Odpověď na otázku, jestli když dva blonďatí rodiče mají černovlasé dítě, musí být otcem nutně listonoš, podal už Gregor Mendel. Jenže skutečná odpověď, kterou tenkrát Mendel neznal je ještě v odpovědi na otázku: Proč stejné a identické geny vykazují rozdílné výsledky?


Jinými slovy lze dnes už říct, že nezaleží jen genotypu, ale na tom, jak jsou jedinci v dětství vychovávání. Různé prostředí má vliv na rozdílné projevení stejných genotypů. To vysvětluje jak rozdílné vzorce chování tak projevy různých dědičných nemocí u jednovaječných dvojčat, které mají naprosto identické genotypy.

Hlavní otázka, kterou nejčastěji doktor slyší, když rodiče přivedou šílené dítě, je: prosím vás, pane doktore, kde se to v naší rodině vzalo. Po kom to dítě je? Poznámka pod čarou: to musí být z manželovy strany. A nebo v lepším případě: kdo za to může? Kde jsme udělali chybu? A ta odpověď je hrozně těžká, ale stojí za to, abychom se jí na chvilku věnovali.

Odpověď na otázku, jestli když dva blonďatí rodiče mají černovlasé dítě, musí být otcem nutně listonoš, podal už Gregor Mendel, zakladatel, otec genetiky, opat augustiniánského kláštera v Brně v 19. století, když křížil své pověstné hráchy, a ten příklad je hrozně jednoduchý a myslím, že ho každý pochopí. Když si představíte, že nějaká vlastnost, gen pro tu vlastnost, jako je třeba barva okvětí kvítků na tom hráchu, je buď červená nebo bíla, a ten gen má tedy tyto dvě varianty, a ta červená je takzvaně dominantní, to znamená, že stačí když ji koupíte od tatínka nebo od maminky. a už máte červené lístky, zatímco ta bílá je takzvaně recesivní, ta se neprojeví, jedině že byste ji koupili jak od maminky, tak od tatínka, tak když je takto zadaná úloha a tak to v přírodě bývá, tak v té další generaci mají všichni červené lístky.

Jenomže když tyto dva červené mají potom děti, tak s pravděpodobností 1 : 3 se tam sejdou ty dva recesivní a tu a tam se objeví blonďáček, nebo bílé lístky. Tomuto se říká genealogický strom, takhle začala genetika, a začala studovat vztah mezi různými znaky, třeba i povahou, duševními poruchami a možnou genetickou zátěží tak, že koukala jak se ta porucha vyskytuje v různých skupinách, například v rodinách. A řeklo se: čím je kdo příbuznější, tím, jestliže to je genetické, by měl mít víc společných genů, a tím větší by byla pravděpodobnost, že se tam vyskytne něco, co je těmi geny dáno. Takhle například se zjistilo, že když jste jednovaječným dvojčetem a váš sourozenec má schizofrenii, tak pravděpodobnost, že ji budete mít taky je necelých 50%. Jestliže jste dvouvaječné dvojčata, tak už je to jenom 17%. A tak dále.

Když jste strýci a synovci, neteře až k obecné nepříbuzné populaci, to je půl až 1 procento. Tento dramatický nárůst vede každého okamžitě k závěru: ano, schizofrenie je geneticky daná choroba, protože čím jsme příbuznější, tím větší riziko máme. To je ale jenom půlka poselství. Druhá půlka toho poselství je, že víc než polovina těch jednovaječných dvojčat schizofrenii nemá, a přesto mají 100% stejných genů, jak je to možné? Kdyby to bylo geneticky dané, tak by to museli mít vždycky, protože mají všechny geny stejné. A oni nemají. Takže obojí je pravda. Problém těchto genealogických studií je trošičku v tom, že je v nich skryto nebezpečí špatné interpretace.

