíhat a zakazovat kodex korektnosti, protože dnes nesmí být satira o ničem, co by se dotklo lidských práv či integrity, víry, politických názorů, vzhledu, rasy či osobních postojů jedince. Takže jsme se dostali z deště pod okap (ale hodně děravý).

Kdysi někdo vyprávěl, tuším Petr Novotný, o tom, že v Brazílii mají lidé podivný smysl pro žertování a za vrchol humoru považují „anekdotu“, že šli dva a prostřední upadl. Když tak o ní přemýšlím, zcela splňuje požadavky na korektnost, protože rozhodně nikoho neurazí. Ovšem ani nepobaví. Jenže prošla by sítem dezinformační cenzury? Asi ne, protože když jdou dva, tak žádný nemůže být ten prostřední, a proto je to z hlediska informační logiky fake news.

Britská příručka pro boj s dezinformacemi uvádí, že fake news jsou „úmyslné dezinformace maskované jako novinky“. Ty prý vznikají účelově proto, aby je autor šířil a ovlivnil tím veřejné mínění a současně podkopal důvěryhodnost mainstreamových medií. Podobných žertovných nápadů najdeme v příručkách, které se snaží definovat to, co by se nám mělo vzít, hodně. Nemá cenu se tím trápit, v každé době existoval segment komunikace, který se lidem zakazoval a bral. Dělejme a říkejme, co uznáme za správné, ať na sobě cenzoři třeba udělají uzel.

Faktem totiž je, že to, co bylo fake news před čtyřiceti lety, je dnes mnohdy pravda a opačně. I když tehdy tento termín neexistoval, v době mého mládí se tomu celkem srozumitelně říkalo „poklonkování Západu“, „urážka socialismu“ nebo prostě jen „lež“. Co bylo tehdy fake news? Třeba to, že na Západě se má dělnická třída dobře. Pravda je prý taková, že se dobře nemá, je vykořisťovaná. Pokud dnes napíšete, že je dělnická třída vykořisťovaná, nějaký všímavý cenzor vás vypne, protože v Evropě vykořisťování není (podle norem Evropské unie). Pokud ovšem napíšete, že jsou vykořisťované ženy, pak vám asi zatleská (rovněž podle norem Evropské unie). Pokud byste před čtyřiceti lety napsali, že ženy jsou vykořisťované, pak vás cenzor pokárá, protože v socialistické společnosti vykořisťování není. Doufám, že každý chápe, že tohle je satira, a nikoli fake news!

O co tedy z podstaty komunikace jde při sdělování zpráv, které jsou někdy pochybné, někdy bulvárně atraktivní, někdy lživé, ale někdy také pravdivé, protože odhalují chyby systému, ale vládnoucí vrstvy to nechtějí přiznat a prohlásí to za dezinformaci?

Za prvé – jen Bůh by asi poznal, co je opravdu dezinformace. Jako třeba když podle antické mytologie pyšný Tantalos zabil syna Pelopa, rozsekal ho, uvařil a pak předložil bohům s tím, že pro ně nechal připravit nejlepší skopové. Ti samozřejmě ihned poznali, že jde o dezinformaci, kromě bohyně Démétér, která měla nějaké starosti, a tak kus snědla. Tantala bohové potrestali a Pelopa oživili, chyběl jen ten kousek masa v rameni, který roztržitá bohyně snědla. Ten museli nahradit slonovinou.

Bohy většinou neošidíte, ale člověka ano. Umíte si představit, kolikrát v lidských dějinách byli lidé potrestáni za tvrzení, která se později ukázala jako pravdivá? A kolikrát se mylné či programově lživé tvrzení stalo základem učených pojednání nebo krutých politických rozhodnutí? Tak je to po tisíciletí, a teď je tu najednou vševědoucí byrokrat, který tohle na první pohled ví a mávnutím kouzelného proutku vše napraví. Ba co víc, už to ani nemusí být reprezentant oficiální moci, stačí majitel sociální sítě nebo média, a on ze své výše určuje, co je správné a co ne.

Tím samozřejmě neříkám, že by se společnost neměla bránit omylům a lžím, ale rozhodně to nejde dělat cestou cenzury a ideologicky motivovaných zákazů. Nemá samozřejmě smysl se v komunikaci bránit přílivu informací (když navíc není jisté, co je ve svém důsledku správné a potenciálně pravdivé). Je však třeba rozlišovat mezi korekcí faktických věcných omylů a cenzurou. O tom je vlastně celá tato kniha.

Jenže my to dneska často děláme obráceně. Nezáleží totiž na logice sdělení, ale na tom, koho danou informací podpoříme nebo urazíme a do jakého ideologického tábora sdělení patří. Kritérium skutečné pravdy už skoro nikoho nezajímá. Myslíme ideologicky. Pokud něco sdělí oficiální (dnes tedy demokratická) politická reprezentace USA nebo Evropské unie, je to vždy v oficiálních kruzích považováno za správné. A jakýkoli názor, který by se proti tomu postavil, je prohlášen za dezinformaci. K naší škodě, pochopitelně.

