proc se lide zabijeji zrzavy

Na „knihu roku“ byla tento měsíc navržena prostřednictvím známého listu (a to víckrát) publikace Proč se lidé zabíjejí. Právem? Ano. Je skvělá. A to i díky čemu? Bezesporu také proto, že ji napsal biolog, profesor RNDr. Jan Zrzavý, CSc. z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity... a že ji napsal TOLIKRÁT. - Vyslechněte jej ostatně sami:

„Větší část této knížky byla kdysi publikována v časopise Vesmír či nověji v Lidových novinách, byť někdy v jiných souvislostech než zde.
Neúnavné (občas ovšem naopak doslova úmorné) rozvařování stále stejných myšlenek, nápadů a vtipů jsem často kritizovával, když to dělávali mí kolegové.
Plyne z toho poučení, že člověk nemá odsuzovat své bližní, protože sám neví, co udělá příště. V kontextu této knihy jde o poučení dosti závažné.“

Po dočtení poslední stránky spatřáte lidstvo jako množinu potenciálních zabijáků, nicméně slovo potenciální píši kurzivou a autor sám zdůrazní, jak je vražda vzácná. „Nebo snad osobně nějakého vraha ve svém okolí znáte?“ dodá demagogicky.
„Neznám,“ odvětil jsem skoro automaticky, nicméně později jsem se zamyslil a ona demagogičnost mi došla. Ve skutečnosti - a bohužel - je totiž civilizace takřka synonymem pro civilizaci zabijáckou, a co horšího, i genocidní.

„Hledání hlubších souvislostí v pozorovaných jevech je příznačnou vlastností vědy, filozofie i paranoie. Zjevně ale nejen jejich.“
Jan Zrzavý, biolog

Ale pozor. Mezi vraždou a genocidou je nikoli jemný, nýbrž silný rozdíl, který Zrzavý zvládá ozřejmit.
V kapitole Genocida tu nesamozřejmou samozřejmost rozkryje a také samo slovo genocida ovšem nelze, jak pochopíme, užívat pouze v souvislosti s holokaustem druhé světové války a s likvidací tureckých Aménů za světové války první. Už přece Kartágo...
„Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno,“ opakovával známý římský senátor, ale i dvacáté století zažilo, jak snad víte, masivnější genocidy, než tu umožněnou Němci. A viz jenom Rwanda.

Jestliže ovšem teď chcete přestat číst a říkáte mi, že vás zabíjení nezajímá, rád bych upozornil, že chybujete. Tato kniha totiž a samozřejmě není jen o tomto tématu. A vražda (a to i masová či sériová) jest nejen Zrzavému „zvláštním oknem“ do duše.
Oknem do skryté zahrady, které v klidu zůstává i po léta zabouchnuté, ale...

A Jan Zrzavý smí s námi jako se studenty (a to právě za tohoto klidového a ne tedy genocidního období) probrat dokonce i takové „vychytávky“, jako Wasonův (nikoli, prosím, Watsonův) test, který teď pro čtenáře Literárek připomeňme zde:

Máte zkontrolovat, zda ve vaší hospodě nepije mladistvý, a vidíte u sklenic starce, puberťáka, člověka neznámého věku (jenž nepochybně pije jen vodu) a muže rovněž neznámého věku, který chlastá vodku. Otázka: Koho půjdete zkontrolovat?

A teď druhý, ale v mnohém tentýž problém. Máte 4 karty. Na líci každé je písmeno, na rubu každé je číslo. Karty leží tak, že vidíte A, B, 1 a 2. Otázka: Které musíte otočit, abyste ověřili hypotézu, že je-li na jedné straně karty samohláska, je vždy na druhé straně sudé číslo?
Zrzavý nás uklidní. Druhý úkol nezvládne vyřešit skoro nikdo. Současně však upozorní, že jsou oba ty úkoly z logického hlediska totožné. V čem tudíž máme háček?
Abychom podobný problém vyřešili, musí být formulován jako příběh. Ano. A pokud jen možno příběh o hrozbě porušení sociálního kontraktu. – A ani sociální problémy pak ovšem nelze řešit jen racionálními výpočty, jak k tomu fakticky došlo za nacismu... Ale vraťme se ještě k Wasonovu testu.