Když se podíváte na 60. léta v Německu a porovnáte nárůst počtu hnízdících čápů se stoupající porodností, tak jako správní vědci z toho můžete učinit závěr, že děti nosí čáp. Takto postupuje věda. Protože to někteří prokoukli, tak se dali na hodnocení ne populačního rizika, ale molekulární biologie a pokrok v genetice a v laboratorních metodách jim umožnil sledovat genetické riziko a přímo různé geny, na které se podíváme a koukáme, jestli je schizofrenní pacienti mají nebo nemají. Ten signál, který se takto dostane, tam sice nějaký je, ale je strašně slabý a bylo to strašné zklamání na to, co to stálo milionů a na to, co to stálo úsilí a grantů a já nevím čeho všeho. Dokonce, a tohle je z našeho ústavu, ta jednovaječná dvojčata, toto jsou dva mozky jednovaječných dvojčat, sourozenců, kteří mají 100% genů stejný, tak i ten hardware mají jiný. Všimněte si, ten vlevo má mnohem větší komory, to je to černé a to jsou mezery mezi mozkovými gyry, a naopak má méně té mozkové hmoty, to je to světlé, než ten vpravo. NAAS, to je n-acetylaspartát, to je látka, kterou zjišťovali kolegové magnetickou rezonanční spektroskopií, a ta látka přímo odpovídá hustotě neuronů a jejich výkonu.
A je sice o málo, ale statistický význam je větší u toho vpravo. A to jedno dvojče mělo schizofrenii a to druhé dvojče nemělo schizofrenii. A geny mají stejné. Tak teď co s tím? Ukazuje se, a upozorňuje na to Rudolf Uher, to je geniální Čech, který působí v královské koleji v Londýně, že geny nepůsobí nemoc tak, jak si to představoval Mendel u těch hráchů, že je gen a ten vyrábí červené lístky, tak tady že bude gen, a ten vyrábí schizofrenii.
Nebo že bude nějaké prostředí, to zas budou tvrdit psychoanalytici, dětská traumata, nebo infekciologové, že viry nebo podobně, pedagogové, že špatná výchova a tak. Vlivy prostředí že vedou k nějaké chorobě. Ta skutečnost, a to se teď ukazuje a proto stojí za to o tom tady mluvit, ta spočívá v tom, že prostředí ovlivňuje způsob jakým se ty geny uplatňují, jakým se exprimují. A naopak ty geny ovlivňují citlivost vůči vlivům toho prostředí. Čili všechno je to pravda, ale je to smotané trošku složitěji, než si původně všichni mysleli.

A nejkrásněji to studoval Michael Meaney, psychiatr z McGillovy univerzity v Montrealu, který uvádí: představte si, že máte jeden gen, jeden a tentýž gen, tady je označený jako X, a ten se v dětství v nějakém jedinci dostane do prostředí A. To prostředí A způsobuje, že se ten gen exprimuje, to znamená přepisuje, je aktivní, a to vede k tvorbě proteinu, a toho je hodně. Zatímco v prostředí B, které působí jinak, není aktivní, nepřepisuje, a výsledek je, že ty dva jedinci jsou úplně jiní, a přitom mají stejný gen.

Teď jsme u těch jednovaječných dvojčat. Protože to, jak gen funguje je ovlivněno prostředím. Michael Meaney to studoval geniálními pokusy, pozoroval laboratorní hlodavce, představte si potkany, a jejich mateřské chování. Mateřské chování u hlodavce je lízání. Krysy, křečkové, a tak dále, když vrhnou mláďata, tak je olizují. Dokonce v angličtině se slangově říká licking and grooming - lízání a opečování, oni taky lížou ten kožíšek, a má to zkratku LG, takže když půjdete na rande, tak to můžete LG. Licking and grooming.
A on zjistil, když nedělal nic jiného než pozoroval ty maminky, že některé lížou málo, a jiné lížou hodně. A samozřejmě nejvíc jich líže tak akorát. Ale ty, co lížou akorát, ty ho nezajímaly, a on se podíval jen na ty, které lížou hrozně málo a na ty, které lížou hodně. A zjistil, že potomci těch. které lížou málo, mají hrozně moc stresových hormonů, zatímco tyto jich mají míň.