Všichni znají již zmíněný klasický mocenský podvod, jehož se USA dopustily (tedy, bylo jich více, ale uvádím jen ten nejznámější). V roce 2003 oznámily, že Irák vlastní atomové zbraně a ve jménu bezpečí světa zahájily proti Iráku válku. Později se ukázalo, že to byla lež, Irák nic takového neměl. Byl to kolosální podvod, ale byl za něj někdo potrestán? Pokud někde řeknete ošklivé slovo o migrantech, skončíte u soudu. Pokud kvůli lži nějaké vlády zahynou tisíce nevinných lidí, přejde se to mlčením. Ale kdyby jen to! Omluvily se snad USA Iráku? Uvalily na něj sankce a s těmi si pohrávají stále. Prosperující zem srazily na kolena. Když se odhalila pravda, hodil v roce 2009 irácký novinář Zajdí po americkém prezidentovi Bushovi své boty, což je v islámu chápáno jako znamení opovržení a hanby. Měl pravdu, Amerika se zachovala hanebně. Prezidenta nezasáhl, přesto byl potrestán třemi roky vězení.

Řada politických rozhodnutí je v podstatě fake news, nebo z nich vycházejí, jenže nikdo se jim nedokáže bránit, protože je to rozhodnutí mocných. A to stojí mimo jakoukoli kontrolu, spravedlnost a někdy i zdravý rozum. Pokud je někdo zpochybní, je sám potrestán za šíření dezinformací. Je to začarovaný kruh, v němž se v rámci komunikace zaměňuje příčina a následek (tedy klasický argumentační klam). Nelze totiž popřít, že mnoho příspěvků, které oprávněně kritizují politická rozhodnutí a kroky, které z nich vyplývají, má pravdu (což se často po několika letech prokáže). Jenže v době, kdy autor své kritické názory publikuje, ozvou se cenzoři: „Hanba mu, upálit toho bastarda je málo!“ Ani oni se později nikdy svým obětem ideologické šikany neomluví.

Pokud jde o názory lidí, žádný úřad by je neměl omezovat, zvláště když už neomezuje to, co říkají mocní (a že by tam bylo materiálu!). Každý má právo na svůj názor, ctěme svobodu myšlení a svobodu individuálního pohledu lidí na svět. Proč bych se měl na svět dívat očima nějakého úřadu nebo spolku pro odhalovaní dezinformací či nedej bože očima Billa Gatese? Já se chci na svět dívat svýma vlastníma očima! Tedy pokud jde o ideologii.

A pak tu máme naivní „dezinformace“, s nimiž by si měl poradit rozumný člověk sám. A které navíc spíše pobaví, než uškodí. „Marťani umísťují po světě kovové obelisky.“ Když je to baví, proč ne, že? Co s tím naděláme? Někdo se tomu zasměje, někdo to odmítne hned. A pokud to někoho urazí, nedá se nic dělat. Ale abychom si platili úředníka, který nám velkomyslně sdělí, že to je hoax? Pobavilo by mě, kdyby se v kanceláři úředníka, který tuhle dezinformaci objevil a zneškodnil, objevil zelený mužík s anténkami na hlavě a řekl: „Nazdar, pozemšťane, to jsou naše skulptury z Alfa Centauri. Líbí?“

Složitější je to samozřejmě v případě, kdy se lidé vyjadřují k odborné záležitosti, na níž se nemohou shodnout sami odborníci. Kdyby se totiž shodli, pak by to, čemu se říká fake news, nevzniklo. Dnes nejviditelnějším příkladem je boj o to, jak se bránit proti covidu-19. Vlády rozhodly na základě doporučení svých odborníků na virologii, jenže proti nim vystupují jiní virologové, stejně renomovaní, a ti tvrdí něco jiného. Je to logické, stojíme před problémem, jaký tu celé století nebyl. Kdyby byli vládcové rozumní, vyslechli by si obě strany. Jenže pod tlakem falešné politické prestiže (nelze přece poslouchat opozici) a hlavně pod tlakem farmaceutických firem dopřávají sluchu jen jedné straně. A to, co tvrdí strana opačná, je příslušnými úřady dehonestováno. Pokud to lidé sdílejí, je to šmahem označováno za fake news a ze sociálních sítí mazáno. A demonstranti jsou rozháněni. Ruku na srdce, je opravdu kritika dezinformace? Je cenzor ochotný položit hlavu na špalek za svou pravdu? Rozhodně ne, protože to nedělá z přesvědčení, ale v žoldu těch, jejichž názory (a často i omyly) musí hájit. Možná má vláda ve svých rozhodnutích pravdu, ale to si myslely v jiných kauzách i vlády před nimi, než se ukázal opak. A v tomhle případě jde opravdu o hodně.

A protože satira není fake news, přidám vtip. Ptá se myš jiné myši: „Hele, dáš se očkovat?“ Ta zavrtí hlavičkou a odpoví: „Jsi blbá? Přece ještě neskončily testy na lidech.“

Takže sečteno a potvrzeno – pojetí fake news a boj za údajnou pravdu ve veřejné komunikaci je omyl a podvod. Je to další nástroj toho, jak potlačovat svobodu myšlení a slova. A jak někdy zavírat veřejné oči před nepříznivou realitou.