Jak jste měli odpovědět?
V druhém případě tak, že je nutno otočit karty A a 1. V prvním případě jste zřejmě odpověděli správně, ale sám bych, jak mě právě napadá, ztížil věc o to, zda je místné kontrolovat SPÍŠ pijáka vodky či SPÍŠ A DŘÍV pubescenta.

Jistě. Už to záleží na vypozorovaných detailech jejich chování. A zde si všimněte, že z karet podobné detaily prostě... nevypozorujete.

Tyto sekvence knihy o lidském altruismu a kooperativním chování ve skupinách jsou možná nejzajímavější a není opravdu sporu, že je člověk přímo posedlý neustálým průzkumem sociálních vztahů.
Ta samá posedlost ovšem zkolabuje a naprosto není na místě, pokud se aplikuje třeba na sopečnou erupci (a následný masakr). Proč? Příroda a vesmír jsou k lidskému pinožení se absolutně lhostejnými (jak už věděl třeba Lovecraft, dodal bych), a považovat tudíž živelné katastrofy za jakési tresty lidstvu, je chyba a nesmysl.

V rámci využívání jazyka pak Zrzavý rozebírá i ohromný rozsah KLEPAŘENÍ a především význam, jaký má naše schopnost sociálně manipulovat druhými.

„I v době hladomoru umírá pouze někdo, a to nikoli na absolutní nedostatek potravin, nýbrž na selhání v sociální konkurenci... Naše úspěšnost je především úspěšností v sociálních vztazích a jistě je lepší spolupracovat než dělat všechno sám, ale je ještě lepší, když se mnou všichni spolupracují a já jim za to nemusím platit žádnou protihodnotou; a úplně nejhorší je ocitnout se v roli jedince nezištně nabízejícího spolupráci, za niž mu nikdo neplatí. Je to pak především dobrá pověst, co představuje univerzální vstupenku do sociálních a sexuálních interakcí, a pro ty z nás, kteří máme sklony neriskovat a hrát spíše při zemi, obvykle vstupenkou jedinou dostupnou.“

Vrazi či masoví vrazi (a dost možná neprávem je na straně 135 zmíněn i Jiří Kajínek) ovšem nehrají při zemi a takřka pobaví pasáž, kde Zrzavý rozkrývá skutečnou příčinu plynových komor.
Jaká byla? V podstatě na ně došlo teprve poté, co Himmler navštívil Rusko, spatřil jednu jedinou „nutnou“ masovou popravu střelnými zbraněmi a uvědomil si, nakolik taková činnost vojáky psychicky narušuje a rozleptává.

Shrňme však. Jak v našem českém prostoru vidíme nejlépe na případě vyvražďování Židů za druhé světové války, jsou lidé jako takoví až podezřele a podivně ochotní zabíjet druhé lidi, a to nejen anonymně, podpisem a třeba na dálku, ale taky osobně. A nejméně v tomto bodě se autor rozchází kupříkladu s představami Konrada Lorenze.

A kdo je vůbec tento skvěle píšící profesor Zrzavý? zeptal jsem se sám sebe po dočtení jeho knihy a odpověděl si možná věru špatně, ale posuďte sami. „Je to Stanislav Komárek pro každého.“

P. S.
A jen mi, prosím, dovolte post scriptum z jiného soudku.
Zrzavého kniha je totiž také bezvadným důkazem toho typu, který kladu do souvislosti se všem známým problémem s časopisy a novinami. „Nestačím je přečíst,“ říkáváme. Ale možná není nutné plakat. Proč? TO SKUTEČNĚ PODSTATNÉ SE NAKONEC V NĚJAKÉ KNIZE OCITNE VŽDY a problémem samo sebou zůstává jen to, zda se jejího vydání dožijeme.

Inu, i samo knižní vydání je už druhé a (opět) přepracované. Jak je silně zdůrazněno dokonce na obálce. A jazykově dokonalý text (někdo řekne, že by to mělo být samozřejmostí, ale teprve nad Zrzavým si uvědomíme, že lze psát skoro tak dokonale, jako maloval autorův jmenovec) je členěn v sedmnáct - logicky propojených – kapitol. Od nichž se neodtrhnete.

Jan Zrzavý: Proč se lidé zabíjejí. Evoluční okno do lidské duše. Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON. Praha 2017. 144 stran. ISBN 978-80-7553-221-3