Naopak gen pro glukokortikoidní receptor, to je ten, co zajišťuje zpětnou vazbu když jste ve stresu, a umí vypínat stresovou osu, tak ten je málo exprimovaný, přitom by tady měl být. Zrovna tak schopnost potlačit stresovou osu je daleko lepší u těch hodně lízaných. Ale co víc, míra strachu je daleko větší u těch málo lízaných, než u těch hodně, a naopak zvídavost, exploratorní aktivita, inteligence, schopnost vyznat se v bludišti je daleko lepší u těch hodně lízaných, nota bene to se měří takzvaným novelty suppressed feeding, což je takový pokus, který využívá toho, že hlodavci se bojí světla a otevřeného prostoru, a tak se nechají trochu vyhladovět a jídlo se jim dá do otevřeného prostoru na světlo a měří se na stopkách čas, jak dlouho to trvá než seberou odvahu si pro jídlo dojít. Když jim dáte diazepam, tak jdou dřív. A teď co je na tom zajímavé.

Zajímavé je, že ten vzorec u těch málo lízaných, to znamená stres, strach, nezájem a horší výkon v bludišti, nebo u těch hodně lízaných odolnost, odvaha, zvídavost, lepší výkon v bludišti, je stejný i u matek a u jejich potomků, a když se z těch potomků stanou matky, tak u nich, a pak u jejich potomků.... Dědí se geny, že je gen pro to hodně olizovat potomky a zároveň být statečný a inteligentní? Nebo ta statečnost a inteligence je proto, že byli v mládí takto olizovaní?

A teď přichází ta pointa a genialita Michaela Meaneyho, genialita je vždycky v naprosto jednoduchých pokusech, a my všichni máme vztek, že něco tak nabíledni musel vymyslet tento Kanaďan a ne my. Jde o adoptivní studii, kdy on je proházel, že žádná maminka neměla svoje mládě, takže byly mláďata hodně lízaná z hodně lízací matky, hodně lízaná z málo lízací matky, málo lízaná z hodně lízací a málo lízaná z málo lízací. A pak se podíval na vzorce chování, které mají a zjistil, že je mají podle toho jak je ta máma lízala, a ne podle toho jaké si přinesly geny. A to je strašně důležitý objev v nature and nurture. A oni dokonce prokázali jak se to děje. To je cesta od mazlení, přes serotoninový 5-HT7 receptor, proteinkynázu k nervovému růstovému faktoru který přitáhne různé enzymy hystolacetyltransferázu, demetylázu, nebudu vás tím unavovat, které demetylují a acetylují genetický kód a ten acetylovaný genom lépe funguje a lépe vyrábí receptory pro stresové hormony a předprogramovává toho člověka k tomu, aby byl odolný vůči stresu. A ty maminky tím olizováním v prvních okamžicích přepínají geny svých potomků na celý život. Tam se rozhoduje, co z nich jednou bude a co všechno vydrží.

A teď abychom se vrátili zpět do lidské říše a chýlíme se ke konci. Vezměme si takovou depresi, kterou si všichni dovedeme představit beznaděj, nechce se nám žít, nejlépe by bylo skončit se světem. Ta se studuje ve třech doménách: Jedna je aktivace stresové osy to už jsme si řekli Druhá je deplece monoaminů, to je taková psychofarmakologická doména a třetí je psychologická to jsou depresivní kognitivní schémata ty se všechny vzájemně ovlivňují a vyrábějí špatnou náladu biologicky a psychologicky.

