zantovsky svet vcerejska dneska 2
Ve své nejnovější knize „Svět včerejška, dneška a…“ rozkrývá neúnavný Petr Žantovský dějinné i současné podrazy a kličky systémů, kterým zpětně zírá do břichů a ledvin.
Hodně načetl, jenže to by nestačilo. Pohybuje se taky mezi obyčejnými lidmi, potkává i osobnosti a blbečkům asi do čí hned neříká, že jsou blbečci; to aby měl klid. S moudrými diskutuje (třeba i Magdalenu Dietlovou bych mezi ně přiřadil) a – zkrátka a dobře - jest to píšící diplomat v saku na míru, který ovšem v textech zvládne být až zatroleně nediplomatický.

A nesmějte se Žantovskému, že za nás dře jako soumar, protože ono to může JEDNOU BÝT JEDNOU... z našich záchran.

Vládne únosnou znalostí historie, myšlenky necedí a umí precizně formulovat a není básník. I neumím si Petra následkem toho představit jako – dejme tomu – nástupce a následníka Karla Sýse. Ovšemže to nevadí. A nehodnoťme člověka, hodnoťme knihu.

Kniha vznikala postupně, ale zveřejněna je u příležitosti 75. výročí konce války. Ten konec je dnes známý i neznámý, každopádně pak nestoudně relativizován. Ubohé a podlé odstranění sochy maršála Koněva! Náhlá tolerance k vlasovcům.
To jsou jen dva příklady hnusných relativizací. A jistý pan Hřib, kterému bylo rolu 1989 teprve osm let, se dnes nestydí tvrditi, že se Praha vlastně osvobodila sama a Rudá armáda si dojela do města už pouze „dáchout“.
A nejen Amerikáni, nýbrž i Rusové taky předtím ledacos omylem bombardovali a poslali do věčných lovišť tisíce nevinných Čechů; amen. Vybírat podobné hnidy z vlásků dějin je teď móda a „když pěšinku primátor češe, krev potůčkem teče“.
Nedivím se ani leckterému školákovi, když tápe a odpoví mi nesmyslně. Demagogie se naň valí ze všech existujících pravých stran a špinavých koutů a patrně bude mít kluk i tu smůlu, že ho ani tento článek nepřesvědčí o tom, aby si knihu Petra Žantovského aspoň prolistoval.

Okamžitá námitka ignorantova: „Nebudu číst plky ňákýho Žantovskýho. Radši začnu od A.“ I odpovídám: „Brachu, začni od Ž!
A najdeš ostatně v knize i autentické dokumenty, jak je autor shromáždil. Nakoukneš do Mein Kampfu, seznámíš se s norimberskými zákony i s protokoly z Wannsee, kde se chystalo konečné řešení židovské otázky. Ale stojí za výzkum taky protokoly z Postupimi, ve kterých se rozhodlo o charakteru poválečné Evropy. Benešovy dekrety již jen plnily závěry těch protokolů a první muž tedy nerozhodoval, anebo leda marginálně.“

Žantovský veškerá tato fakta inteligentně komentuje a sleduje očima vnímatele druhé dekády třetího tisíciletí.
Nic ale na rozdíl od Hřibů Satanů nepřekresluje. Vstřebává, co se dnes „nosí“ na linii dějin, a mydlí do toho. Je žhavým uhlíkem. Umí nás povytáhnout na žároviště. Nepárá se s etiketou a jde k podstatě. Hnusí si faleš. A užiji-li jednu již prokletou frázi, nemá rád dějiny zcela bez uzdy, protože ví, že příroda je krutá a lidé v ní jsou si nakonec vskutku vlky.

Svou knihu Žantovský po právu uvádí známým obrazem Spánek rozumu plodí nestvůry.

V knize Žantovský objasňuje témata jako: Vznik a vývoj NSDAP a fašismus, Mnichovská dohoda, Pakt Molotov – Ribbentrop, Germanizace českých zemí, Protokol z Wannsee, Protokol postupimské konference, Benešovy dekrety, Dohoda o reparacích od Německa:

Rovněž poukazuje na zajímavé knihy a publikační práce:
Stefan Zweig - Svět včerejška
Noel O´Sullivan – Fašismus
G. Orwell - receze ke knize Mein Kampf
Hermann Broch - Teorie masového šílenství
Oswald Spengler: Zánik Západu
Adolf Hitler – Můj boj
Chtěli nás vyhubit. Dokumenty
Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí.