Pokud někdo chce slyšet co to jsou depresogenní kognitivní schémata, krásný příklad uvádí Paul Salkowski, jeden ze zakladatelů kognitivně behaviorální terapie: Vyjdete ráno z domu když jedete do práce a šlápnete do psího lejna. Když vás ovládají depresogenní kognitivní schémata, tak si řeknete: "No to jsem celý já, to se mohlo stát jen mě, takový bude celý den, takový já mám celý život, že já jsem se vůbec narodil!"
Když vás ovládají úzkostná kognitivní schémata, tak si řeknete: "Tak teď se vrátím, abych si to očistil, mezitím mi ujede autobus, přijedu pozdě do práce, on řekne že mám problémy s docházkou, když se nevrátím tak zase řekne, že mám problém s hygienou, stejně už mě chce vyhodit." Už to šrotuje, nespíte večer, atp.
Když vás ovládají paranoidní kognitivní schémata (smích), řeknete si: "Samozřejmě, to byl zase ten sousedovic čokl, policii na něj, soudy."
A pak ještě čtvrtá možnost, to je ten psychoterapeut, ten si řekne: "No není to dneska krásný den, že jsem si nezapomněl vzít boty?" (smích)

Když podáváte antidepresiva, tak tomuto mnohohlavému drakovi, řežete hlavy na té biologické úrovni, když léčíte kognitivně behaviorální psychoterapií, tak mu je uřezáváte jinde, ale každopádně ten celý rozvoj deprese zmenšujete a to všechno je na základě nějaké genetické zranitelnosti, kterou před pár lety v Science prokázal Caspi, a krásně je to vidět na vztahu neuroticismu, což je rys daný geneticky, a rozvojem deprese pod vlivem nějakého stresu.
Na této vodorovné ose je jak moc jste stresovaní, to je z Kettlerovy práce z roku 2000 z American Journal of Psychiatry, kde vidíte, že čím je větší životní zátěž, traumata, rány osudu... Tím je větší pravděpodobnost, riziko, že se u vás rozvine deprese. Jenomže, zrovna tak to záleží na tom, jak moc jste neurotičtí, ve smyslu neuroticismu měřeného testy. A dokonce se zdá, že zejména u žen, být hodně neurotický znamená, mít stejné nebo vyšší riziko rozvoje deprese než žena, která je těžce zkoušena, a přitom není tak neurotická. Čili, je tady, zdá se, něco jako dvojí kvantifikace.

Závěr: Ani geny, ani životní události, nevysvětlí příčiny hlavních duševních poruch, ale když se spojí dohromady, zacvaknou jako kostičky Lega a začne to vydávat významný signál. To je to poselství, co jsem chtěl říct. Takže: genetická vloha, plus nějaká infekce, viry matky v těhotenství, toxoplazmóza, plus kouření marihuany v pubertě, plus nějaký faktor, který možná neznáme, rovná se schizofrenie. Totéž plus zátěž, rány osudu, úmrtí nejbližších, rovná se deprese. Nebo: geny a špatné sociální učení, rovná se úzkost. A nebo: genetická vloha a prostředí, třeba palírna samohonky na Bajkale, zvyšuje pravděpodobnost, že se rozvine alkoholismus.

Zdá se, že tu platí, že buď jste poměrně odolní a pak musí být velké rány osudu, nebo jste velmi zranitelní, a pak se nemusí nic stát aby došlo k témuž výsledku. Takže ukončeme parafrází, že vztah mezi geny a chováním, je asi takový, jako mezi tělesnou výškou a schopností hrát košíkovou. Můžete být dlouzí, to vás zvýhodňuje, ale když jste k tomu nemehlo, máte pět dioptrií, a neumíte se strefit ani do koše na odpadky, tak vám to moc nepomůže. A naopak můžete být menší, mrštní, přesně střílet, rychle běhat, takže takhle je to s naší genetickou výbavou a s naší schopností něčeho v životě dosáhnout.
Děkuji. Cyril Höschl