petr-zantovsky-blue
Petr Žantovský: Svět včerejška, dneška a… Soubor esejů a dokumentů vydaný k 75. výročí konce 2. světové války a vítězství nad nacismem. Kresba na obálce Francisco Goya (Spánek rozumu plodí nestvůry, 1799)
Knihu lze zdarma stáhnout: http://www.mediasres.cz/publikace-medias-res/3039-svet-vcerejska-dneska-a.htm
Recenzovali profesorka PhDr. Stanislava Kučerová, CSc. a docent PhDr. Petr Sak, CSc. Vydal spolek pro vědu a vzdělávání Medias Res. Praha 2020. 171 stran

Výpisky:

Jenže co to vlastně je ten fašismus? Kde se vzal? Kdo jej přinesl a jak je možné, že se podařilo jej vštípit do přesvědčení tolika milionům Italů a Němců, civilizovaných evropských národů s bohatou kulturní historií, čítající Michelangela i Goetha? Ve škole se dovídáme, že fašismus i nacismus jako násilná hnutí vyrostla z podhoubí masového ekonomického

nedostatku a z komplexu porážky především Německa v 1. světové válce.
Jako by tedy šlo o hnutí směřující dvěma směry: k hmotnému blahobytu a ke geopolitické expanzi. Obojí je zčásti pravda, ale zdaleka ne pravda celá. Zploštěním uvedených fenoménů do pouhých ekonomických nebo geopolitických dimenzí se nám ztratí jejich psychologická naléhavost a konec konců i důvod jejich obrovského, byť dočasného úspěchu. A právě otázka po důvodech takového masového rozkvětu fašismu v první polovině 20. století, je hlavní otázkou, kterou si klade kniha Noela O´Sullivana, prostě nazvaná Fašismus.¨
xxx

V roce 1940 publikoval G. Orwell krátkou, ale myšlenkově bohatou recenzi knihy Mein Kampf. Poznamenal, že reakce západních demokracií na fašismus vycházejí především z tichého předpokladu, že „lidé si nepřejí nic víc než pohodlí, jistotu a nepřítomnost bolesti“. Ti, kteří toto předpokládají, však nedovedou pochopit skutečnost, pokračuje Orwell, že
fašismus může mít pro moderního ducha hlubokou a snad všeobecně platnou přitažlivost, která není omezena na určitou část a třídu ve společnosti, nebo nějaký určitý národ. „Ať už jsou fašistické ekonomické a politické myšlenky sebenesprávnější“, tvrdí Orwell, „je fašismus a nacismus psychologicky mnohem zdravější než kterákoliv hedonistická
životní koncepce. Zatímco socialismus a dokonce i kapitalismus, byť s daleko větší nechutí, říkají lidem: Nabízím vám blahobyt, Hitler jim říká: nabízím vám boj, nebezpečí a smrt; a výsledkem je, že celý národ se mu vrhne k nohám. Neznamená to, zdůrazňuje Orwell, že většina lidí každého moderního státu je neustále připravena kladně reagovat na přitažlivost nacionalistických a vojenských hodnot: po několika letech zabíjení a hladu obyvatelstvo rychle ocení výhody klidu a pořádku. Ale v dobách zklamaných očekávání a sociálního, ekonomického a politického zmatku, mají masy chuť opustit ideály „normálního“ a „zdravého“ života, které tvoří základ optimistického a spokojeného materialismu liberální a socialistické ideologie. Ti, kteří toto nedoceňují, končí Orwell, zapomínají že je možné, aby člověk byl „příliš duševně zdravý na to, aby pochopil moderní svět.“ Totiž příliš duševně zdravý na to, aby pochopil, že vůbec není čemu se divit, že moderní svět tak přitahuje antihedonistická etika moci a vojenské slávy, nacionalismu, náboženského a rasového fanatismu, feudální „věrnosti“ a heroické „cti“.
xxx

Navýsost aktuálně pro nás mohou znít Brochova slova, že při neustále nutné obraně demokracie před totalitarismem „se masy nikdy nenechají odbýt prázdnou sebechválou demokracie“ a že jalovými „tirádami je ženeme pouze tam, kde se jim nabídnou konkrétní, i když strašné cíle, tedy do armády fašismu“. Jak živě a aktuálně tato věta zní
právě dnes, kdy se demokracií kdekterý mocný ohání, ale málokdo si ji opravdu přeje.
xxx

Dějiny všech politických hnutí vykazují nesčetné příklady ovlivňování a vedení mas. Že lze, jako v našem případě, masy vést do otevřeného systému, jasně ukazuje vývoj náboženství. Zvláště vývoj obou velkých křesťanských hnutí k obrácení. V této souvislosti je krajně významný katolický boj proti pohanství.